Sonety alžbětinského autora patří do literárního kánonu jako málokteré jiné dílo a jejich české verze, ať už zahrnují celou sbírku, nebo jen část, spolutvoří domácí překladovou literaturu už více než půldruhého století.
Oceňovaná německá básnířka Marion Poschmann, známá českému publiku hlavně svým románem Borovicové ostrovy, navštívila vloni na podzim po několika letech Prahu a na festivalu Literatura v parku četla básně ze své nejnovější sbírky Nimbus (2020). Pro tuto příležitost pořídil české překlady vybraných básní Jonáš Hájek.
V textu na téma Změna, napsaném pro mezinárodní projekt CELA, se polská reportérka Urszula Jabłońska inspirovala vlastní reportážní knihou o současných i zaniklých alternativních komunitách po celém světě. V povídce Ostrov se snaží poodhalit, jak by vypadal legendární ostrov Utopie, kdyby na něj anglický myslitel a humanista Thomas More připlul dnes.
V románu z Kišiněva osmdesátých a devadesátých let minulého století ožívá kromě protagonistčina hledání jejího místa na světě také atmosféra hlavního města země osudově rozkročené mezi sovětské a rumunské dědictví. Úhelným kamenem tohoto dilematu je jazyk.
V povídce na téma Změna, kterou napsala pro mezinárodní projekt CELA, zavádí baskická spisovatelka Aixa de la Cruz čtenáře do blíže neurčeného venkovského prostředí. Čas v něm plyne zvláštním způsobem (spíše jako by neplynul vůbec) a důležitější než interakce se světem „venku“ je zde vztah člověka a přírody, pozoruhodný svět rostlin a zvířat.
V ukázce z unikátní autobiografické knihy vzpomíná spisovatelka Olga Fečová (1942–2022) na období krátce po druhé světové válce, kdy se její rodiče vydali za prací z východu Slovenska do Prahy. Nepřehlédnutelné je v textu nadšení, s nímž se romská komunita pustila do budování nového života v Čechách.
Reagovat na aktuální společenské proměny, nezaleknout se formální přísnosti a nerezignovat přitom na hru a humor – to jsou hlavní premisy básnického a dramatického díla Rakušanky Marget Kreidl. V září loňského roku představila v Praze svou nejnovější sbírku, obsahující 107 akrostichů. Zde přinášíme ukázky ze dvou jejích starších sbírek.
Nejnovější básnická sbírka Margret Kreidl, nazvaná Schlüssel zum Offenen, zahrnuje 107 akrostichů vystavěných na hláskovém schématu německého slova Gedicht.
Ve své poezii hledá básnířka, výtvarnice a bohemistka Bronislava Volková mimo jiné i odpovědi na to, jak zbavit svět násilí a bolesti. Nachází je v dekonstrukci a znovuzrození světa ve všeobjímající lásce. „Prozatím je moje poezie jaksi spíše vizionářská a oceňovaná duchovně založenými jedinci. Ale někde se začít musí,“ říká o básních sama autorka.
Sonda do čínské společnosti nedávných let, postmoderně magický román, ale také lechtivé čtení z Dálného východu. Padlá metropol je rozsáhlý mnohovrstevnatý společenský román, který si zaslouží místo mezi velkými romány dvacátého století.
Ukázka z románu Chiméra 38 finskošvédského spisovatele Kjella Westöa, v němž má čtenář možnost plně se ponořit do atmosféry meziválečných Helsinek, přivádí čtenáře mezi cestující plavící se z Finska do Stockholmu.
Úvodní povídka z knihy Geschichten mit Marianne, za kterou rakouský spisovatel Xaver Bayer získal Rakouskou knižní cenu 2020, je noirové podobenství o vzájemné neproniknutelnosti dvou světů, děním dole na ulici a v horním patře luxusního domu na pěší zóně. Dramatická zkratka a nezúčastněnost pozorovatele dodávají fatální situaci mrazivé vyznění.
Kniha povídek El estado natural de las cosas (Přirozený stav věcí) vyšla v roce 2016 a o rok později získala Hispanoamerickou cenu Gabriela Garcíi Márqueze za povídku. Díky tomu se dočkala šesti vydání a na příští rok se plánuje další. Sbírku tvoří sedm povídek, které otáčejí vzhůru nohama zdravý rozum, přírodní zákony i konvenční dobrý vkus. Óda na hurikán, první povídka v řadě, je toho skvělým příkladem.
Ukázka z připravované knihy Poloviční život (Half leven). Román je inspirován skutečným příběhem Maročanky, která byla jako dítě provdána za postaršího muže, což vyústilo v řetězec nešťastných událostí. Publikovaná část pochází ze závěru knihy, který se ohlíží za životem hlavní hrdinky.
Jagoda se stále potkává se svou první láskou Jovanem, Djurdja se vyrovnává s tím, že její muž Neša právě prodal první z osmdesáti obrazů, které namaloval za jeden rok v důchodu, a Marina se od svého profesora dovídá, že na doktorát nemá, a přitom je v rodné vesnici považována za jediného intelektuála široko daleko. Sbírka povídek Srnčí hřbet se s humorem a ironickým nadhledem zaměřuje na každodenní život lidí a představuje unikátní obrázek současného srbského maloměsta.
Mnohdy neveselé a syrově podané reportáže o potomcích původních kanadských obyvatel, kteří byli v dětství proti své vůli „vzděláváni“ (a často sexuálně i psychicky zneužíváni) v katolických internátních školách daleko od civilizace. Kromě řady dalších cen a nominací kniha zvítězila ve čtenářské odnoži prestižní ceny Nike. V úryvku z první kapitoly se společně s titulním Tobym vydáváme na jeho cestu do bolestné minulosti.
Debutovou knihou Andraže Rožmana je román Trije spomini: Med Hajfo, Alepom in Ljubljano (Tři vzpomínky: Mezi Hajfou, Aleppem a Lublaní). Hlavní dějové linie tvoří osudy syrského uprchlíka Muhammada a jeho rodiny a také nově vznikající přátelství se samotným spisovatelem. Román byl nominován na prestižní cenu Kresnik, která se každoročně uděluje nejlepšímu slovinskému románu předešlého roku. V ukázce se autor románu vydává do Palestiny, aby zjistil, jestli ještě vůbec stojí Muhammadův rodný dům.
O portugalském Marãu, knězi Maxovi či bombových útocích v porevolučních 70. letech nemá nejspíš mnoho čtenářů velké znalosti. Kniha D. Costy připomíná smutný příběh lidí, jejichž osud poznamenaly historické události. Dílo zkoumá různé postavy, které jsou v něm předvolány, aby v případu svědčily. V ukázce se tak odhaluje vnitřní svět staré ženy, jejíž vnučku bombový útok připravil o život. Jak říká sama autorka: „Déšť, bomba, smrt a noc v Marão jsou fakta. Vyprávění je jedna z variant.“
Mnoho žen se po rozchodu uchyluje k nějaké změně, většinou třeba k novému účesu. Hrdinka knihy Pes být nechci nizozemské spisovatelky Almy Mathijsen má však natolik zlomené srdce, že touží po něčem mnohem radikálnějším – najde na internetu firmu, která ji změní v psa, aby se pak mohla stát domácím mazlíčkem svého milovaného. V ukázce zhruba z poloviny knihy se ocitáme v okamžiku, kdy se dívka o možnosti transformace dozvídá a rozhodne se ji využít.
Debutový román Trilogia sexului rătăcitor (Trilogie toulavého pohlaví) Cristiny Vremeș vypráví o osudech čtyř generací žen z jedné rodiny. Každá je jiná a každá přispívá jinou trochou do rodového mlýna a ostatním předává vlastní poselství. V ukázce se nacházíme na pohřbu strýčka. Malá Ada se bojí setkání se smrtí, protože ještě nikdy neviděla mrtvého člověka. Její myšlenkové pochody však dávají tušit útlý věk děvčátka jen pramálo…
Román s pracovním názvem Jericho italského spisovatele Fabrizia Allioneho původně vznikal jako první díl obsáhlé trilogie. Příběh s dystopickými prvky autor obohatil také o náznaky fantastična. V ukázce z první části rozpracované knihy poznáváme Jense a jeho dva syny Eliu a Natana v různých více či méně vypjatých životních situacích – například v momentě, kdy se společně snaží ubránit před útokem vlků.
Úvodní stránky z nepřehlédnutelného debutu švýcarské autorky, který pro české čtenáře vydalo nakladatelství Archa v překladu Marty Eich. Kniha byla představena v rámci Noci literatury 2020.
Zhruba v polovině románu popisuje Peggy Mädler poválečný odsun, příchod dvou dospívajících dívek do sovětské okupační zóny v rozděleném Německu. „Tento příchod často znamenal ledacos, ale nikdy nebyl jednoduchý. Postavy už se sice nacházejí na jiném místě, ale nesou si v sobě pochopitelně svůj domov a své dosavadní zvyklosti, a místním tím pádem připadají cizí,“ komentuje ukázku autorka v rozhovoru.
Román Král Szczepana Twardocha, jednoho z nejčtenějších polských spisovatelů současnosti, nás zavádí do židovského podsvětí předválečné Varšavy, kterým otřásá sílící nacismus a především mu vládne známý boxer Kmotr Kaplica. V ukázce z první poloviny knihy vypravěč vzpomíná na jednu ze stěžejních událostí celého románu – na vraždu jeho otce.
Walter Vogt byl švýcarský psychiatr s vojenskou hodností kapitána, a tak není příliš divu, že si ve svém sžíravě satirickém románu bere na mušku zejména Švýcarsko, psychiatrii a armádu. V ukázce nahlížíme do světa vysokých vojenských šarží, poněkud frustrovaných staletí trvajícím mírem a neutralitou.
Ukázka z nově přeložené povídky A. C. Doylea, jejímž hrdinou je „megaloman s vražednými sklony a zájmem o vědu“, profesor George Edward Challenger.
Martin Ryšavý zasadil děj knihy Zlaté vidění tentokrát do prostředí severních Čech. Dnes už téměř mytizovaný kraj ale podává zcela jinak – skrze dopisy svérázné protagonistky, která neznámému adresátovi i čtenáři tlumočí své neortodoxní názory jak na okolní svět, tak i na zdraví a „správný“ životní styl.
Ukázka z románu o životě jedné ženy, která nemluví; o stárnutí, vyhasínání, vzpomínkách, strachu a bolesti. A hlavně o mlčení.
Zásluhou Magdaleny Štulcové a nakladatelství Archa právě vychází v pořadí již devátá do češtiny přeložená próza korutanského autora Josefa Winklera, která v roce 2018 aspirovala na Rakouskou knižní cenu. Na dvou stručných ukázkách lze demonstrovat proměnu protagonistova vztahu k otci, který je v jeho dílech navracejícím se tématem.
Anne Franková si nepsala jen deník, ale do zvláštního sešitu i první literární pokusy. Několik příhod se stalo součástí Zadního domu, většina textů však vychází v českém překladu poprvé. Mnohé motivy nebo jen stručné narážky z deníku tu najdeme v rozpracovanější podobě, vzpomínky na život před odchodem do ilegality jsou tu podrobnější a barvitější. V ukázce si Anne domýšlí příběhy lidí, které vídá oknem.
Sny, realita, fantazie i jiná skutečnost jsou náplní krátkých povídek Jadranky Čavić, srbské autorky žijící v Praze, které vyšly v dvojjazyčném vydání.
Prvotina mladého izraelského autora Idda Gefena obsahuje kratší i delší texty – některé palčivě realistické, v jiných se magický realismus přelévá téměř do žánru sci-fi. Všechny ale spojuje jakási snivá nostalgie, vzpomínání na staré zašlé časy.
Norbert Scheuer je v německé literatuře znám jako lakonický autor vesnických románů o magické přírodě západoněmeckého středohoří Eifel, a tak svým románem z roku 2015, jehož děj je zasazen do Afghánistánu, své čtenáře trochu překvapil. Kniha mu vynesla nominaci na Cenu Lipského knižního veletrhu.
Literární dům ve Štýrském Hradci vydal k patnáctiletému výročí své existence literární bedekr s příspěvky šedesáti spisovatelů, již se stali průvodci po zajímavých místech druhého největšího města v Rakousku, k nimž je pojí nějaké citové pouto. Do sborníku přispěli mj. Elfriede Jelinek, Josef Winkler, Olga Flor, Clemens Setz a také Radka Denemarková jako čestná spisovatelka města Graz 2017/2018. Otiskujeme její esejistický příspěvek o zámku Cerrini.
Z nového románu Stevea Sem-Sandberga W, jehož české vydání chystá v překladu Dagmar Hartlové nakladatelství Paseka: hlavní hrdina Vojcek – skutečná historická postava, jejíž příběh v minulosti inspiroval už známého dramatika Georga Büchnera – se v ukázce ocitá daleko na severu, uprostřed chaosu napoleonských válek.
Debutová sbírka básní ostravské „renesanční osobnosti“, básníka, hudebníka, výtvarníka a performera Marka Pražáka, nabízí barvitý a různorodý pohled na autorovo rodné město. Ukázka přináší texty humorně vážné i vážně humorné. První dvě ukázky pocházejí z první části sbírky, třetí úryvek pak z počátku části druhé.
Překladatelka Libuše van Dijk Lisová se zúčastnila projektu nadace Flanders Literature překladem úryvku z knihy Sylvie Vanden Heedeové Vos en Haas en de dief van Iek. Kniha je součástí série o lišákovi a zaječici (Vos en Haas), tento díl z roku 2005 určený čtenářům od 8 let získal nizozemskou cenu Stříbrného pisátka pro nejlepší dětskou knihu roku a vlámskou čtenářskou cenu. Uvádíme tu z něj první kapitolu.
Nadace Flanders Literature (dříve Vlámský literární fond VFL) vypisuje každoročně překladatelský projekt na podporu propagace vybraných vlámských titulů v zahraničí. Cílem je získat pro titul nakladatele. V roce 2019 se projektu zúčastnila i česká překladatelka Radka Smejkalová. FL finančně podpořil úryvek (první kapitolu) z románu Yvese Petryho De geesten v jejím překladu.
Povídka „Nešťastná Ida“ vyšla v knize O mulo!, sbírce hrůzostrašných i komických romských povídek o duchách navrátivších se mrtvých.
„Nepolepšíte-li se, požerete se navzájem,“ křičí na houf vesničanů blázen v povídce Bláznův deník čínského spisovatele Lu Süna. Vzájemné požírání je tu v hořké nadsázce shrnutím principů konfuciánské hierarchie mezilidských vztahů, založených na vzájemném ponižování, výsměchu slabším a naopak servilitě a podlézání silnějším.
Stárnoucí spisovatel pozve na schůzku mladou ženu. Během procházky po Stockholmu jí vypráví o ženě, kterou před dvaceti lety miloval a které se Lena nesmírně podobá, vlastně je úplně stejná jako ona. Christoph zná život, který Lena vede, naprosto přesně ví, co ji čeká… Začíná zvláštní hra minulosti s přítomností, z níž nikdo nevyjde bez újmy. Peter Stamm, velký vypravěč existenciální zkušenosti, na malém prostoru líčí příběh nevysvětlitelné blízkosti, která nás odděluje od všeho, čím jsme kdy by
Ukázka z nového překladu deníku Anne Frankové přináší první záznam po odchodu rodiny do úkrytu v červenci 1942, dále záznam o manželství Anniných rodičů, který Otto Frank považoval za choulostivý, a tak ho z rukopisu vyřadil s tím, že smí být zveřejněn až po jeho smrti – součástí autorizované verze se stal od roku 2001 –, a dva poslední záznamy. O tři dny později byl úkryt odhalen a všichni obyvatelé zatčeni.
Ukázky z reportážního románu Laserový muž, který čtenáře zavádí do Švédska 90. let, kdy Stockholm terorizoval záhadný střelec útočící na náhodné kolemjdoucí tmavé pleti.
V ukázce z knihy švédské spisovatelky íránského původu sledujeme vnitřní monolog ženy, která ví, že brzy zemře. Ve vzpomínkách se vrací ke své minulosti, k intenzivně prožívané íránské revoluci a emigraci do chladného Švédska. Nostalgie se v energickém textu mísí se vztekem, strach se smířením.
Kina Kădreva, bulharská spisovatelka pro děti, je například autorkou knížek Tisíc zlatých rybek nebo Noc kouzel. Působila dlouhá léta i v Bulharské televizi a podílela na tvorbě tamního večerníčku. Překlady dvou jejích pohádek připravila pro iLiteraturu Martina Salhiová.
Ve dvou krátkých ukázkách z divadelní hry Pitvání padajícího sněhu hvězdy současného švédského dramatu Sary Stridsbergové se setkáváme s legendami opředenou švédskou královnou Kristinou, její matkou Marií Eleonorou a filozofem Reném Descartesem. Existenciálně laděná hra otevírá otázky moci a bezmoci, povinnosti a skutečné či domnělé odpovědnosti.
Berlíňanka Nadja Küchenmeisterová připravuje k vydání třetí svazek básní, z něhož při autorském čtení v Praze představila několik textů. Zde jsou dva z nich – u kořene a škorpion nebo pavouk – a také báseň prach z její prvotiny nazvané Všechna světla (2010) a báseň beze mne ze sbírky Pod jalovcem (2014). Básně do češtiny přeložil Jonáš Hájek.
Jeho oběťmi byly ženy, „napůl“ ženy. Možná, že kdyby zemřela alespoň jedna z nás, vraha by dřív nebo později dopadli.
Albena vykouzlila fantastickou oslavu. Nejdřív vyhrožovala, ještě jsme spolu, miláčku, neskončili, nemysli, že ti to jen tak projde, ještě si to vyřídíme, nejradši bych se na to vykašlala, ale už jsme rozeslali pozvánky, byla by to i moje ostuda, a tak dále, a tak dále. Organizační talent má mimořádný, to se musí nechat, ví, co se sluší a patří.
Románová prvotina Eine Chronik des allmählichen Verachwindens bilingvní německo-španělsky píšící autorky Juliany Kálnay personifikuje blíže neurčený dům číslo 29, který v krátkých epizodách vypráví bizarní příběhy ze života svých obyvatel. Celek vydá na fantastický román o pozvolném mizení blízkosti z našich životů. Tak vnímá knihu porota, která ji označila za nejlepší německy psaný prozaický debut roku 2017.
Román Balerína, Balerína terstského slovinského prozaika a divadelního režiséra je vyprávěn duševně zaostalou, snad autistickou dívkou (její diagnóza zůstane nejasná, jen v obecné rovině se zmíní porucha vývoje, která nastala v jejím dětství), která krátkými jednoduchými větami zdánlivě téměř nezaujatě popisuje své okolí.
Pohádka o malém městečku, které stvořil neopatrný kocour a malířova fantazie, popisuje příběh odvěkého souboje teplého Jižního větru a Severáku. Tomu, který do krajiny přináší mráz, se odváží vzdorovat jenom věžní hodiny a jejich přítel Kohoutek.
Následky cunami uklízeli hasiči, policisté, dobrovolníci a ne-vojáci (jak jinak bychom jim měli říkat, když Japonsko v souladu s poválečnou ústavou nemá armádu?). Dvacet čtyři milionů tun odpadu. A dozajista několik set milionů tun bláta. Ve světě po cunami platila jediná zásada. Uklidit co nejrychleji.
Adrian Suciu, rumunský básník a prozaik, novinář, v současnosti působí jako parlamentní expert oddělení pro styk s veřejností.
Ukázka z nově přeloženého románu slovinského autora Draga Jančara, který byl prezentován na pražském veletrhu Svět knihy.
Formou fiktivních deníkových záznamů a poznámek se hlavní postava románu Už dva tisíce let, mladý židovský intelektuál, vyjadřuje k různým podobám antisemitismu a židovství. Součástí českého vydání je i Sebastianův pozdější text Jak jsem se stal chuligánem, shrnující útoky na jeho osobu.
Hrdinové devíti povídek se rozhodně jen tak nevzdávají, všechna jejich tajemství se ale nedozvíme. Přesto kniha belgického spisovatele Michela Lamberta příběhy zdánlivých ztroskotanců zprostředkovává přitažlivě a navíc ve strhujícím tempu.
Žabička Žozi by se ráda stala zpěvačkou. Má to však jeden háček: jako žába vůbec zpívat neumí. Na cestě za svým snem však potká mnoho tvorů, kteří jí nakonec pomohou nalézt štěstí. Její pouť za vlastní duší popisuje pohádka bulharské básnířky Stanky Penčevy. Ukázku pro iLiteraturu přeložila Martina Salhiová.
V Knize noci se scházejí psychiatr Miguel Ardiles a neúspěšný spisovatel Matías Rye v asijském bistru v Caracasu a debatují o hudbě, literatuře, politice, lásce a snech, ale i o vraždách a únosech venezuelských žen…
Ukázky ze sbírky Břetislava Ditrycha Tísňové volání vydané v edici Polabští básníci přibližují různé polohy jeho tvorby zachycené ve třech oddílech: Z Polabí (osobně laděná poezie), Konec konců (inspirováno osudy slavných osobností) a Z Krakova (vzpomínky na židovské ghetto).
Břetislav Ditrych ve sbírce Prostě Paříž skládá obraz Paříže z letmých pohledů a zaznamenaných mikroudálostí. Báseň věnovaná Toyen a následující krátké prozaické útvary pocházejí z oddílu Povšechně, osobně a zachycují autorovy dojmy z pařížských zákoutí. Poslední báseň je ukázka Ditrychových básní připisovaných jiným autorům z oddílu Jmenovitě, namátkou.
Praze jsou věnovány verše ze sbírky Rock în Praga rumunského básníka Andrei Zbîrney, který v roce 2015 získal velkou cenu festival Antares za poezii.
Drahá Zojo, obávám se, že se svět netočí tím správným směrem. Každý z nás nese svůj díl viny, protože si nedovolil skoncovat s balastem nadiktované existence. Doufám, že na to ještě nejsem příliš starý. Rád bych nás viděl pohromadě…
Spisovatelka Irina Šulgina vzpomíná na osudy své nedávno zesnulé matky, překladatelky Niny Šulginy, zachycuje její překladatelskou kariéru od redaktorských začátků přes vrcholné období, kdy pracovala na překladech děl Milana Kundery, až po poslední počiny, jimiž se vyrovnávala se svým životem.
Štědrý den roku 1985. Na Rudém náměstí je nalezeno odkrvené a vyholené tělo mladého muže. Vzápětí zmizí dcera britského velvyslance. Pátráním je pověřen Tom Fox, major vojenské tajné služby, který je do Moskvy nuceně převelen. Jenže to poslední, co mohou Sověti potřebovat, je cizí agent čmuchající v jejich rajonu. A vrah, jehož existenci Sověti nemohou přiznat, se chystá znovu mstít. První vražda byla totiž jen varováním...
Přinášíme ukázku z nového thrilleru z nakladatelství Kniha Zlín.
Dva američtí průzkumníci čtenářsky mimořádně úspěšné literatury vytvořili na základě počítačové analýzy textů jakýsi „bestsellerometr“. Podíváme-li se na zde uvedený a komentovaný výsek výsledků, „rozdíl mezi románem s průlomově emotivní strukturou a tím, jehož struktura věstí nižší prodejnost, je prostě nasnadě“.
Laura Lindstedtová patří k výrazným postavám finské literární scény. Její postmoderní román Oneiron obsahuje prvky prvotřídní severské vyšinutosti a zapadá do trendů současné finské literatury, v níž se často střídají vypravěči a styly, prvky krásy a ošklivosti. Kniha byla oceněna prestižní cenou Finlandia a obstojí i v měřítku současné evropské literatury.
Román dosud v Čechách málo známé izraelské autorky Orly Castel-Bloom čtenáři otevírá okno do světa současné izraelské společnosti. Spisovatelka zde s notnou dávkou černého humoru a surrealistických prvků nabízí pohled nejen na rozpad rodiny, ale i rozpad celé společnosti. Ukázka je z prvních stránek románu.
Rene Karabaš, bulharská básnířka, známá zejména jako představitelka hlavní role zdravotní sestry Gany ve filmu Bezbog, který byl promítán i na Febiofestu pod názvem Bez Boha. Přinášíme ukázku z její debutové básnické sbírky.
Petko Račov Slavejkov, autor baladické poémy Pramen Bělonohé z roku 1873, je prvním bulharským básníkem hodným takového označení. Poému publikujeme v průkopnickém českém přebásnění renomované překladatelky, básnířky a dlouholeté sofijské pedagožky Ludmily Kroužilové.
Dante je pohřbenej v Ravenně, má to pěkný, celý ve zlatě a ve stínu, po kterejch teče voda z kašniček, a kolem rostou černozelený bobkový keře a stříbrný olivovníky s kmenama, co vypadaj jak termitiště, akorát že mě nepustili až úplně dovnitř, protože mi Alice jenom tak, z rozpustilosti, kterou v ní „pokaždý nastartuje Itálie“, schovala tričko do květináče na piazza Catone, a bez trička se dovnitř nesmělo (nahý bezhlavý přeškrtnutý tělo na kryptě).
Ukázky ze tří básnických sbírek Petera Sraghera, rumunského germanisty, básníka a překladatele, koordinátora jediného časopisu věnovaného literárním překladům v Rumunsku Revista de traduceri literare.
Ukázka z druhé básnické sbírky v Praze žijícího rumunského autora, který se rozhodl psát básně česky.
Ukázka z první básnické sbírky v Praze žijícího rumunského autora, který se rozhodl psát básně česky.
Novela Advent vypráví jednoduchý příběh „trochu chalupníka, trochu čeledína“ Benedikta, který se nehodlá smířit s tím, že při podzimním shánění ovcí z hor se jich pokaždé pár zatoulá a zůstane odsouzeno ke smrti v zimním nečase. Přinášíme úvodní ukázku z knihy.
Ukázky z nepublikovaných pamětí Milady Blekastadové (1917–2003), nazvaných Zlatá brána, přibližují českému publiku ženu, která se narodila do nakladatelské rodiny Topičových, ale prožila většinu života v Norsku, kde se stala uznávanou překladatelkou, komenioložkou, literární vědkyní a publicistkou.
Vlámský literární fond (VFL) vypisuje každoročně překladatelský projekt na podporu propagace vybraných vlámských titulů v zahraničí. Jeho cílem je získat pro titul nakladatele. V roce 2017 se projektu zúčastnila i česká překladatelka Pavla Marková. VFL finančně podpořil úryvek z románu Els Beertenové Allemaal willen we de hemel v jejím překladu.
Praha je vedle Berlína, Curychu a Bukurešti jednou z klíčových lokací pátého románu švýcarského autora Daniela Goetsche. Překladatel z Berlína Tom Kulisch Prahu navštívil před lety se svou přítelkyní, nyní na svůj někdejší pobyt vzpomíná v ulicích české metropole s pocitem, že je někdo jiný. Koketuje s možností přijmout identitu rumunského vrstevníka a poznat jeho milenku Mášu.
Ochutnávka z poetické románové prvotiny Sloni na zahradě švýcarské autorky Meral Kureyshi, kterou osobně představila v květnu na veletrhu Svět knihy. Ukázky vybrala autorka, do češtiny přeložila Kateřina Sitařová.
Jednou ročně se lidé z osady sešikovali před domy, většinou žili v mém sousedství; s úzkostí jsme přihlíželi, jak pověřený úředník postupuje systematicky dům od domu, shromažďuje odpad a (pečlivě) odklízí nepořádek, všichni se navzájem zmateně a překotně upomínali, aby nezapomněli, co chtějí všechno vyhodit.
Láska v různých podobách vnímaná očima entomologa, zkoumajícího různé druhy hmyzu; mladičká milenka je plná hravých polních koníků, kteří však dokáží být velmi neodbytní, manželství se postupně rozpadá pod náporem nočních můr a nový nadějný vztah je prozářen světlem světlušek. A vzpomínky na dětství se zase nesou ve znamení mravenců.
Sorokin ve své poslední próze načrtává možný osud knih i literatury jako takové. Děj novely se odehrává v blízké budoucnosti, kdy lidé propadli zvláštní vášni – namísto čtení začali literaturu vstřebávat v pokrmech připravených na plameni z hořících románů, jejichž stránkami pod roštem listuje obratný kuchař.
Ukázka z prvních stránek románu Bouře švédského spisovatele Steva Sem-Sandberga, v níž vypravěč přijíždí na ostrov svého dětství, kde jej čeká zápas o vlastní minulost.
Na rozdíl od jiných představitelů německého symbolismu nezaznamenal Stefan George v české kultuře příliš velkou odezvu. „…nejen pro svou orientaci na Francii. Významnější je formální i obsahová nepřístupnost jeho veršů, zdání jakéhosi citového chladu (...). Soulad obsahu a formy je u Georga natolik dokonalý a zásadní, že překladateli nenechává téměř žádný ‚manévrovací prostor‘,“ konstatuje v doprovodné studii k výboru Slovo / Das Wort překladatel Radek Malý.
V širším kulturně-historickém kontextu sledují medievisté, lingvisté a kunsthistorici proměňující se chápání snu od starověku přes 19. století, kdy se s rozvojem moderní psychologie a psychoanalýzy proměnilo vnímání funkce snů ve společnosti, až k soudobému kyberartu a novým médiím. Jejich závěry by rozhodně obohatilo, kdyby ke kolektivnímu dílu byli přizváni také odborníci z dalších oborů.
Ačkoli u nás o Andrzeji Tichém zřejmě dosud slyšel málokdo, spisovatel česko-polského původu patří k nejoceňovanějším mladým švédským autorům současnosti. Jeho aktuální román „Eländet“ (Mizérie) se odehrává převážně na neutěšených předměstích Malmö, ve vybrané ukázce se však autor ohlíží za Prahou.
Po dlouhé přestávce vychází aktuální překlad z estonské literatury. V románu Včely se estonský spisovatel a teolog Meelis Friedenthal vrací do konce 17. století. Holandský student medicíny Laurentius Hylas přichází do evropské periférie, aby se vyhnul trestu za jakýsi svůj zločin, a zároveň hledá klidné místo, v němž nebude vysmíván kvůli svým konzervativním názorům.
Ukázka z výboru Neviditelné věci, který představuje básnickou tvorbu Zagajewského pomyslného třetího tvůrčího období – první změnu jeho poetiky zapříčinil odchod do pařížského exilu roku 1982, návrat z emigrace do Polska v roce 2002 pak způsobil druhý (i když ne tak radikální) zlom v jeho díle.
Dimana Ivanova (Varna, 1979) vystudovala slavistiku a francouzskou filologii na Univerzitě Klimenta Ochridského v Sofii. Doktorské studium absolvovala na UK v Praze. Překládá z češtiny a slovenštiny. Ukázky z její druhé básnické sbírky Azbuka na želanijata (Abeceda přání) přeložil Ondřej Zajac.
Voliéry jsou tvořeny nahodilými deníkovými zápisy, postřehy, stručnými vyprávěními, uspořádanými do krátkých kapitol. V centru tohoto kaleidoskopu se nachází vypravěčka, přesněji její pohled: zjitřený, přecitlivělý a pronikavý.
V roce 1945 byla společnost v pohraničí ve stálém pohybu. Daná teritoria obsazovaly vojenské formace, Němci byli posíláni do táborů nebo vyháněni za hranice, bývalí obyvatelé těchto území se vraceli zpět a města a vesnice zabydlovali noví osídlenci, kteří po čase udělali čelem vzad, anebo zůstali natrvalo. Oba pohyby neprobíhaly jeden po druhém, ale zároveň.
Druhý česky vydaný výbor z lyrické a prozaické tvorby rakouské solitérky Ilse Aichingerové (1921–2016) nazvaný Vrabec v hrsti (2010) vyšel takřka po půl století od vydání prvého českého souboru Kde bydlím (1966). Připravila jej (s použitím několika překladů z pozůstalosti Jitky Bodlákové) germanistka a překladatelka Michaela Jacobsenová, která je rovněž autorkou českého znění níže publikované ukázky.
Dne 9. listopadu 1989 padla berlínská zeď, celosvětově chápaná jako symbol komunistické zvůle. Berlínský spisovatel a novinář Jochen Schmidt líčí humornou zkratkou v jedné kapitole svého pseudoautobiografického románu Der Wächter von Pankow (Hlídač Pankowa), jak prožíval 9. listopad – den, kdy se v roce 1970 narodil – po čtyři následující dekády svého života.
Most jsem vždy měla spojený s neurčitem, s nedopovězením. Když stojíš uprostřed hraničního mostu, jsi apatrida? Stateless person? „Stojím na hranici dvou světů, v žádném se necítím jako doma“. To je z Thomase Manna.
Literární biografie německé debutantky Gesy Olkusz, která v Praze představila svůj román Legendy, je skromná. Žádné tvůrčí dílny, literární instituty, minimum předchozích publikací – tím spíše neoposlouchaný hlas zaujal kritiky i čtenáře. Nakolik mohou rodinné legendy o hrdinských činech předků zdevastovat životy vnuků a synů? Ukázka představuje v úvodní scéně románu protagonistu Filberta, který se odhodlá pátrat po pravdě o dědečkovi, jenž mu byl celoživotně dáván za nedostižný vzor.
„Vraťme se mezitím o kousek zpátky, k předvečeru Vánoc roku 1989, kdy Lenia Nachtigal přešla na druhou stranu stržené berlínské zdi...“
Přinášíme ochutnávku v podobě první kapitoly z románu Nebeská tělesa od Novozélanďanky Eleanor Cattonové. Román byl v roce 2003 oceněn Man Bookerovou cenou.
V průlivu Menai, který odděluje Wales od ostrova Anglesey, proti sobě zvolna manévrovaly dvě lodi obité pancíři a zježené šípy, sekyrami i meči.
Texty z připravované autorské antologie Răzvana Ţupy corpuri relaţionale / o compensare românească, 1995–2015 (vztahová těla / rumunská kompenzace, 1995–2015).
Rakouská autorka Cornelia Travnicek představila na pražském knižním veletrhu Svět knihy 2016 svůj aktuální román Junge Hunde. Titul bychom mohli volně přeložit jako „Štěňata“ – odkazuje k hravým, zamilovaným psím mazlíčkům (o nichž pojednává i následující ukázka), ale také k dvěma mladým protagonistům románu, kteří jsou na prahu dospělosti konfrontováni s nečekanou pravdou o svém životě.
Žánrově obtížně zařaditelná próza rétorománského autora Lea Tuora vypráví o osamělém hrdém pastýři, osudové lásce a životních ztrátách. Literárně poučený a nezvykle vyzrálý literární debut se po čtvrtstoletí dočkal českého překladu.
Musím přiznat, že šedesátá léta dvacátého století bych pravděpodobně označil za poslední vzedmutí lidských bytostí před jejich úplným vyhlazením. A že současnost představuje začátek zbývající části budoucnosti a že napříště už budou po světě chodit jenom roboti, kteří nic necítí a nic si nemyslí. A že mezi námi nezůstane už nikdo, kdo by nám připomněl, že kdysi existoval živočišný druh zvaný lidská bytost, který se vyznačoval cítěním a myšlením.
V rámci partnerství s rumunským literárním časopisem LiterNet.ro přinášíme ukázku z tvorby prozaika, překladatele, výtvarného umělce a filmového kritika jménem Alex. Leo Şerban.
Ukázka z básnické sbírky Bogdana Suceavy, rumunského matematika a prozaika žijícího v USA, jemuž v českém překladu vyšel román S bubnem na zajíce chodil.
Ukázka z díla čtyř klíčových reprezentantů evropského básnického baroka: Itala Gabriella Chiabrery, Angličana George Herberta, Francouze Jean-Baptista Chassigneta a Němce Paula Fleminga.
Jak se ale na archaického člověka, na skutečně existující vzdálené lidské bytosti dívali běžní lidé Západu? Tím „běžní“ máme na mysli ty, kteří nepatřili k cestovatelům, objevitelům, kolonizátorům ani učencům – ti si mimochodem teprve v této době začínali takzvané divochy uvědomovat. I člověk, který necestoval za hranice své všednosti, musel existenci těch druhých vzít na vědomí.
Rakouská autorka Kathrin Röggla představila na Světě knihy 2016 svou knihu krátkých próz nazvanou die alarmbereiten, ve které varuje před přehnanou medializací katastrof a lidského neštěstí. Přinášíme ukázku v překladu Jany Zoubkové.
Mnohonásobný vrah Kugler je po své smrti povolán před boží soud, ale trest mu kupodivu nevyměřuje Bůh, nýbrž lidé na nebi, bývalí soudcové. Opět tu vládne idea dělby práce mezi člověkem a Bohem, jejich role jsou vymezeny. Co se trestu týče, patří člověk člověku – člověk zasluhuje jen lidské spravedlnosti. Bohu je ponechána pouze úloha svědka, protože všecko ví – jakožto vševědoucí nemůže soudit.
V rámci partnerství s rumunským literárním časopisem LiterNet.ro přinášíme ukázku z tvorby prozaičky Mihaely Iancu.
Od sféry předmětů se dostáváme ke sféře vjemů. V prvním svazku tohoto díla byly v těsném seřazení vyloženy hlavní výsledky pozorování náležející čisté objektivitě vědeckého popisu přírody, tedy obrazu přírody nepřioděného fantaziemi. Nyní pojednáme o tom, jak se tento obraz přijatý vnějšími smysly odráží v cítění a v básnické obrazotvornosti. Otevře se tak před námi vnitřní svět.
Jsem v Lynwoodu v jižním L. A., někde kus od Atlantic Avenue a Olanda Street, na nějaký dětský narozeninový oslavě. Zrovna přikrývám alobalem tácy s nedojedenýma fazolema, když přijde šéf a že prej mám jít domů dřív a nejspíš nemám chodit ani zejtra. Možná bych měl radši zůstat doma celej tejden, povídá. Má strach, že to, co se děje na sto desátý, by se mohlo přelejt i k nám.
V rámci partnerství s rumunským literárním časopisem LiterNet přinášíme ukázku z tvorby Livia Antoneseiho – povídku ze souboru Check Point Charlie.
Pohřební vůz vyklouzl jako černé těžké sáně do francouzské letní krajiny, jel přes nejméně nápadný most nad Saumurem rozmarnou krajinou kolem Loiry směrem na sever, z Chinonu zamířil mezi pole řídké pšenice, polehává tu, bledá jako sníh. Rákosí už si nevzpomíná, ani maličké zátoky ani křik vodních ptáků.
Čtyřletý Alexander objeví tři roky po skončení války na půdě rodinného domu ve Voorburgu choulostivou připomínku otcovy válečné minulosti. Dětská vzpomínka obsahuje příznaky toho, jak jsou „rozdány karty“ mezi autoritativním dědečkem a pasivními rodiči, a naznačuje, jak se Alexandrův osud bude vyvíjet dál. Ukázka z první kapitoly knihy.
Hofmannsthalův zájem o Čechy stoupal společně s tím, jak se vzájemný vztah mezi oběma stranami vyhrocoval.
Díky šťastné náhodě, která mu přihrála v době nástupu do funkce vysoké ceny plynu a ropy, zvedl Putin ruskou ekonomiku z prachu a anarchii rozpadající se federace dostal pod kontrolu.
Z okna mojí kuchyně si občas hraju s potulnou kočkou hru na pánaboha. Pokaždé, když ji vidím, tak jí házím z mého nebe ze třetího patra různé dobroty, které nejspíš nepatří do jejího běžného jídelníčku (šunku, párky, smaženou rybu atd.).
Není to tak dávno – před pouhým desetiletím – co autoři a redaktoři z akademických ústavů zoufale hledali příležitost k uplatnění svých náročnějších vydavatelských podniků v soukromých nakladatelstvích.
Jednoho dne nám někdo ukradl našich sedm hus, které jsme nechávali jen tak venku. Na naší ulici se sice nacházelo jen pár trsů trávy, ale vesničani obvykle nechávali husy nebo kachny volně pobíhat. Nebyl to problém, nemísily se mezi sebou, protože husy i kachny mají stádního ducha nebo jak by se tomu u ptáků řeklo, zkrátka zůstávají v hejnu podle dvorku, kde společně vyrostly.
Sigurð přistoupil ke lvovi, který ležel na zemi celý zkrvavený a těžce raněný. Hleděl na Sigurða vlídnýma očima, doplazil se k němu a Sigurð ho pohladil, zašel do stanu a dal lvovi najíst. Nechal si ho u sebe tři dny a ošetřoval ho.
„Nikdo si nepamatoval na jeho pravé jméno. Znali ho jako Mistra krátké povídky nebo stručněji – jako Mistra.“ Autorkou povídky je Mimi Michajlova (1965), spisovatelka a literární kritička, od r. 2013 ředitelka Bulharské základní školy a gymnázia dr. Petra Berona v Praze.
Jan Čep se několikrát ve své autobiografii vyznává z celoživotní vášně četby. Považoval ji za nezbytnou ke zdravému a vyrovnanému životu každého člověka a měl za zlé moderní společnosti, zahlcené všemožnými rušivými hluky, že redukuje čas a prostor, který dříve lidé věnovali četbě.
Franz Müller, hlavní protagonista pozdního románového debutu rakouského spisovatele Alexandera Peera Bis dass der Tod uns meidet, se ocitá v zajetí nezvyklého vztahového trojúhelníku – svůj rozum a cit dělí mezi Američanku Rebecku a filozofa Nietzscheho. „Jak vzácný je to stav, nic nežádat a nic nepoznávat, jsou-li všechna očekávání naplněna. V tomto rozpoložení jsem šel – nejprve bezcílně, pak domů – po prvním setkání s Rebeckou lehkým mrholením, přes den bylo dusno, teď noc…“
Jan Assmann jmenoval ve své knize Kultura a paměť (Das kulturelle Gedächtnis) z roku 1992 tři důvody, proč se staly „paměť a vzpomínání tak virulentním tématem“ (Assmann 2001: 15). Má to na svědomí revoluce probíhající v technice ukládání dat, konec starých evropských pořádků a konečně otázka toho, jak bude možné po smrti posledních očitých svědků udržovat památku na holokaust a další zločiny proti lidskosti, které přineslo dvacáté století.
Chtěl bych mateřsky obejmout pornoherce. Chlapce, Vypadaj totiž V tom filmu tak zničeně. Musím je nějak potěšit. Mají těžkou práci.
Jorge vstal brzy ráno, když slepice už začaly vyhrabávat v písku na dvoře kukuřičná zrna, která tam napadala včera. Umyl se studenou vodou ze studny. Nechal pak sluneční paprsky, které už hodinu po východu slunce žhnuly, aby mu vysušily kapky vody stékající po tváři a po svalnaté hrudi.
Posledních deset let jsem část svého volného času trávil sběrem bezděčných následků modernity. Nejprve jsem se zaměřil na vedlejší efekty informační revoluce. Mimo jiné jsem zjistil, že čím více užíváme technologie, které by nám měly šetřit čas, tím méně času máme, a stejně čím více informací máme k dispozici, tím hůře jsme informovaní.
Stát ovlivňuje život každého z nás zcela zásadním způsobem. Příliš si toho nevšímáme, což nejlépe dosvědčuje, jak úspěšně naturalizovaným rámcem našich životů se moderní evropský stát za dvě století své existence stal.
Druhá kniha, kterou jsem psal, se jmenovala Zobrazení a funkce židovství v raném díle Thomase Manna, byla to moje magisterská práce. Psal jsem ji rok – každé ráno jsem o půl osmé vstal, vypil čaj a snědl chleba s marmeládou, potom jsem jel metrem pětkou k univerzitě, ve Státní knihovně jsem si ze skřínky vyzvedl knihy a poznámky...
Dystopický román Jádro Slunce líčí kontrafaktuální historii Finska, ve kterém vládne kontrolovaný blahobyt, eugenické postupy a na černém trhu se obchoduje s chilli.
Co jsem ještě viděla? Ženu ve snack-baru pobíhající mezi balicím papírem, jarními závitky a drobnými. Tvářila se smutněji než kdokoliv, koho jsem kdy viděla. Měla na sobě tričko s flitrovým nápisem: love me. Dvě slova na neposedných ňadrech. Napadlo mě: jsme na tom podobně. Představila jsem si, jak přijde po dlouhé noční šichtě domů do prázdného bytu, ona a pach přepáleného oleje.
V dobách, kdy žili na Olympu bohové ještě v plné parádě, žila v Heladě, tedy ve starém Řecku, mladá, opuštěná, hodná a zasněná dívka Aleona. Jejím jediným potěšením bylo pobývat o samotě, ponořená do svých myšlenek. Uzavírala se do nich jako za zeď, která ji oddělila od zbytku světa.
Přítomná kniha je příliš rozsáhlá na to, aby ji každý uživatel četl od začátku do konce. Zároveň je do takové míry jednotně koncipovaná, že pokus o její soustavnou četbu nepochybně stojí za to.
Když Andrea ukončil studia, byl jmenován učitelem v jedné zapadlé horské vesnici na severu země. Jeho otec ho doprovodil na nádraží a ve chvíli loučení, kdy jen těžko přemáhal dojetí, mu udělil několik dobře míněných rad...
V polovině 10. století, v čase sefardského zlatého věku, napsal lékař Chasdaj ibn Šaprut, který byl významným politikem na dvoře cordóbského chalífy Abdarrahmána III., dopis Josefovi ben Aharonovi, králi Chazarů.
Lokální problém klimatických změn může vyvolat lokální konflikty, globální klimatická krize může vyvolat poptávku po globálních obětech. Určité indicie toho, jak by příslušné lokální konflikty mohly vypadat a jak by mohly přerůst v konflikty globální, dal za posledních dvacet let africký kontinent.
Kniha rozhovorů polské novinářky Izy Chruślińské s Oksanou Zabužko vyšla v roce 2013 polsky, o rok později ve zpětném překladu ukrajinsky. Oksana Zabužko je ikonou současné ukrajinské literatury, těžiště její práce je rozděleno mezi poezii, esejistiku, beletristiku a literární vědu. Zabužko žije Ukrajinou, a tak se kniha stává průvodcem po ukrajinské kultuře, literární historii a neustálém boji za samostatnost.
Ke stěhování do Plzně došlo velmi brzy po obdržení závěrečného vysvědčení o učitelské způsobilosti. Jako suplující profesor musel však Mukařovský nastoupit do učitelské služby na českém vyšším gymnáziu s oddělením reálně gymnaziálním v Plzni již 18. května 1915, tedy ještě před koncem školního roku.
Matylda mínila, že zubař jako já by měl mít ordinaci raději ve velkém městě. Osud je občas třeba nakrmit kouskem masa, aby se držel zpátky. Tento osud nás zavál do Stuttgartu. Teď jsme se jmenovali pan a paní Kühlerovi. Často nás měli za sourozence, někdy i za manžele, výjimečně v nás viděli matku se synem. Pan a paní Kühlerovi se ve všem vyznali.
Každý rok přesně 20. srpna přicházel do vsi Petrícica, která se tyčila na kopci prudce se zdvíhajícím vedle moře, podzim. Už od rána byla jeho vůně cítit ve slaném vlhkém vzduchu. Po páté hodině odpolední se pocit přeměnil v jistotu, když se vzduch třpytil oním zvláštním všudypřítomným okrově zlatavým světlem, filtrovaným měděnými podzimními listy.
Rodinný lékař a jeho ironické glosy pacientů z amsterodamské umělecké smetánky. Léto naplněné smyslností, která kvete bez ohledu na zákonné věkové hranice. Darwinistický pohled na lidský rod, jímž se zpochybňuje tenká vrstvička kultivovanosti jako obrany proti základním pudům. A jak se to všechno může osudově zvrtnout...
Posledně jsem poodhalil Vaší Královské Milosti panoráma svých vztahů se ženami. A teď trochu o mých vztazích s KGB. Doufám, že Vaše Nebeskost ví o této instituci aspoň něco. A když ne, tak si uděláte určitou představu na základě mého následujícího vyprávění.
Adela Greceanu je básnířka, prozaička a rozhlasová redaktorka. V květnu 2015 se zúčastnila pražského veletrhu Svět knihy, kde četla ukázky ze své básnické tvorby.
Jmenuju se Viktor. Je mi čtyřicet jedna let. Jsem... nebo, no dobře, donedávna jsem byl učitel hry na housle v Základní umělecké škole v tomto maloměstě. Někteří z vás mě znají, to jsem si jistý, je mi to jasné ze zvědavých pohledů, které mě sledují na ulici, tím spíše, že se často nedokážete ovládnout, abyste se za mnou neotočili.
Román Porodní bába, silně spjatý s finskými dějinami a prostředím, představuje nadčasové umělecké dílo a dokáže zprostředkovat výjimečný čtenářský zážitek, o kterém nelze mlčet. Porodní bába nabízí jímavý a propracovaný děj, který kombinuje osudovou tragiku s rodinným melodramatem a zároveň odhaluje zajímavý kus nedávné historie.
V podstatě byl jakýkoliv jiný, jen ne krásný, a ani nebyl jedním z těch, za kterými by se člověk z nějakého důvodu aspoň otočil.
V rámci česko-rumunského společného projektu časopisů iLiteratura.cz a Liternet.ro přinášíme ukázku z díla filmové a divadelní herečky, publicistky a prozaičky Valerie Sitaru (1957).
Studium sexuálních vztahů i deliktů v „době temna“, přesněji v letech 1660–1770, nabízí jedinečnou možnost postihnout v nové, často nečekané perspektivě nejeden segment života převážně venkovské společnosti raného novověku.
Ke knize můžeme mít řadu výhrad: některé civilizační faktory přehlíží. Vývoj v mnoha regionech charakterizuje příliš nahrubo. Uprostřed zpráv o zvětšujících se ekonomických bariérách mezi bohatými a chudými obyvateli Západu je ale možné číst ji jako jisté povzbuzení. Ti, kteří žijí ve fungujícím státu, v němž jim nehrozí vyvlastnění majetku a před jehož soudy mají šanci uspět i ve sporu s mocnějším protivníkem, si po přečtení publikace mohou lépe uvědomovat, jaké mají štěstí.
Kniha o autismu, o genialitě, o holubích návratech a tónech houslí. Rodaan Al Galidi, nizozemský spisovatel iráckého původu, se s touto knihou stal v roce 2011 nizozemským laureátem Ceny EU za literaturu.
Na začátku října 1943, krátce po osvobození Neapole, přijel Norman Lewis z britské polní zpravodajské služby na náměstí kdesi na okraji města. Místu dominovala velká, zčásti zničená veřejná budova a před ní parkovalo několik armádních nákladních aut.
Právník típl cigaretu do popelníku, otevřel dveře pracovny a tiše vyšel nahoru po schodech. Na komodě v obýváku ležel mobilní telefon jeho ženy, zastrčený do nabíječky.
Z domova jsme odcházeli společně každé ráno kolem čtvrt na osm. Vlastně jsem se se svými dvěma spolubydlícími potkával jen ráno.
Pro raně novověký svět, vytvořený evropským „výpadem do neznáma“ koncem patnáctého století, byla příznačná strategická rovnováha uvnitř Západu (mezi protestantismem a katolicismem) a vně Západu (mezi evropskými a asijskými mocnostmi). V devatenáctém století byl tento stav v důsledku hypertrofie západní ekonomické a vojenské moci fatálně narušen. Po roce 1815 přestala být Francie definitivně arbitrem kontinentálního politického uspořádání, což umožnilo (v rozporu s Richelieuovou definicí „francou
Roku 1910 chirurgové Moreau a LePrince popsali úspěšnou operaci osmiletého chlapce, který byl od narození slepý, protože trpěl šedým zákalem.2 Po operaci se nemohli dočkat toho, až zjistí, jak dítě vidí. Když se chlapcovy oči zahojily, lékaři mu sundali obvazy.
Jörg Jacob (nar. 1964) je německý prozaik. Narodil se roku 1964 v saském Glauchau, posledních sedmnáct let žije v Lipsku – a aktivně se zabývá literaturou. V edici Wörtersee vydal svazek prozaických črt Klick! 99 Miniaturen, které představil také českým čtenářům jako stipendista Pražského literárního domu. Titul Cvak! prozrazuje autorovu techniku i intenci – v drobných prózách poeticky zachycuje jakoby pohledem fotografa momenty všedního dne plné překvapení a melancholie.
V předkládané knize bude jurodivým nazýván člověk, který na veřejnosti předstírá šílenství, dělá ze sebe hlupáka nebo kolemjdoucí šokuje předstíranou nevázaností. Tuto definici však musíme ještě zúžit: jakouko li extravagantnost lze nazvat jurodstvím jen tehdy, když za ní její svědkové vidí nejen duševní zdraví, ale i zvláštní mravnost a jakousi zvláštní motivaci, odkaz k jiné realitě.
Děti si vytvářejí svá vlastní místa uvnitř a kolem světa dospělých. Jako malí kluci jsme si s bratrem budovali různé skrýše ve slepé uličce Stacey’s Lane pojmenované po rodině, jež bydlela na jejím konci. Za domem Staceyových se rozkládalo rumiště s několika skupinkami buků a bříz. Tam jsme s Paulem zakládali celá ležení.
Máme doma jeden počítač. To je docela dobrý, protože třeba u Aymerika mají tři televize, ale žádnej počítač. Ale přece jen, JEDEN počítač pro celou rodinu nestačí. Já ho používám inteligentně, hraju na něm svou super strategickou hru, o který jsem vám už říkal.
„Četba je štěstím mého života,“ vyznává se v jednom rozhovoru Elke Heidenreichová. V čem takové štěstí může spočívat, popisuje spisovatelka a feministka Jeanette Wintersonová: „Kniha mě nezrcadlí, kniha mě definuje jako nového člověka.“ „Chtěla bych číst, až se ze mě bude kouřit,“ svěřuje se Virginia Woolfová v roce 1897, ve svých devatenácti letech, staršímu bratrovi Thobymu. Ten tehdy studoval v Cambridgi, zatímco ona se doma prokousávala otcovou knihovnou.
Po několika kilometrech nabízí Asturie frapantní kontrast mezi tímto venkovským, primitivním a chudým křesťanstvím a pompou kláš terního bohatství. Ve Valdedio mniši vystoupivší ze Zurbaránova obrazu pěli nešpory ve zlatém rámu nádherného barokního oltáře.
Během Cesty objevíte několik prozřetelných žen. Jsou oddány poutníkům a dávají do jejich služeb všechny schopnosti, kterými je příroda vybavila. V asturském městě Villaviciosa jsem strávil noc v pěkném hotelu, vybaveném s hřejivou prostotou rodinného domu.
V úterý 16. září 1817 došlo i v českých zemích k tomu, v co doufal Herder a čím byla již od roku 1760 obohacena skotská literatura zásluhou Jamese Macphersona a jeho Ossiana.
Byl konec srpna a hlavou se mi neustále honily dotěrné myšlenky na popel z bouřící sopky, který během mého posledního jara v Mexiku pokryl hlavní město hustou vrstvou šedého prachu. Když jsem se v oněch dnech stěhoval a měnil Distrito Federal za District of Columbia, napadlo mě, že popel je nějakým druhem sdělení, pobídkou k odjezdu...
Na rozdíl od jiných psovitých mají domácí psi rovněž příležitost učit se od lidí. Těsná spolupráce, která může vzniknout mezi člověkem a psem, naznačuje, že domestikace pravděpodobně tyto aspekty psí inteligence ještě zlepšila.
V knize najdete místa uspořádaná podle současného členění krajů České republiky a dále v rámci kraje abecedně, na kterých došlo během března až května 1945 k násilnostem ze strany branné moci nacistické třetí říše. Jedná se o území celé dnešní České republiky, tedy nejen o území protektorátní, ale i o území zabrané v roce 1938 a přičleněné k říši. Nenajdete zde místa k násilnostem určená, tedy káznice, věznice, koncentrační tábory a popraviště, a nenajdete zde místa, kde se jednalo jednoznačně a
Pošetilá družička, jediný dokončený román klavíristky Idy Simonsové z roku 1959, upadl po její smrti v zapomnění. Jeho znovuobjevení se v roce 2014 se stalo nizozemskou literární událostí a nesentimentální pohled dvanáctileté Gittel, jímž se s humorem a (sebe)ironií dívá na svět dospělých, vzbudil zájem nakladatelů ve dvacítce dalších zemí.
Dlužno říci, že dnes se žádná teorie netěší vlivu srovnatelnému s vlivem hlavních teoretických pozic v době před půl stoletím. Místo toho nacházíme nejrůznější konkurující si interpretační modely, které sice staví na klasických teoriích, jež jsme v této knize zkoumali, avšak vylepšují je a aplikují odlišnými způsoby.
Deistická představa původního přirozeného náboženství lidstva kromě chvályhodného prosazování tolerance otevřela rovněž dveře novému způsobu výkladu různosti náboženských forem a jejich vzájemných konfliktů a nedorozumění.
Biografie o ikonické postavě světového dramatu Henriku Ibsenovi přináší nový pohled na tohoto dramatika. Zaměřuje se na mýty, které jsou okolo Ibsena obestřeny a které, jak kniha ukazuje, byly z velké části vytvářeny jím samým.
Není sporu o tom, že německý Grenzlandroman, všeobecně uznávaný jako literární kategorie, nalezl svou analogii i v české literatuře, analogii tak hlubokou reáliemi, způsoby boje, cíli i dějovým paradigmatem, že lze právem hovořit o českém hraničářském románu.
Středobody autorčina zájmu jsou vedle SSSR hlavně komunistické Polsko, Maďarsko a NDR. Vzdělaný domácí čtenář v knize najde četné příběhy, které mu připomenou obdobné události z historie naší země, jež tak může zasadit do širšího středo- a východoevropského kontextu. Publikace zřejmě nepřináší zásadně převratné interpretace. Ale Applebaumová v ní přichází s pohledem, který je ucelený a zároveň v něm nescházejí četné konkrétní podrobnosti.
Spisovatel Robert Schindel patří k nejcharakterističtějším osobnostem vídeňské kulturní scény. Málokterý literát je tak silně napojen na tep metropole jako on. Lyrik a příležitostný prozaik se pravidelně účastní literárních večerů a autorských čtení a publikuje též v řadě časopisů. S přibývajícím věkem se stále výrazněji věnuje otázkám vlastní židovské identity.
Teď, když byl Náčelník na služební cestě a Swamplandie dočasně zavřená, staly jsme se my holky královnami ostrova. Setové plavali po Krokodýlí jámě za sluncem a měsíc dál bzučel.
V obrovském románském kostele se turisti tlačili v polotmě. / Klenba rozevírající se za klenbou, a žádný výhled. / Jen mihotající plamínky několika svíček. / Anděl bez tváře mě objal / a zašeptal křížem skrz celé mé tělo:
„Trvalo mi víc než rok, než jsem pochopila, že píšu vlastně jednu jedinou báseň a ta se jmenuje Jak trestá Bůh. Tematicky jde o boj s našimi osobními démony, např. sebelítostí, pýchou… A taky o vyjádření cesty k přijetí života takového, jaký je, k pochopení jednoty světa.“
Kočce dát jméno je obtížná práce. / Musí se provádět jaksepatří. / Neblázním, řeknu-li, že každý macek / či micka může mít TA JMÉNA TŘI.
Edice Stoletý kalendář, kterou vydává nakladatelství Albatros, se rozrostla o třetí svazek. Výbor z díla Jiřího Koláře (1914–2002) nazvaný Co by sis přál je pobídkou ke hře, při které se mohou plnit i ta nejabsurdnější přání. Jako první na tuto výzvu reagoval výtvarník David Böhm, jehož ilustrace zobrazují Kolářovy nápady s odzbrojující doslovností i s vlastním fantazijním vkladem.
21. dne měsíce července 1743 jsem odcestoval ze Stockholmu a 27. jsem dorazil do Ystadu, poté co jsem projel městy Södertälje, Nyköping, Norrköping, Linköping, Gränna a Jönköping. V Ystadu jsem se setkal s hraběnkou de la Gardie, s jejími dvěma dcerami a dvěma hraběcími syny, s hrabětem Fersenem, s majorem Landtingshausenem a magistrem Klingenbergem.
Za nádražím stojí outa vojáků. Sledujeme, jak v sobotu ráno odjíždějí a v neděli večer outa zase zaparkují za nádražím. Votvírají kufry out a vyndavají kufry a tašky a pistole. Pistole nemají zásobníky.
Člověk jako biologická bytost, ujišťující se o svém původu a plánovitě organizující podmínky svého přežití, se odnepaměti vyznačoval potřebou popsat nějak prehistorii svého druhu na planetě Zemi. Šlo mu přitom o ohlédnutí za minulostí a výhled do budoucnosti, a při vší úctě k minulosti mohl stále znovu spatřovat v přítomnosti naplnění a výsledek pokroku v různých směrech.
Existuje tu možnost, jež se může civilizovaného člověka zmocnit a on zmírní své postoje, a tak bych rád konstatoval, že tuto stať, byť možná krátkou, malou a útlou, přece však zatoulavší se případně až do oblastí vědění, píšu oblečen takříkajíc v nedělním, či snad ve větším souladu se skutečností ve společenském obleku.
Základní poznatek, jejž přinesl výzkum z roku 2013, je už v názvu publikace. Ano, překnížkováno.
Mary Douglasová se stala jednou z nejvýznamnějších představitelek symbolické antropologie a britské sociální antropologie vůbec. Narodila se 25. března 1921 v San Remu v Itálii jako Margaret Mary Tewová.
Tady nahoře u moře je léto, na slunci září barevné plážové domky. Stefan Zweig sedí v lodžii ve třetím patře bílého domu na širokém bulváru v Ostende.
Když Coco vejde do chodby, uvidí matku, jak sedí v polovině schodiště. Chvíli před tím matka říkala, že si jde odpočinout. „Co tady děláš?“ zeptá se Coco.
Několikrát zpola procitnout a zase odplout, vytrhnout se ze spánku a znovu se ponořit do stavu beztíže. Gillian leží ve vodě. Její tělo v modravé lázni vypadá nažloutle, ale jakmile se vynoří, mizí tělo ve tmě. Veškeré světlo vychází z teplé vody, jež jí šplouchá po břiše, po prsou. Je mastná, na kůži se perlí bublinky. Připadá si jako v uzavřeném prostoru, je ticho, přesto cítí, že není sama. Je milována, láska ji naplňuje.
Pozor, kam šlapete. A buďte ve střehu, ještě se vám to bude hodit. Město, do něhož vás přivádím, je rozlehlé a spletité a vy jste v něm ještě nebyli. Možná si představujete, že ho dobře znáte z jiných příběhů, které jste četli, ale ty příběhy vám nadbíhaly, vítaly vás jako přítele, chovaly se k vám, jako byste sem patřili.
Na konci Mourovaté Sahary stál dům. Nebyli jsme první, kdo se sem nastěhoval či kdo tomu domu dal jméno. Ještě jsme nic nevěděli o Trnůvce za Hradbami a o Šárovi Špuntíkovi. Ale kdyby toho dne nefoukal tak silný vítr, byli bychom slyšeli, jak si spolu povídají, chrastíce přitom kostmi hluboko pod zemí.
It was late one fall in Halloweenland
And the air had quite a chill.
Byl pozdní podzim v Halloweensku,
vzduch mrazil jako led.
Věže, chrámy, gotika, secese, novější architektura a neutuchající turistický jásot… Praha jakožto metafora sebe sama, zahalená mlhou a těžkými deštivými mračny. Zalitá sluncem a znovu tonoucí v dešti. Uhájivší sebe i svá tajemství…
Smát se pokrytcům může být velmi zábavné a Američané měli k takovému smíchu v posledních letech docela dost příležitostí. Například konzervativní rozhlasový moderátor Rush Limbaugh jednou reagoval na kritiku, že počet černochů stíhaných ve Spojených státech za drogové trestné činy je nepřiměřený. Prohlásil při tom, že úplně stejně by měli být zatýkáni a posíláni do vězení i bílí uživatelé drog.
D. už byl starý. Vlasy měl řídké a zcela bílé, kůži svěšenou. Ještě nezískala pergamenový vzhled stařecké kůže, ale na čele měl nahnědlé skvrny a kůže na tvářích a krku vypadala jako prázdné měšce. Ještě se pohyboval sebevědomě, přestože ruce se mu už při námaze lehce třásly. Chodil zvesela, ale spíš ze zvyku, než že by se mu chtělo zvesela chodit.
Jak si muž se ženou vyměnili práci. Byl jednou jeden muž, jakých je na světě spousta. Každý den pracoval v lese a ohýbal u ohně smrkové větvičky na výrobu dřevěných ohrad. Jeho žena zatím doma předla, vařila a starala se o domácnost.
Když přecházím ulici u parkoviště a vybíhám po pěšince mezi dunami na pláž, když se chytám za patu a zouvám si botu, poskakuju a stahuju si i tu druhou, vidím jenom Janovu kštici a šíji. Zatímco svazuju tkaničky k sobě a věším si boty na tašku, jsem od Jana, jen co by kamenem dohodil, a v tu chvíli se ke mně otočí a mlčky zamává.
Za posledních dvacet let se obraz vesmíru a touha po jeho dobývání změnily k nepoznání. Ještě do osmdesátých let 20. století přežíval původní náhled na vesmír jako na dobrodružství, tajemství, zdroj surovin a energií, katalyzátor technologických inovací a možná i činitel vedoucí k budoucímu sjednocení znesvářených geopolitických bloků.
Román Mine fem år som far (Pět let tátou) má co říct k současné norské společnosti a zároveň pojednává o nadčasových tématech – o tom, jaké to je, ztratit sám sebe, a o temných stránkách, které se ve větší či menší míře skrývají v každém z nás.
Před pětadvaceti lety se Češi zbavili komunistické diktatury, přestali být ruskou gubernií, získali svobodu. Moc se o to nepřičinili, autor této knihy by řekl, že jim svoboda „spadla do klína“. Byla to situace, jaká v národním společenství nastane výjimečně, a skrývala se v ní příležitost, naděje, ale i značné riziko: svoboda, kterou nebylo třeba vybojovat, se snadno zase vytratí, je-li považovaná za samozřejmost.
Aju znám odjakživa. Na dobu před ní, na život, v němž nebyla přítomna, nemám skoro žádné vzpomínky a nedokážu si ani představit, jak by dny bez Aji vypadaly. Aja se mi zalíbila hned. Mluvila hlasitě a důrazně a znala slova jako kočovný cirkus nebo tamburína.
Když ho Joni Sigeriusová jednoho nedělního odpoledne roku 1996 vzala s sebou na venkovské sídlo svých rodičů, aby jim ho oficiálně představila, stiskl mu její otec ruku tak silně, až to zabolelo. „Tak to ty jsi udělal tu fotku,“ řekl. Nebo to byla otázka?
Národní obrození jako osu své vlastní práce si Macura v Ústavu legalizoval tím, že je učinil tématem potenciální disertační práce, podmiňující zisk titulu kandidát věd. V souvislosti s tím vznikly příspěvky, v nichž národní obrození nahlížel z perspektivy Zdeňka Nejedlého a dokonce očima klasiků marxismu.
s koleny pod bradou máš ten nejlepší výhled
s koleny pod bradou se nejlíp čeká
až vyroste tráva
Můj pohled spočine na velkém hnědém kufru, který stojí úplně vpředu. Leknutím se nemůžu pohnout. Ten kufr pochází z Nizozemska a velkými písmeny je na něm napsáno jméno „Glaser“, které je v Nizozemsku dost vzácné.
Zásluhou svého nezničitelného zdraví mohl být přidělen ke každé práci, neschopenku dostával od doktorů čím dál řidčeji, začalo se o něm říkat, že je simulant… to ve většině případů taky byl… Protože se pokoušel ulít z práce, jak to šlo nejčastěji, byli mu ustavičně v patách, v závodě ho téměř nenechávali bez dozoru, nadřízení ho pověřovali úkoly, při kterých už jejich kontrolám neunikl…
Obvyklá definice pověsti, s níž se můžeme setkat v domácích i zahraničních příručkách, mluví o krátkém, fantasticky zabarveném vyprávění s reálnou motivací, které se odehrává v historickém čase a o jehož pravdivosti jsou vypravěč i posluchači přesvědčeni. Taková charakteristika sice není úplně přesná, ale můžeme v ní vidět způsob, jak postihnout žánr pověsti.
První fáze představuje první pololetí roku 1990 a mohli bychom ji nazvat liberalizační. Trh se nesmírně rozšiřuje, překotně se zakládají nová nakladatelství, přičemž první soukromé nakladatelství (Paseka) bylo zaregistrováno už v prosinci 1989. Prodej knihy, vedle měnící se podoby novin a časopisů, je prvním výrazným znakem změn. Typickými prodejními místy jsou stánky, podchody metra, nádražní haly, někde se dokonce prodává přímo z kufru dodávek...
Příběh o přátelství mezi synkem nizozemského kolonisty a domorodým chlapcem jménem Urug na západní Jávě ve 20. a 30. letech minulého století, jehož závěrečná epizoda se odehrává těsně po druhé světové válce, byl v roce 1948 vysoce aktuální a současně tematicky choulostivý. Na ostrovech Sumatra a Jáva, které byly důležitou součástí Nizozemské východní Indie, byla totiž po japonské kapitulaci v srpnu 1945 vyhlášena samostatná Indonéská republika.
Kalevala je brána do Finska. Každý, kdo se začne hlouběji zajímat o Finsko, jeho kulturu, literaturu nebo jazyk, narazí hned na počátku své finské cesty na Kalevalu, národní epos Eliase Lönnrota. Zamčená brána. Nebo tajemná a nepřístupná hora. Bránu musí odemknout a horu překonat, protože jinak mu cesta k Finsku zůstane navždy uzavřena. Mluvíme-li o Kalevale, měla by překážka na cestě mít asi jinou podobu než hora. Měla by to být stříbropěnná vodní pláň nebo hustý, neprostupný les.
V Moulmeinu v Dolní Barmě mě nenáviděly spousty lidí – to bylo jedinkrát v životě, kdy jsem byl natolik důležitý, aby se mi to mohlo stát. Pracoval jsem jako subdivizní policejní důstojník ve městě, kde se bezúčelné, malé protievropské cítění projevovalo silně.
Obvyklá definice pověsti, s níž se můžeme setkat v domácích i zahraničních příručkách, mluví o krátkém, fantasticky zabarveném vyprávění s reálnou motivací, které se odehrává v historickém čase a o jehož pravdivosti jsou vypravěč i posluchači přesvědčeni. Taková charakteristika sice není úplně přesná, ale můžeme v ní vidět způsob, jak postihnout žánr pověsti. Klíčem je kombinace kritérií dvojího druhu – textových (ve zmíněné definici je to forma a obsah) a kontextových (v tomto případě víra v pr
Módním artiklem současné stavby měst jsou mrakodrapy. Nejsou to už stavby Chicagské školy o deseti až dvaceti podlažích, které se stavěly před více než sto lety. Jsou to spíše „katedrály obchodu“. První z nich postavil v New Yorku již v roce 1913 F. W. Woolworth do výšky téměř 250 metrů.
Ve spolehlivém a kultivovaném českém překladu Kamila Valšíka se na sklonku podzimu loňského roku objevil v knihkupectvích slovinský román Evalda Flisara Čarodějův učedník, vydaný v rámci Pestré řady soudobé prózy nakladatelství Plus.
Vea Kaiser (*1988) je rakouská spisovatelka, jejíž debutový román Blasmusikpop oder Wie die Wissenschaft in die Berge kam (Popdechovka aneb Jak přišla věda do hor) se v září 2012 probojoval na první místo prestižního žebříčku knižních novinek ORF-Bestenliste.
.jpg)
Jistě není nutné přebudovat všechny galerie podle tematického schématu, který Alain de Botton a John Armstrong načrtávají. Ale jako doplnění tradičních přístupů, které kladou důraz na historickou posloupnost jednotlivých uměleckých stylů, může jejich kniha představovat osvěžující a vyvažující doplněk.
Sci-fi finské autorky pojednává o budoucnosti, v níž byla mapa světa totálně překreslena, mnohá území zaplavilo moře a jiná zase platí za zakázaná. Život se smrskl na každodenní starost o jídlo a zejména pitnou vodu.
V pozitivistickém pojetí, které převažovalo v době po druhé světové válce, byla věda považována za autonomní soubor idejí, teorií a objevů nadaných specifickou vnitřní logikou a spojených s kumulací a pokrokem poznání (tzv. progresivistické pojetí); dějiny vědy se pak vlastně překrývaly s dějinami nositelů tohoto lineárního pokroku.
Vyprávění zasazené na dalekou Sibiř láká detektivní zápletkou, skrývá však mnohem více. Kristina Carlson vnímá psaní jako cestu do vlastní mysli, k vlastním pocitům. Píše rozvážně, každé slovo má své přesné místo, každé je podřízené pečlivě budovanému celku.
