Ivana Srbková

Zopakujme si známá fakta, rozšiřme si vědomosti o nové informace, zkusme však pohlédnout na téma Čechů v Bulharsku „střízlivěji“. Vždyť počáteční euforii leckdy ztlumila drsná realita.

Mohlo by se zdát, že už bylo téma působení Čechů a Slováků v Bulharsku dostatečně zmapováno. Tím víc překvapí objev dosud neznámých dokumentů, které mapují česko-slovensko-bulharské vztahy. Z různých perspektiv se na téma dívá česko-bulharská autorská dvojice.

Konstantin Jireček je pro balkanistiku zásadní osobností – stál u jejího zrodu. Byl ministrem národní osvěty a podílel se na utváření moderního bulharského školství, pro svou dobu napsal významné dílo Dějiny národa bulharského. Letos od jeho narození uplyne 165 let.

Život v Praze inspiroval bulharskou básnířku Lidii Gălăbovu k napsání poezie pojící se právě k hlavnímu městu Česka. Ve sbírce se vrací ke smutku po svém bulharském domově a zároveň prožívá přijetí, jež jí nakonec Praha poskytla.

Druhý román bulharského spisovatele Georgi Gospodinova Fyzika smutku je hojně překládán a těší se pozornosti recenzentů také mimo Bulharsko. Ke konci roku 2018 se dočkal i českého překladu. Rafinované, fragmentární a těkavé vyprávění o trojnásobném životě – děda, otce a syna – má zároveň i epičtější polohu.

Během letošního poetického festivalu Po stranách Moravy bylo poprvé uděleno Zvláštní ocenění za popularizaci české a slovenské literatury v zahraničí. Získala ji bulharská bohemistka a překladatelka Dimana Ivanova.

Začátkem července se v rámci festivalu Na vlnách MKP představili tři bulharští a čeští básníci. Během Bulharsko-českého večera vystoupili Bulhaři Bojko Labkovski a Lidia Galabova a za Čechy promluvil Jan Sojka. Autoři hovořili o své tvorbě i o literatuře obecně. Básník Labkovski například zmínil, že nebezpečným konkurentem literatury se stává vizualita a po autorech se často požaduje především zábava.

Druhý povídkový soubor bosenského autora, který od roku 1992 žije v Praze, přináší autobiografické poetické texty různého žánru. Vedle povídek z jeho rodné Bosny nabízí i obrazy z jeho nové domoviny. Jednotlivé texty svým tematickým a chronologickým řazením vytvářejí důmyslnou a pestrobarevnou mozaiku.

Alexandăr Karparov, spisovatel a lékař, píšící v bulharštině a italštině. Cestovatelské zážitky a bohaté profesní zkušenosti mu poskytovaly dostatek literárních podnětů. Je považován za mistra krátké formy – psal povídky a fejetony, vyznačující se jasnou myšlenkou, sevřenou kompozicí a expresivním jazykem.

Povídka ze sbírky Benátští holubi bulharského prozaika Alexandra Karparova, který žil mj. také v Itálii a vedle bulharštiny psal i italsky.

„Nikdo si nepamatoval na jeho pravé jméno. Znali ho jako Mistra krátké povídky nebo stručněji – jako Mistra.“ Autorkou povídky je Mimi Michajlova (1965), spisovatelka a literární kritička, od r. 2013 ředitelka Bulharské základní školy a gymnázia dr. Petra Berona v Praze.

Mimi Michajlova (1965), spisovatelka a literární kritička, od r. 2013 ředitelka Bulharské základní školy a gymnázia dr. Petra Berona v Praze.

Povídky Kalina Terzijského čtenáře nešetří. Bulharská současnost je v nich líčena v dost neradostných barvách a o tom, že člověk je bytost v zásadě dobrá, má jeho vypravěč také své pochybnosti. Přesto na záblesk naděje nakonec dojde.

Verše básnířky Bronislavy Volkové ze sbírky Vzpomínky moře přeložil do bulharštiny Dimităr Stefanov. Prezentace této knihy se za účasti autorky konala 8. prosince 2015 v Bulharském kulturním institutu v Praze.

Výstavu nazvanou Síla občanské společnosti – osud Židů v Bulharsku v době holocaustu, věnovanou vztahu většinové společnosti k perzekuované menšině, lze zhlédnout v pražském Klementinu. Informační panely doplňují publikace z fondů Slovanské knihovny NK ČR.

Bulharská literatura sice jako by u nás stále zůstávala ve stínu ostatních evropských literatur, ale přesto se v posledních letech objevilo několik pozoruhodných překladů. Přehledový článek o recepci bulharské literatury v českém prostředí přináší nejen zhodnocení literárních vztahů obou zemí, ale je také doplněn bibliografickým soupisem překladů z bulharštiny za příslušné období.

Prosinec patří další významné spisovatelce – Teodoře Dimové. Nakladatelství Petr Štengl může nabídnout přátelům bulharské literatury ke koupi jako dárek pod stromeček její Adrianu, přeloženou Davidem Bernsteinem; křtu románu, který připravil Bulharský institut spolu s nakladatelem a Knihovnou Václava Havla pro předvečer Mikuláše 5. 12., se rovněž zúčastnila autorka. Knihu publiku fundovaně představil Marcel Černý, spisovatelka a překladatel přečetli úryvky z románu.

Česká vesnice v Bulharsku Vojvodovo (1900–1950) je u nás již dostatečně známá díky badatelské činnosti manželů Jakoubkových; v průběhu let 2010–2012 jim vyšly v Centru pro studium demokracie a kultury na toto téma již čtyři publikace, a ač je Marek Jakoubek podepsaný jako autor u tří z nich a Lenka Jakoubková Budilová u jedné, jejich autorský tandem pracuje společně.

Absolventka dramaturgie a scenáristiky na pražské FAMU Martina Formanová (narozena 9. ledna 1966 v Brně) se do povědomí české veřejnosti zapsala především jako přítelkyně Karla Gotta a poté manželka režiséra Miloše Formana, s nímž nyní žije v USA a má dva syny – dvojčata Andyho a Jima.

Martina Formanová oslavuje letos své desáté spisovatelské jubileum a je docela příznačné, že tak činí navázáním na svou úspěšnou prvotinu Skladatelka voňavého prádla a opět se vrací k autobiografickému žánru. Zatímco ve svém debutu neměla o dramatické momenty a zvraty nouzi, nyní zachycuje poklidnou a pohodovou životní etapu – a to je, jak známo, při psaní dost nesnadné.

Slyšeli jste o Vojvodovu? Ba co víc – oblíbili jste si téma této krajanské vesnice v severovýchodním Bulharsku, kde Češi žili v první půli 20. století krásným a příkladným životem? Pak jste na správné adrese.

Dimităr Kenarov (nar. 1981 v Sofii) patří k výrazným bulharským básníkům mladší generace. Po dokončení sofijské American College dosáhl r. 2004 bakalářského stupně na Middlebury College (USA) pro specializaci americká a ruská literatura. Jeho diplomová práce, věnovaná poezii Wystana Hugha Audena a Josifa Brodského, získala tři akademická ocenění. V současné době pracuje jako „anglicky píšící novinář na volné noze“.

Sbírkou Lapidárium (2009) a nedávno vydanými Technikami a jinými verši (2012) se českému čtenáři představil nejen jako prozaik, ale i jako básník spisovatel Georgi Gospodinov (1968), stěžejní autor literární generace debutující v 90. letech 20. století. V září roku 2009 k nám zavítal na Festival poezie a vína do Valtic o půlgeneraci mladší Dimităr Kenarov (1981) a je víc než potěšující, že si nyní můžeme přečíst ve zdařilém českém překladu Marcela Černého jeho básnickou sbírku Apokryfní zvířata.

Bulharský spisovatel a dramatik Stefan Kisjov se narodil 30. 4. 1963 ve Staré Zagoře, kde absolvoval francouzské gymnázium. Dále studoval na univerzitách v Plovdivu, v Sofii a na pařížské Sorbonně. Vystřídal řadu zaměstnání, často cestuje, déle pobýval ve Švýcarsku a ve Francii; od loňského roku žije v Praze.

Útlý román Stefana Kisjova (nar. 1963) Kat zpracovává archetypální, stále atraktivní téma zločinu, překračování hranic mezi dobrem a zlem.

V románu, zarámovaném dvěma společnými večeřemi, rozehrává Martina Formanová příběh spřátelených manželských párů - čtyřicátníků Andrey a Johna, Liz a Harolda. Tento nebezpečný věk přivádí aktéry k bilancování, přičemž nenabízí zralé ovoce spokojenosti, ba ani smíření, nýbrž bolí frustracemi, nenaplněnými sny a pocity osamělosti až odcizení.

Předmětem této knihy je dnes již neexistující společenství českých evangelíků ve vesnici Vojvodovo v severozápadním Bulharsku. Tato obec byla založena v roce 1900 asi dvaceti rodinami, které z důvodu náboženských rozporů a nedostatku půdy opustily českou vesnici Svatá Helena v Banátu.

Literární i filmový děj se točí kolem bulharské diplomatické mise v Londýně na konci devadesátých let v době jedné z evropských konferencí; mimochodem Popov sám zde rok jako kulturní atašé strávil, jak však uvádí v knize, podobnost se skutečností je čistě náhodná... Ať tak, či tak - rozehrává pitoreskní hru malosti, plnou národních komplexů, založenou na touze dohnat, až ohromit svět.

Letošní rok kosí v literárních (převážně mužských) řadách dost hojně. Mnohé z nás tyto ztráty zasahují nejen umělecky. Mne se takto dotkla smrt Vladimíra Justla (1928–2010) a Ludvíka Kundery (1920–2010), mám-li to brát chronologicky.

O próze Martina Reinera (1964) Lucka, Maceška a já se psalo a hovořilo hojně. Tak tomu má ostatně u titulů nominovaných na Magnesii Literu být. Nebudu opakovat již vyřčené chvály.