Ulička Stacey’s Lane
Děti si vytvářejí svá vlastní místa uvnitř a kolem světa dospělých. Jako malí kluci jsme si s bratrem budovali různé skrýše ve slepé uličce Stacey’s Lane pojmenované po rodině, jež bydlela na jejím konci. Za domem Staceyových se rozkládalo rumiště s několika skupinkami buků a bříz. Tam jsme s Paulem zakládali celá ležení.
Děti si vytvářejí svá vlastní místa uvnitř a kolem světa dospělých. Jako malí kluci jsme si s bratrem budovali různé skrýše ve slepé uličce Stacey’s Lane pojmenované po rodině, jež bydlela na jejím konci. Za domem Staceyových se rozkládalo rumiště s několika skupinkami buků a bříz. Tam jsme s Paulem zakládali celá ležení. Z dnešního pohledu ulička rozhodně nepůsobí lákavě; je jen asi 100 metrů dlouhá a z obou stran lemovaná neduživými, zaprášenými stromy a nezastřiženými keři. Tyto pásy zeleně jsou jen metr dva široké, možná méně, a za nimi se tyčí vysoké drátěné ploty. I za pěkného počasí je tu nevlídno, blátivo a zima. Když jsme ale byli malí, nadšeně jsme sem utíkali za dobrodružstvím. Neustále jsme tu měli čtyři pět tajných míst; stačilo vylámat pár větví a upravit skrýš, abychom se do ní oba vešli. Bylo důležité vědět, kolik schovávaček máme v danou chvíli k dispozici, nejspíš abychom měli představu, kolik práce nás ještě čeká, a také pro pocit jistoty, že máme každý kam utéct, když se pohádáme. Mohli jsme se rozcházet a zase scházet, čekat na sebe, když někdo běžel pro informace a sušenky domů, což bylo hned za rohem na hlavní ulici.
Děti si při sebemenší příležitosti hledají vlastní prostor na volných místech mapy dospělých. Louky za domy nás nezajímaly; toužili jsme po úkrytech, v nichž jsme měli pocit, že jsme na chvíli unikli z dohledu rodičů. O řadu let později jsem sledoval své vlastní děti, které dělaly přesně to, co my s bratrem. Nejoblíbenější byla houština vzrostlých rododendronů v parku u domu. Pokud jste nahlédli do zarostlého přítmí, uviděli jste ušmudlané holčičky a kluky. Většinou jsem u rododendronového porostu narazil aspoň na jednoho rodiče zoufale hledajícího svého potomka. Keře totiž nejsou alternativním domovem, ale především dočasným úkrytem před dospělými.
Colin Ward v knize Dítě ve městě (The Child in the City) píše: „Někde za každodenními praktickými úkoly a starostmi o domácnost se skrývá představa ideálního místa, kterou jsme si vytvořili v dětství.“ Ztracená místa z dětských let jsou prchavou vzpomínkou, která se nás ale drží až do konce života. „Síto naší selektivní a autocenzorské paměti ji mění v mýtus, ideální představu o vytouženém světě, ráji, do něhož bychom se rádi vrátili.“ Ward tvrdí, že dětská záliba v budování skrýší v nás rezonuje i v dospělosti, a nejen to, neustále se k ní instinktivně snažíme vracet. Tajná místa jsou dávnou minulostí a jen občas oživovanou vzpomínkou, ale i tak v nás zanechala důležitou stopu, hřejivý pocit, jenž ani s věkem nemizí. Znovu a znovu hledáme stejný pocit bezpečí – v autech, v domech a ve všech ostatních úkrytech dospělých.
Dětské skrýše jsou první místa, která aktivně tvarujeme, přizpůsobujeme své představivosti a staráme se o ně, první místa, jimž rozumíme. V nepohodlných doupatech vydupaných v hustých keřích Stacey’s Lane jsem si poprvé uvědomil, že existují skutečně zajímavá místa bez spousty pravidel a omezení, na něž jsem byl do té doby zvyklý. Jasně si také vzpomínám, že mi nabízela víc než jen pocit bezpečí a potěšení z dočasného úkrytu. Vybavuju si naše tiché spiklenecké hovory, při nichž jsme znovu a znovu definovali status a význam jednotlivých skrýší: tohle je tvoje schovka; ne, tohle je moje schovka; ne, je to jenom vchod do těch dalších dvou schovek a to jsou naše pokoje. Využití jednotlivých skrýší záleželo výhradně na nás, na našich neustále se měnících přáních a představách.
Celou ukázku v pdf naleznete zde.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.