Téměř všechno, co mám na sobě, je od nebožtíků. Vidíte tenhle klobouk? Dostal jsem ho od jednoho námořního kapitána, který zmizel na moři. Boty na nohou patřily bráchovi. Měl je na sobě, když umřel. Vyboural se na motorce. Co jsem měl dělat, vyhodit je? Jsou vyrobené z antilopí kůže a drží už sedmnáct let. No, dřív se boty dělaly jinak, aby vydržely celý život. Tyhle vydržely dokonce už dva životy. Bráchy a můj. Ne jako ty plátěnky, co se vyrábějí dneska a roztrhají se za tři dny. Hodinky byly Jima Morrisona, ten je taky po smrti. Fakt! Je to originál, nedělám si srandu. Koupil jsem je v dražbě, mám i potvrzení o pravosti podepsaný od Američanů. Nechal mi je jako záruku jeden chlapík, co mi dlužil peníze a už mi je nevrátil, tak mi zůstaly. Je to nějaká napodobenina hodinek, nic moc, nejsou ani značkové nebo něco takové. Vlastně ani nejdou. Jsou cenné jen proto, že byly Jima Morrisona. Myslím, že vydají tak za deset švýcarských značkových hodinek i s majiteli. I v autě mám věci po nebožtících. Mám tam nějaká hudební cédéčka nazpívaná černochy. Není to rap ani hip-hop, je to míň známý žánr, akorát si teď nemůžu vzpomenout, jak se mu říká. Zdědil jsem je po kolegovi, taky taxikáři jako já, který umřel loni. Víte, jak mají řidiči na zpětném zrcátku pověšené ikony, kříže nebo takové ty vonné stromečky? No tak já tam mám mléčný zub. Taky od jednoho mrtvého. No, dobře, ne úplně mrtvého, ale skoro. Nerad o tom mluvím, ale vám to povím, protože jste hodné děti. Řeknu vám to, jak to bylo. Za těch dvacet let taxikaření jsem se naučil odhadnout, co je člověk zač. Vy jste fajn. To ale neříkám každému, tak si toho važte. Ten zub je mého syna. Stalo se to jednou ve čtvrtek. Příští měsíc to bude dvanáct let, ale pamatuju si to, jako by to bylo včera. Tehdy bylo mému synovi devět let a jeho kamarádovi z paneláku deset nebo jedenáct. Jmenoval se Boby a měl srostlé obočí. Býval u nás pečený vařený. Žena jim oběma nosila jídlo ke stolu. V ten den jsem byl doma a odpočíval, protože jsem měl po noční. Děti byli na balkoně. Bobyho napadlo, že budou soutěžit. Kdo se víc nakloní z balkonu, ten vyhraje. To jsem ale zjistil až pár dní po té nehodě, od dítěte jednoho souseda, které je sledovalo z baráku odnaproti. My bydlíme ve čtvrtém patře, takže si to dokážete představit. Můj kluk se naklonil trochu moc a spadl. Teď vám upřímně řeknu, že si myslím, že by bylo lepší, kdyby umřel. Bylo by to lepší pro něj i pro všechny ostatní. Doktoři nám tenkrát řekli, že je to zázrak, že to přežil a že bysme měli děkovat Bohu. Ale co je to za život, když leží v kočárku a nemůže hýbat rukama ani nohama? Mýmu klukovi je jednadvacet let a je vyřízený. Pokaždé, když ho krmím lžičkou, tak myslím na to, že by bylo lepší, kdyby to všechno tehdy skončilo. Fakt. Možná, že to není dobře, že takhle přemýšlím, ale věřte mi, že to tak cítím. Od té doby nemám doma stání. Odcházím ráno a vracím se večer. Nemůžu to vydržet, když ho tak vidím. Moje žena nechala práce, je doma a stará se o něj. To už není život. Po té nehodě se Boby stáhnul. Houby kamarád. Nejenže za mým klukem nepřišel do nemocnice. Ani se mě na něj nezeptal, když jsme se potkali na schodech. Když jsem ho přinesl domů, tak mi syn řekl, že by chtěl, aby ho Boby navštívil, že se spolu budou dívat na televizi. Takové hodné dítě, ani stopu nenávisti necítil vůči tomu spratkovi, kvůli kterýmu vypadl z okna. My jsme mu nikdy nic nevyčítali, neměl důvod se nás bát. Řekli jsme si, že je to jenom dítě. Moje žena šla za Bobym domů a prosila ho, aby se zašel podívat za naším synem, ale on pořád tvrdil, že musí dělat domácí úkoly. Za pár měsíců se odstěhoval jinam a už jsme ho nevídali. Až do minulého týdne, kdy nastoupil ke mně do taxíku. Sedl si dozadu. Asi proto mě nepoznal. Nebo možná proto si sedl dozadu, protože mě viděl a neměl chuť si se mnou povídat. Já jsem se díval do zrcátka a viděl jsem ho. I když uběhlo tolik let a změnil se, teď už není dítě, poznal jsem ho. Měl obočí skoro přilepené jedno k druhému, přesně jako tenkrát. Byl dobře oblečený, já po dvaceti letech taxikaření poznám, kdo má peníze a kdo ne a tenhle jich měl dost. Téměř jistě patřil ke zlaté mládeži vydržované rodiči. Přemýšlel jsem, kde mohli přijít k penězům, protože v době, kdy jsme byli sousedi, neměli co do huby a půjčovali si napravo nalevo. Téměř jistě se museli pustit do krádeží a podvodů, jinak si to neumím vysvětlit. Z nervozity mě svrběly ruce na volantu, fakt. Řekl mi adresu, kam chce zavézt. Nebylo to daleko, tak deset kilometrů, ale já jsem cítil, že po cestě musím něco udělat. Prolétlo mi hlavou, že napálím auto do nějakého sloupu, ale nebyl jsem si jistý, že to něco vyřeší. Tak jsem to neudělal. Věděl jsem, že nesmím mlčet, musel jsem něco říct. Ale co sakra? Jako bych se zasekl, fakt, to se mi v životě nestalo. Rád mluvím se zákazníky. Se ženskýma nejdřív proberu počasí. S chlapama mluvím o politice nebo o nedávných nehodách nebo o fotbale. Když zrovna nenarazím na bručouna, který jen kývá hlavou nebo říká ano a ne, tak se rozpovídáme a člověk se až diví, kam se dostaneme. Jednou jsem jel s jedním chlapem až za město. Začali jsme od mizerných silnic, uprostřed cesty jsme mluvili o tom, jestli mobily způsobují rakovinu, a když jsme přijížděli na místo, tak jsme probírali, co se stane po smrti. Ale s tímhle klukem jsem neměl chuť mluvit. Měl jsem sto chutí zastavit auto a říct mu, ty hajzle, vystup z mýho auta. Ale mlčel jsem jak zařezanej. Pořád jsem se díval do zrcátka, abych viděl, co vzadu dělá. Díval se z okna ven. Můj syn, když byl malej, tak říkal, že chce bejt taxikářem jako já. Moje žena se pořád dívá na praštěné pořady s postiženejma, který operovali v Číně a uzdravili je. Pořád mi otlouká o hlavu, abysme šli do televize a řekli o našem případu, že nám třeba někdo pomůže. Myslím, že už se nedá nic dělat. Ten kluk, Boby, se díval celou cestu ven. Fakt. V jednu chvíli mu zazvonil mobil. Já jsem se mrknul dozadu, abych viděl, jestli má drahej telefon. Jo jo, tenhle kluk, kterej mi skoro zabil syna, měl u ucha poslední výstřelek techniky. Ale neříkal do něj nic zajímavýho. Možná že i můj kluk by měl stejnej, kdyby byl zdravej. Nebo by měl nějakej lacinej, to je jedno. Ale určitě by měl kamarády, co by si s nima volal mobilem. A jezdil by taxíkem, stejně jako tenhle syčák. Přemýšlel jsem o tom všem a dojel jsem na adresu, kde jsem měl tohohle Bobyho vysadit. Zastavil jsem auto. Zaplatil mi za cestu, vystoupil a šel. Já jsem neřekl nic. Díval jsem se za ním. Měl pocákané džíny, asi od louží venku. Nejhezčí vzpomínku se synem mám, když mu bylo šest let a kýval se mu zub. Obvázal jsem mu ho provázkem a ten jsem přivázal ke dveřím auta. A pak jsem ty dveře zavřel. Zub vypadl a můj syn mi řekl, abych si ho nechal a přivázal k zrcátku, že mi přinese štěstí. Od té doby jsem vyměnil asi sedm aut. Ale zub jsem si nechal. A pokaždé mi přinesl štěstí. Neměl jsem ani jednu bouračku. Fakt.

Celý text ukázky v češtině: 

http://atelier.liternet.ro/articol/16334/Elise-Wilk-Jarmila-Horakova/Uryvky-ze-hry-Stalo-se-to-jednou-ve-ctvrtek.html

Celý text ukázky v rumunštině: 

http://atelier.liternet.ro/arhivarubricii/143/S-a-intamplat-intr-o-joi.html