Když přijela policie, zrovna jsme večeřeli. Bylo úterý a jako každé úterý jsme měli rybu. Obvykle jsme ji připravovali co nejjednodušeji – zapečenou nebo rybí prsty – ale tohle úterý mě přepadla inspirace, vzal jsem kluky na rybí trh a koupili jsme makrelu. Doma jsem rybu osmažil na másle, ale zapomněl jsem zapnout odvětrávání, a tak se kuchyň zaplnila nepříjemným pachem, kterého se tak špatně zbavuje. Kluci nechtěli jíst. Fňukali a otravovali kvůli zmrzlině, ale když zazvonil zvonek, ztichli. Seběhli ze schodů, jeden a za ním rychle i druhý, oba v punčocháčích, a plni očekávání se pak vrátili nahoru.
„Pro tebe, tati.“
„Kdo je to?“
„Neznáme je.“
Neochotně jsem vstal. Těšil jsem se na večer strávený v pracovně a mé rozpoložení mohla narušit každá maličkost. Předchozího večera jsem napsal začátek povídky – mé první. Překvapilo mě, jak dobrý mi přišel, a popadla mě touha psát, touha, kterou jsem v takové síle nepocítil od prvních literárních pokusů před několika lety. Měl jsem nápady i na další povídky a tušil jsem, že tohle by mohl být zárodek první knihy.

Venku na dlaždicích, schovaní před deštěm pod střechou nově postavené verandy a oblečení do moderních sportovních bund, stáli muž a žena, které jsem nikdy neviděl. Muž mohl mít kolem šedesátky. Žena byla mladší, v mém věku, a v uchu měla sluchátko od vysílačky. Za nimi parkoval tmavý saab, o kapotu mu rachotil déšť. Napadlo mě, že auto blokuje cestu sousedům, pokud by chtěli projet, ale nic jsem neřekl. „Jste Martin Havn?“ zeptala se žena.
„Ano,“ odpověděl jsem. „Oč jde?“
Oba ukázali plastový průkaz se svou fotografií a s nápisem POLICIE. Zeptali se, jestli mi můžou položit několik otázek.
„Smíme jít dál?“ zajímalo ženu.
Zaváhal jsem.
„Zrovna večeříme. Máme rybu.“
Ta zbytečná informace mě zamrzela.
„Počkáme,“ opáčila žena. „Borgene, máme čas?“
Muž se podíval na hodinky.
„Když vynecháte dezert,“ dodal.
Pustil jsem je dál. Řádně se zuli a následovali mě do schodů. Kývli na Ginu a kluky v kuchyni a pak pokračovali do obývacího pokoje. Gina na mě mávla, abych přišel za ní.
„Kdo je to?“ zeptala se.
„Policie. Chtějí se na něco zeptat.“
„Aha. Stalo se něco?“
„Nevím.“
„Měl bys jim něco nabídnout. Mám něco přinést? Možná každému pivo?“
„Pivo? Policajtům?“
„Tak ne, a co kafe?“
„Nech to být. Nezdrží se dlouho.“
Zavřel jsem dveře do kuchyně. Ale s novými dveřmi se po přestavbě něco stalo. Rámy nabyly na objemu, takže jsem musel dveřmi prásknout, aby se pořádně zavřely.

V obýváku se policisté posadili ke stolu, kde se na voskovaném ubruse povalovaly dětské kreslicí potřeby. Byly tam pastelky, více či méně hotové obrázky a hromádky odřezků z tužek. Oba policisté si pověsili bundy na volnou židli. Všiml jsem si, že kabel od sluchátka vysílačky mizí ženě ve výstřihu outdoorového svetru.
„Klidně si dojezte večeři,“ podotkla.
„To je v pořádku. Pak si ji ohřeju.“
Muž, který se tedy jmenoval Borgen, zavětřil.
„Makrela?“ zeptal se.
„Ano.“
„Posaďte se prosím.“
Ukázal prstem na místo naproti ženě. Vybral jsem si ale místo naproti němu. Neprotestoval. Chvíli nikdo nic neříkal. Borgen si prohlížel dětské kresbičky, pár těch skoro hotových pootočil, aby je viděl pořádně.
„Takže vaši chlapci rádi kreslí?“
„Když prší,“ odpověděl jsem, „jinak si většinou hrají venku.“
„Jsou šikovní, nemyslíte?“
Přidržel mi před obličejem jednu kresbu a já ihned poznal Torovu nejistou ruku. Tor jen zřídka vymyslel motiv obrázku sám, spíš napodoboval Jonase. Ulevilo se mi, že se v tomhle případě jednalo jen o hlouček stromů. Často kreslili krvavé výjevy: meče a pistole a uťaté části lidských těl. Mockrát jsem se sám sebe ptal, odkud to mají. Byli jsme přísní v tom, na co se můžou koukat v televizi.
„Jo, jsou šikovní.“
Žertovně jsem dodal, že jejich talent nepochází ode mě, ale od matky.
„Od Giny?“ otázala se žena.
„Od Giny, ano.“
Usmála se způsobem, který bych za jiných okolností považoval za koketní. Sepnula si vlasy do culíku a odhalila jemné chmýří před ušima. Napadlo mě nezvyklé slovo: delikátní. Taková byla, delikátní. Věnovala místnosti několik pohledů, pořád ještě skoro prázdným zdem, a zeptala se, jestli jsme se právě nastěhovali.
„Ano, teď v létě.“
A jako vždy, když šlo o dům, jsem nedokázal potlačit pýchu. Rozpovídal jsem se, že v tomhle domě jsem vyrostl a že nám trvalo celý rok ho přestavět a dát do pořádku. Výsledek vidíte sami, řekl jsem. O patro níž – ukázal jsem k podlaze – jsme zařídili byt k pronájmu, ze kterého se později stane dětský pokoj.
„Konečně jsme se nastěhovali,“ usmál jsem se.
„Máte štěstí,“ podotkla žena. „Po rodinných domech je teď velká sháňka.“
Borgen zakroutil prstem u hlavy.
„Šílenost, jak moc podražily,“ pronesl.
„Takže pracujete doma?“ zajímalo ženu.
„Ano. Mám tu pracovnu.“
„A píšete?“
Zarazil jsem se, protože to, že píšu, nebylo oficiální. Před několika lety mi nicméně vyšlo několik textů v jednom časopise. Je možné, že se o tom doslechli?
„Většinou překládám.“
„Copak to už nedělají stroje?“ podivil se Borgen.
„Ne všechno. A beztak se to musí zkontrolovat.“
Sebral voskovku, typ určený malým dětským ručičkám, a napsal něco na spodní okraj Torovy kresby. A pak mi ji znovu ukázal.

SELMA STRØMOVÁ, 4 ROKY