Moskva
Štědrý den roku 1985. Na Rudém náměstí je nalezeno odkrvené a vyholené tělo mladého muže. Vzápětí zmizí dcera britského velvyslance. Pátráním je pověřen Tom Fox, major vojenské tajné služby, který je do Moskvy nuceně převelen. Jenže to poslední, co mohou Sověti potřebovat, je cizí agent čmuchající v jejich rajonu. A vrah, jehož existenci Sověti nemohou přiznat, se chystá znovu mstít. První vražda byla totiž jen varováním...
Přinášíme ukázku z nového thrilleru z nakladatelství Kniha Zlín.
Rudé náměstí, Štědrý den, prosinec 1985
V tutéž hodinu, kdy strážmistr moskevské policie přehodil plachtu přes nahou mrtvolu chlapce pod kremelskou zdí, vykolejila šestnáct set kilometrů od Kremlu raketa tažená dieselovou lokomotivou a zabila veškeré osazenstvo vlaku. Tváří v tvář takovému neštěstí přijal místní sovět jediné možné rozhodnutí.
Vojenské buldozery začaly hloubit sto osmdesát metrů dlouhý výkop.
V nadcházejících týdnech byly pohřbeny všechny důkazy, které by svědčily o nedbalém položení tratě, spolu s pokroucenými kolejemi a troskami vlaku s mrtvými těly. Podél jezera byla položena trať nová, tentokrát jaksepatří. Zmíněná nehoda jednoduše přestala existovat.
V Moskvě se pravda zastírala hůře.
Bylo šest ráno, před rozedněním, a starý pán, který si krátil cestu zadem kolem Leninova mauzolea, ještě pamatoval dobu, kdy vstup na Rudé náměstí strážila Brána vzkříšení; předtím, než ji Stalin nechal zbourat, aby nepřekážela tankům při přehlídkách.
Starý pán byl neupravený, rozcuchaný. Narodil se do rolnické rodiny a jako mladíček bojoval po boku Trockého. Ochotně by se vzdal svého místa v politbyru, jen kdyby ho Sovětský svaz měl kým nahradit.
Nejdřív ten hlupák Andropov, co zemřel po patnácti měsících. Černěnko nevydržel ani tolik. A teď Gorbačov, prakticky ještě kluk…
Jak by mohl rezignovat?
Muž si uvědomil, že se něco děje, teprve ve chvíli, kdy ho na okamžik oslepila baterka. Vzápětí ji někdo sklopil a světlo se bořilo do sněhu. Strážmistr se hluboce omlouval. „Soudruhu ministře. Promiňte, soudruhu ministře… Nevěděl jsem, že jste to vy.“
„Co se stalo?“
„Auto narazilo do patníku.“
„Jaké?“
„Prosím?“
„Zil, volha, poběda?“
„Volha, soudruhu. Nová.“
Starý pán se zakabonil. Pořadník na volhu byl tak dlouhý, že nový vůz se dal okamžitě přeprodat za dvojnásobek původní ceny. Nabourat novou volhu by byla pekelná smůla, dokonce i v zemi, kde člověka často nerozehřálo nic než vodka. Díval se, jak strážmistr nervózně přešlapuje na místě. Jak dlouho potrvá, než mu dojde, co je zřejmé? Kdyby byla pravda, co říkal, ve sněhu by zůstaly stopy po pneumatikách. Neměl mu to za zlé. Bylo jasné, že lhal na něčí rozkaz.
„Řekněte jim, že jsem se chtěl přesvědčit na vlastní oči.“
„Ano, soudruhu ministře. Děkuji, soudruhu ministře.“
Stalina kdyby zažili. To by teprve viděli, co je strach. Vepředu, ve světle z reflektorů u paty kremelské zdi, stál prostovlasý major moskevské milice a za ním člen politbyra, kterého starý pán nikdy neměl rád. A měl s sebou i toho nafoukaného pitomce, svého syna.
„Vedenine,“ řekl starý pán.
„Soudruhu ministře? Uženete si nastuzení.“
Typický Iljič Vedenin, pomyslel si starý pán mrzutě. Vždycky připravený zdůraznit, co bylo nabíledni. Plachta u jejich nohou zbělala pod sněhovou nadílkou.
„Tak co, nedočkám se?“
Vedeninův syn zatáhl za plachtu a pod ní se objevil asi dvanáctiletý nebo třináctiletý chlapec, který vypadal, jako by spal. Byl nahý, hlavu i veškeré ochlupení měl oholené. Ležel tam s pootevřenou pusou a drobnými genitáliemi. Jeho oči s mléčnými bělmy hleděly před sebe s tak urputnou slepotou, že starý pán na vteřinu odvrátil zrak.
Chlapci chyběl malíček na pravé ruce. Rána byla čistá, na sněhu pod ní ani kapka krve. Starý pán poklekl a dotkl se nejprve chlapcova hrudníku a potom, téměř něžně, jeho tváře. Tělo bylo tvrdé jako led.
„Zvláštní,“ zabručel starý pán.
„Prosím?“
„Nemohl tu být tak dlouho, aby stihl zmrznout.“
Starý pán se chystal vstát, ale potom se zarazil a ve snaze své počínání zamaskovat podruhé zaklepal na bílý mramor chlapcovy zmrzlé hrudi, přičemž předstíral, že naslouchá tupému dunění. Potom si ověřil, zda ho nešálí zrak. Z chlapcovy zmrzačené ruky vykukoval voskový andílek. To by člověkem otřáslo samo o sobě. Ale ještě větší otřes přineslo zjištění, že andílek má obličej mrtvého chlapce. Starý pán letmo zvedl hlavu, aby viděl, zda ho někdo nepozoruje, a anděla stopil do kapsy.
Bělostný vosk představoval vzkaz.
Stejně jako zmrzlé tělo, pečlivě položené před sídlo Nejvyššího sovětu. Starý pán musel připustit, že spojení anděla s mrtvým chlapcem jej mírně šokovalo. Nejen proto, že figurka nemohla pocházet od nikoho jiného než od osoby, o níž věděl, že je po smrti.
Jack Grimwood: Moskva. Přel. Martina Neradová. Kniha Zlín, Zlín 2018, 464 s.
ukázka z knihy Moskva
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Kniha Zlín
