Tady nahoře u moře je léto, na slunci září barevné plážové domky. Stefan Zweig sedí v lodžii ve třetím patře bílého domu na širokém bulváru v Ostende. Dívá se na moře. Vždycky o tom snil, o tom širokém pohledu do léta, do prázdna, kdy bude jen psát a pozorovat. O poschodí výš bydlí jeho sekretářka Lotte Altmannová, která je už dva roky také jeho milenkou, zanedlouho sejde dolů a přinese psací stroj, on jí bude diktovat svou legendu a přitom se stále vracet k místu, kde to pořád nějak drhne, a Zweig nebude vědět, co s tím. Takhle je to už několik týdnů. 

Možná by si věděl rady Joseph Roth. Starý přítel, kterého později potká v bistru jako každé odpoledne onoho léta. Nebo někdo jiný, někdo z posměváčků, cyniků, milovníků, sportovců, pijáků, řečníků, mlčících pozorovatelů. Někdo z těch, kteří vysedávají tam dole, na bulváru v Ostende, a čekají na to, až se budou moci vrátit do vlasti. Kteří si den co den lamou hlavu otázkou, jak by mohli přispět k tomu, aby se svět brzy začal otáčet jiným směrem. Aby se mohli vrátit do země, ze které pocházejí, a pak si jednou mohli zajet právě sem. Na tuhle pláž. Jako hosté. Teď jsou to lidé na útěku do světa dovolených. Ten zdánlivě vždy veselý Hermann Kesten, kazatel Egon Erwin Kisch, medvěd Willi Munzenberg, šampaňská královna Irmgard Keunová, velký plavec Ernst Toller, stratég Arthur Koestler, přátelé, nepřátelé, vypravěči příběhů vrženi sem, do tohoto července, vrtochem světové politiky. Vypravěči proti zániku.

Stefan Zweig v létě 1936. Velkými okny vyhlíží na moře a se směsicí dojetí, plachosti a radosti přemítá o společenství uprchlíků, k němuž se zanedlouho zase připojí. Až donedávna byl jeho život nepřetržitým, velmi obdivovaným, velmi záviděným vzestupem. Teď ho přepadl strach, má pocit, že je spoután stovkami závazků, stovkami neviditelných pout. Neexistuje žádné řešení, žádné spočinutí. Ale ještě je tu tohle léto, kdy se má všechno obrátit k lepšímu. Zde, na tomto přeširokém bulváru s nádhernými bílými domy, velkým kasinem, tímto fenomenálním palácem štěstí. Letní nálada, nenucenost, zmrzlina, slunečníky, malátnost, vítr a pestrobarevné plážové domky.

Už je to dávno, co byl na tomhle místě, kde začalo neštěstí roku 1914, poprvé; se zprávami, kolportéry na příbřežní promenádě, kteří každý den vzrušeně vyvolávali, stále vzrušeněji a radostněji, protože právě dělali svůj životní obchod.

Především němečtí hosté jim rvali noviny z rukou. Kluci vykřikovali titulky: „La Russie provoque l’Autriche“, „L’Allemagne prepare la mobilisation“. A taky Zweig — bledý, vkusně oblečený, v brýlích s tenkou obroučkou — za nimi kvůli tomu jezdil tramvají, aby byl zprávám blíž. Ty titulky ho elektrizovaly, cítil se příjemně napjatý a vzrušený. Pochopitelně mu bylo jasné, že celý ten rozruch zanedlouho opět pomine. Ale v této chvíli si ho chtěl užít. Možnost velké události. Možnost války. Možnost velkolepé budoucnosti, světa v pohybu. Jeho radost byla převeliká, když se díval do tváří svých belgických přátel. V posledních dnech byli celí sinalí. Nebyli připraveni účastnit se té hry. Vypadalo to, že to všechno berou nějak moc vážně. Stefan Zweig se smál. Smál se neduživým skupinkám belgických vojáků na promenádě. Smál se psíkovi, který za sebou táhl kulomet. Smál se celé té posvátné vážnosti svých přátel.

Věděl, že se nemají čeho obávat. Věděl, že Belgie je neutrální země, že Německo a Rakousko by neutrální zemi nikdy nenapadly. „Můžete mě pověsit na tuhle pouliční lampu, jestli sem Němci napochoduji,“ volal na přátele. Ti zůstávali skeptičtí. A s každým dnem byl jejich výraz ponuřejší.

Kam najednou zmizela jeho Belgie? Země vitality, síly, energie a intenzivního, jiného života. Právě tohle na této zemi, na tomto moři tolik miloval. A to byl také důvod, proč tak uctíval největšího belgického básníka.

Émile Verhaeren byl Zweigovou první duchovní láskou v životě. V něm coby mladý muž poprvé nalezl předmět bezvýhradného obdivu. Verhaerenovy básně otřásly Stefanem Zweigem jako do té doby nic jiného. Na nich si tříbil svůj vlastní styl, nejprve je napodoboval, později některé přebásnil a nakonec báseň za básní převedl do němčiny. Byl to on, kdo Émila Verhaerena uvedl do Německa a Rakouska a roku 1913 o něm vydal v nakladatelství Insel Verlag obdivnou knihu. V ní napsal: „A proto dnes nastal čas hovořit o Émilu Verhaerenovi, velikánovi a možná jediném z moderních autorů, kteří básnicky zachytili vědomý pocit současnosti, básnicky jej zformovali, o prvním spisovateli, jenž s nesrovnatelným nadšením a uměním navždy zvěčnil naši dobu v básních.“

I kvůli tomuto Verhaerenovu nadšení, této radosti ze života, jeho důvěře ve svět, vyrazil Stefan Zweig koncem června do Belgie, k moři. Aby posílil své vlastní nadšení z Verhaerenova nadšení. A aby spatřil toho, jenž zbásnil to, co Stefan Zweig převedl do němčiny. Jako například báseň Nadšení, která začíná takto:

Když budeme si úctu stále projevovat,
z nejhlubší víry, z žáru srdci, co ho jest,
budete muset, básníci a myslitelé,
pro novou dobu novou pravdu vynalézt.

Jsou to hymny na život. Snové krajiny. S jasným pohledem tak dlouho pozorovat svět, dokud se sám od sebe neosvětlí a neodpovídá básni, která jej velebí. A tahle láska ke světu, toto nadšení, byly tvrdě vybojovány. S námahou vydobyty na temné skutečnosti.

Miluji pohled svůj a nervy, mysl jasnou
a teplý šepot krve v srdci, celém těle,
miluji svět a člověka a chci teď cele
nad silou, kterou do vesmíru vrhám, žasnout.

Vždyť život značí: přijmout, promarnit pak zase
a jenom touhy chtiví nadchnuli mě k žití,
kdož stali jak já žádostivi jeho sítí
a moudrosti, jež rudým ohňům podobá se.

Našli se dva divocí vášnivci. Émile Verhaeren a Stefan Zweig. Jak jen se mladý Rakušan těšil na rozhovory s vnímavým mistrem.

Atentát na rakouského následníka trůnu na Zweigových cestovních plánech nic nezměnil. Svět jistoty se zdál bezpečný na věky věků. Krizi už Stefan Zweig prožil nemálo. Tahle byla stejná jako všechny ostatní. Přejde a nezbude po ní ani stopa. Jako v celém dosavadním životě.

Setkání si domluvili na druhého srpna, jenže pak si nějak vběhli do cesty už dříve, náhodou, když Zweig seděl modelem malíři Constantu Montaldovi v jeho ateliéru v Bruselu a Verhaeren se tam zastavil. Vousatému Belgičanovi připadal Zweigův překypující entuziasmus poněkud nepříjemný. Ale nechal si to líbit. Brzy se chtěli zase setkat a intenzivně o všem hovořit — o nových básních, nových dramatech a taky o lásce, o nových dámách. Zweigovo téma.

Předtím však, jak Verhaeren vzhledem k nadšení mladého Rakušana navrhl, by se Zweig mohl setkat s jedním z jeho přátel nahoře v Ostende. S poněkud zvláštním přítelem, připustil. Rád se nechává fotografovat na střechách svého města, jak hraje na flétnu, a taky je to malíř, kromě toho i tvůrce masek a karikaturista, dosud nepříliš úspěšný, lepe řečeno neúspěšný. První výstavu měl v obchodě s koberci, který patří jednomu jeho příteli. Jednou ročně pořádá maškarní ples, kdy se svými kamarády v kostýmech táhnou městem. Říká tomu „ples mrtvých rys“. Každý rok se ho účastní víc a víc lidí. Ten muž se jmenuje James Ensor. Verhaeren dal Zweigovi jeho adresu a doporučující dopis.

A Zweig tam vyrazil. Do obchodu Ensorovy matky, hned za pobřežní promenádou. Prodávala karnevalové masky a mušle a obrazy námořníků a vysušené mořské hvězdice. Úzký dům s velkými výlohami dole, ve kterých bylo tohle roztodivné zboží rozvěšené na vlascích. Zweig vstoupil. Ano, její syn je tam nahoře, prý jen ať jde klidně dál. Tmavá, úzká chodba s červeným běhounem, škodolibě se šklebící masky na zdech schodiště. Prošel kolem malé kuchyňky, červené emailové hrnce na sporáku, kapající kohoutek. Ve druhém patře seděl u klavíru muž v bekovce, tiše si pro sebe něco přehrával, zdálo se, jako by si ničeho nevšímal. Nad klavírem visel na stěně rozměrný obraz, mačkaly se na něm stovky lidí v šílených maskách, prahnoucí po neznámém cíli. Nepřirozené obličeje byly křiklavě barevné, s dlouhými nosy a prázdným pohledem. Ples mrtvých, lidová oslava smrti, všeobecná zběsilost. Zweig na ten obraz zíral jako uhranutý. Tohle nebyla jeho Belgie. Tady dlela smrt, tady byla smrt oslavována. Na kulatém stolku stála ve váze velká kytice zaprášených travin. Vpravo na krbové římse další váza s čínským dekorem, na ní šklebící se bezzubá lebka v dámském klobouku s uschlými květinami.

Muž za klavírem nepřestával hrát a tiše si pro sebe cosi mumlal. Stefan Zweig stál chvíli jako přikovaný, potom se otočil a po úzkých rudých schodech seběhl dolů, proběhl obchodem s mušlemi, ven na ulici, na slunce, zpátky na světlo. Chtěl odsud pryč, být zase bezstarostný, něco pojíst, znovu nalézt ztracenou rovnováhu.

Chvátal ke své průvodkyni. Jmenovala se Marcelle a přijeli sem společně. Fantastická žena. Nic k ženění, proboha, jen to ne, byla to spíš taková novelistická záležitost. Historka, o níž bude možné později psát. Náhlá, nečekaná intenzita života, které propadl, která jej strhla. Zběsilá, uchvacující vášeň. Takový příběh à la Stefan Zweig. Prožitá, aby se dala popsat.

Jeho opravdová láska, Friderike von Winternitz, zůstala doma v Rakousku. Nevznášela na něho žádné nároky, ani je vznášet nemohla, jelikož byla provdána za jiného muže. A tak psala Zweigovi do Ostende, aby se s tou malou přítelkyní pěkně poměl. A užil si léto. Nádherné léto roku 1914, na něž bude Stefan Zweig vzpomínat i v pozdějších letech, kdykoli vyřkne slovo „léto“. Dvě ženy, slunce, moře, draci ve vzduchu, lázeňští hosté z celého světa, uctívaný básník, pomalu se vylidňující pláž.