Nikdo si nepamatoval na jeho pravé jméno. Znali ho jako Mistra krátké povídky nebo stručněji – jako Mistra. Ne že by to nebylo obvyklé pro toto malé město, kde se lidé tímto způsobem – prostřednictvím přezdívek – na sebe obraceli. Ostatní jména, ta z rodného listu, se objevovala až na konci, pod fotkou na smutečním oznámení s přezdívkou v závorkách.

Několikrát ho vyznamenali místní literární cenou. Regionální plátek, který vycházel každou sobotu, když se otvíral trh, zaplňoval z nedostatku zpráv prázdné sloupce rozhovory s ním. Mistr nešetřil slovy, protože chtěl druhým předat svou nashromážděnou moudrost. Ještě jako student zakusil spisovatel přímo organickou potřebu psaní a sexu – vyprávěl – přičemž si pořadí těchto potřeb už nepamatoval, ale ze zkušenosti věděl, že ti talentovaní jsou nabití testosteronem tak, že by z toho explodovalo přinejmenším jedno krajské město.

Mistr s vydáním svých povídek nepospíchal. Promýšlel je. Váhal. Odkládal jejich publikování ve jménu bytí a jednorázových výprav za rozličnými múzami, s nimiž se mu dařilo emocionálně spojit v chatu. A čím víc psal, tím lépe rozuměl sám sobě a tím méně ho chápali druzí. Ale obyvatelé městečka nad tím s dobře míněnými slovy mávali rukou: „Co naděláš – spisovatele ani blázna praštit nemůžeš.“

A Manol Angelov na sebe hleděl jako na spasitele lidské duše. Pro větší názornost se jeho hrdiny stávaly všelijaké předměty: komplikované povahy představoval jako poštovní schránky, které pojaly duševno různých lidí; ti moudří byli pokácený strom, poulící na ostatní své letokruhy; nechyběli lidé-sekyry a lidé-pily; někteří ztráceli svou identitu jako semeno mohutného dubu, které vyrůstalo ve škvíře mezi dlaždicemi chodníku, ale jiní byli použiti a vyhozeni jako poštovní obálky… tak takové všelijaké se mu rodily v hlavě obrazy.

Postavy se mu dařily a měl z nich radost, protože cítil inspiraci. „Když je inspirace, dá se psát poezie i číslicemi,“ hlásal.

Mistr často vyhledával své múzy (byly nejrůznějšího charakteru, aby se vyhnul pečeti určité role a protože pohrdal veškerými hranicemi a omezeními). „Z čistě fyziologického hlediska je obojí – jak styk s múzami, tak psaní – osamělá práce,“ tak rád Mistr parafrázoval Raye Bradburyho, kterého nazýval familiárně taťka.

Ale teď se přihodilo něco, co ho znepokojilo. Nešel on za ní, ale ona přišla za ním. Mistr znervózněl a ztuhl v očekávání. Cítil se Jí ne inspirován, ale přímo uchvácen. Mořská múza hovořila vybroušeným čtyřstopým jambem. Nesla v sobě nebezpečnou nálož osudové ženy a nevýslovné blaženosti. A to vše potutelně vykukovalo zpod nočních křídel jejích vlasů.

Každé její slovo měnilo realitu a její rty s karmínovou rtěnkou byly dokonalé. Vzduch se žhavil jejím hlasem, až se tetelil. Vše okolo nabývalo jejích tvarů…

I když bylo Mistrovi dvaapadesát, nepřestával opakovat, že je pořád ještě mozek, svaly a míza, dobyvatel ženských srdcí i celého světa. Ale její příchod ho obrátil jako rukáv saka. Dříve tak výřečný spisovatel se teď odmlčel. Hledal přesná slova, která by zasáhla duši nebo práskala jako bič, ale ona se objevovala seřazená v její nádherné poezii. Ztratil víru v sebe, nevěřil, že dokáže dát svým myšlenkám tvar. A jeho myšlenky jako by zmizely. Existovala jen jediná myšlenka a to byla Ona.

Tak nemocný, amorfní a ztracený se cítil. Jen její přítomnost ho držela v realitě. Zakoušel hrůzu, živočišný strach, že není, že Ona je on. Hleděl na její božské spící tělo. Takový text chtěl Mistr stvořit a ten teď ležel pokojný ve svém spánku vedle něho, ale nebyl jeho… Slzy se mu kutálely po tváři. Rozmáchl se nožem, pak znovu… Vyšetřování prý později konstatovalo třicet sedm bodných ran. A nic víc. Tonul po kolena v krvavém moři. V rozpjatých rukou držel nůž a mobilní telefon. Mistr se proměnil ve sťatý kříž, zatlučený do probodaného lůna Múzy.