Básnická sbírka Nimbus (2020) Marion Poschmann se podobně jako její předchozí svazek básní Geliehene Landschaften (Vypůjčené krajiny, 2016) vyznačuje tvarovou a motivickou pestrostí. Vedle narativnějších textů tu najdeme třeba i věnec sonetů. Svorníkem je básnířčina nezaměnitelná dikce, tichá, nevtíravá virtuozita, prostor pro nejednoznačnost, na hony vzdálený jakýmkoli pózám, ale i jemný humor. Dává-li v Nimbu básnířka místy nezvykle přímý průchod své starosti o světové klima, je třeba dodat (a zde parafrázujeme slova ze zahájení berlínského poesiefestivalu 2019), že Marion Poschmann psala environmentální poezii dávno předtím, než se tomu tak začalo říkat. Báseň Umělá hmota je potom krásným příkladem, že ne každá takto zaměřená báseň spadá do žánru přírodní lyriky.

A chovala jsem v teplých rukou sníh

Mnoho je na světě mocného,
nic však mocnější člověka.
             Sofoklés, Antigoné

Ještě včera jsem dlela v zasněžených
horách. Teď jsou zcela zarovnané,
rozpuštěné, tak prostě, jako když se
rozmrazí lednička. Viděla jsem vodu,
jak se řine, led, jak se v kusech láme
od stěn, vše padalo a kapalnělo,
bylo údolí a bylo nic.

Ještě včera jsem se kořila horám.
Koupené pohledy jsem posílala
sama sobě, domů, připomenout si
dílo zkázy, jež jsem tu vykonala,
Grónsko odtávalo pod mým zrakem,
ledovec se zpotil, když jsem nad ním
s účastí přelétala. Přát si můžeš

cokoliv, říká se, a kde je vůle,
je i cesta, řídký vzduch se ještě
dá zužitkovat, mnoho mocného,
ba i to nejmocnější porazit,
tak lehce, jako když klimbáš ve svém křesle
a o dlouhém letu se ti jenom zdá.

ovce

vždycky to začíná rostlinným básnictvím
bonbóny z fialek a lichým vzhlížením
k zdravíčku, zahraným na stéble trávy

do krosny jsem si přibalila
k bledé napjaté krajině také
voskové figurky otce a matky

zadul vítr
a pak tvá bunda, která se proměnila
na žmolky, bezezbytku

přesto ji na téhle túře máš na sobě
vzdušné koule, náruč odkvetlých pampelišek
po celé dny se jich přidržuješ

Umělá hmota

Svíčičky, polykací obrázky, amulety –
mé tety krokovaly první vlastní koberec,
délka krát šířka, své zlaté rou-, svou noru,
do níž se vrátily po letech strávených
v ubytovnách sester, na večerních školách,
po letech, v nichž nikdy nepocítily svobodu.

Zázrak umělé hmoty všechno změnil,
vpustil do místnosti nové zvuky,
které nabývaly tvarů,
zaskřípal šroubovací uzávěr kelímku s krémem,
zamlaskalo povolující bříško nádobky šamponu,
víčko na misce sleďového salátu luplo.

Vyklopeným kuchyňským oknem se pořád ještě tlačil
pach mrvy, ale když se teď opláchly, stály
tu docela jinak, tety, jinak stály v prostoru,
stály volně jako pěna, rouno a vločky,
změkčovače jim hrály na tvářích, plnivo
kolem boků, byly mnohem víc při věci,

když z blyštivých talířů lehce stékala voda
jako hedvábí, samy se cítily hedvábně, teď
byly propojenější s okolím, jako by proběhlo
zmýdelnění, vulkanizace, ozáření.
Mé tety celý život dávaly přednost značce
Delmod: nylon, polyester, polyamid.

Hned jsem si na to zvykla.
Zvláštní, že věci jako sprej na vlasy se zrodily
společně se mnou. Mé dětství dětstvím tetrapaku,
igelitové tašky, mrazicího boxu. Až nedávno připluly
ve víru odpadků tisíce kapslí z čokoládových vajec,
naplněné hračkami, na pláž Langeoogu.

Formule patosu

Lesík, dosud potažený socialistickou
šedí sedmdesátek. Dopravní tok a vše

ostatní v jisté vzdálenosti. Temná
pole. Hořící borovice. Kouř až k Berlínu.

Tuhle sbírku jehličnanů mu nikdo
nemohl vzít. Zastíněné jedle. Opičí

araukárii. Jeho černé zlato: vše
vypálené. Les opustil své místo, aby

se kolem něj vznášel. Déšť popela. Plánem
byl přeci návrat do přesličkových bažin,

ach, do karbonu. Zuhelnatělé kmeny krky
býložravců vztyčené k nebi, plameny, které

s praskotem zatínají své tesáky do čerstvých
hrdel. On sám T-rex, nepatrný zapalovač

v dinosauřích prackách, a kolem přežvykující
les, stlačená historie, prchavý pravěk,

konzervovaný dýmem. Tím si teď nahradil
rozbité horské slunce. Schnutím. Odhmotněním.

Kapradinový fraktál

– se křídlem proti západu slunce zdá.
A my, my plaše ucouvli o krok zpět
do tmy, v níž zakroucené, husté
spirály kapradí spočívaly,

pokojně, mlčky. Zda mi kdy bylo tak –
zda les mne přikryl, do sebe stulenou,
les, jenž by se mnou hraničil a
sám tvořil kapradí větší, tišší.

Óda na obrubník
(z cyklu Celadonové ódy)

co se
usadilo na starých žulových deskách
před mandlem, před psím salonem

několik let jsem byla závislá
              na celadonu, chtěla jsem jít
obkreslovat lišejník,
protitvary, stíny a schémata čistého
rozumu, klidné kruhové bujení
až do bodu

              v němž jsem už nebyla schopna
              šmátrat dále,
chtěla jsem nechat místo, uhnout
              na stranu a dát prostor, bláhový prostor,
                    který se ihned rozplynul, který beztak
                            náležel jiným

klečela jsem s pauzákem
před vchodem do mandlu, pochopitelně
              ubohý zjev pro ostatní,
              kteří procházeli se svými prostěradly,
neohroženě jsem klečela
před psím salonem, klečela jsem
              mezi skvrnami od žvýkaček a lišejníkem,
              který byl jako plesnivý chléb, plesnivé hry

              jako exercicie
              v šedi vrbových lístků: tajná
              zenová zahrada,
kterou jsem si prohlížela mezi psími tlapkami,
jemně žilkovaný lišejník, jenž jako rozpůlená drúza
odhaloval vnitřek horniny:
              co přede mnou tahle divočina
                            skrývala celá ta léta?
                            jako by skvrna chápala,
                            jak si vedu,

              porost, obtížně odstranitelný,
a jak se nakonec zachraňuju prací,
abych někde navázala –
jako by existovalo toto: dokonalá vážnost

chodníky, které brázdí zametací stroj

hypnopompa

zachránit světové klima
              z ducha německé ódy –
nenaložili jsme si toho
nějak moc?

my, kteří si tak rádi
              hrajeme se staniolem,
ceníme si šustivých kuliček,
mačkáme z nich

              perly,
zcela zabraní do sebe
vidíme plachtit okřídlené kuličky,
duši v těžišti jejich pohybu,

noříme se do dortových krajek,
              do třpytu svých prstů, uchvacuje nás 
ozubený věnec smějících se tet,
vyvážení bílé, šedý standard, referenční hodnoty –

*

když jsem šla za žloutek, oblékli mne
do lepkavého bílku, který se podvoloval
cizím dotykům, přelévala jsem se, vejce
bez skořápky, mistrovský výkon umu nosnic.

kolemjdoucí do mne pořád vráželi, tak to chodí
s citelně zvětšenou aurou, pusinku sem,
pusinku tam, na jahodové bezé šleháme
tak dlouho, dokud nevznikne sníh. a vskutku,

vyztužila jsem se, když na ulici
ležely ocucané vajgly, ulpívaly
a já je vláčela s sebou až do tmy,
zjevila jsem se ti v nimbu z nedopalků,

tak to tehdy bylo, reklama na pudink, jedlá
soda, přísady plnily ulice, jakmile
polevil dozor, a já vždycky v zamyšlené
póze, protokol snu o niternosti –

*

za mého života zmizelo 60 %
volně žijících obratlovců.
a kdo odešel, vidí se zdaleka
a nikomu se nemůže vyložit,

čte jízdní řády, potisk. cituji
poslední chléb, který jsem koupila,
měl pásku s textem: dlouho
              jsme putovali kolem.