Významná bulharská básnířka Stanka Penčeva proslula především svou jemnou a citlivou lyrikou, v níž zachytila psychické proměny současné ženy, toužící po plnokrevném životě ve vší jeho pestrosti a bohatosti. Po formální stránce vyniká její verš působivou sevřeností a zřetelným tíhnutím k aforističnosti.

Narodila se v roce 1929 ve Slivenu v zemědělské rodině, zemřela v roce 2014. Již v dětství publikovala své první básně. V roce 1952 vystudovala ruskou filologii na Sofijské univerzitě. Nejprve byla zaměstnána jako redaktorka Rádia Sofia, později začala pracovat pro různé časopisy: Narodna mladež (Народна младеж, 1955–1956), Septemvri (Септември, 1959–1975) a Otečestvo (Отечество, 1975–1986). Kromě poezie se věnovala publicistice, překladům z ruštiny a tvorbě pro děti. Stala se členkou Svazu bulharských novinářů a Svazu překladatelů. Dvakrát získala ocenění Svazu bulharských spisovatelů v kategorii poezie (1970 a 2002), poslední cenu (Cenu Ivana Nikolova) obdržela v roce 2007.

Vydala dvacet sedm básnických sbírek – např. Hořká bylina (Горчива билка, 1966), Dům ze slov (Къща от думи, 1995), Předveří (Преддверие, 2006) – knihy publicistiky Člověk pro člověka… (Човек за човека…, 1976), Teče přese mě řeka (И тече през мен реката, 1988), autografickou prózu Tady jsem (Тук съм, 2008) a memoáry Strom života (Дървото на живота, 2008).

Její literární dílo věnované dětem není příliš rozsáhlé, přesto se stalo významným myšlenkovým a estetickým novátorstvím. Dvě autorčiny knihy pro děti spadají až do posledního období její tvorby – pohádkové příběhy se zvířecím hrdinou přinášejí citlivým způsobem seznámení se smrtí vedlejší pohádkové postavy a následné truchlení.

První dílo je pohádkovým souborem dopisů malého jezevčíka Milý kamaráde: Dopisy jednoho jezevčíka (Мили бате: Писма на един дакел, 1995), který přináší netradiční pohled na majitelku (babičku adresáta dopisů) a strach o ni, když onemocní. Souborem se nese lidská touha vrátit se do rodného kraje, ke svým kořenům a zároveň snaha plnohodnotně prožít zbytek života za doprovodu psího kamaráda. Druhá pohádka Zelená Žozi (Зелената Жози, 2008) popisuje strastiplné putování malé žabky, jejímž původním cílem bylo stát se slavnou zpěvačkou Žozefínou, místo toho však nalezla svou duši a vrátila se ke svému původnímu vesnickému jménu Žečka.

Stanka Penčeva: Zelená Žozi
Obsah:
Zelená Žozi
Spřízněná duše
Pešky do neznámých zemí
Úplně sama
Žozi a hvězdná sláva
Zelená duše
Smutný chlapec
Ještě se dějí zázraky

Zelená Žozi
Žabička Žečka se ocitla na bílém světě v jedné tak malé vesnické říčce, že není dokonce zakreslena na žádné mapě. Říčka, ve které se zhlížely zelené kukuřice a zlatohlavé slunečnice, protékala přerovnou rovinou, byla opravdovým zrcadlem, voda v ní tekla tak pomalu, že vypadala jako nehybná.

Na břehu na sluníčku se vyhřívali tři mladí žabáci. Žečka k nim radostně zamířila, tolik se jí chtělo poprvé v životě s někým promluvit.

„Podívejte se, nová úroda pulců!“ zakvákal posměšně jeden ze žabích mladíků, „ještě nemají ani nožky!“

Žečka se nemohla prohlédnout, ale hrozně ji to trápilo. Vypadá tak strašně? Ve skutečnosti byla podobná rybce – s velkou hlavou a vypoulenýma očkama. Ale už za několik dní se jí u hlavy a u ocásku objevily směšné, jakoby nehotové nožky. Pak ocásek sám od sebe odpadl. Žečka teď umí nejen plavat, ale i skákat, jak se jí zlíbí. A ještě něco – zjistila, že umí zpívat. Nebo kvákat, jak bychom řekli my.

Při západu slunce, když řeka zezlátla, Žečka vylezla na jeden kámen, zavřela oči a zazpívala. To znamená, že hlučně zakvákala. Ach, jak krásný hlas! Z vody se vynořila hlava její babičky – staré Copky, která hněvivě vykřikla:

„Nelelkuj pořád a chytej mouchy! Navečer jich létá nejvíc!“

Žečka se podívala do vodního zrcadla. Jak jí sluší zelené šaty s bílým límečkem. Jaké má krásné a hbité nožky! Co vlastně ještě dělá v této hloupé říčce? Tady ji nikdo neocení.

Žabka začala tajně odcházet z říčky a toulala se po kraji. Dostala se k nejbližšímu domku ve vesnici. Nejraději šplhala na strom a dívala se oknem dovnitř. Uvnitř žili velcí a hluční tvorové, kterým se říká lidé. Měli jen dvě nohy a vodu příliš nemilovali. Na svou bledou kůži si navlékali další barevné kůže a nazývali je šaty. Pokoj ozařovalo modravé okno, ve kterém se pohybovali drobní človíčci, upovídaní jako všichni lidé. Někteří z nich, kteří měli dlouhé vlasy a nohy jako ona, zpívali. Ano, zpívali. Žečka se naučila nazpaměť většinu jejich písní, jen neměla tak barevné šaty jako oni.

Smutná se vracela do říčky. Celé hodiny seděla na kameni a rozhlížela se. Jakmile zazpívala, rákosí se rozvlnilo… Ale ani babička Copka, ani mladí žabáci jí nezatleskali. Selská prostoto! Nerozuměli jejímu talentu.

Jednou, když ležela na písčitém dnu, uviděla něco podivného – dvě červené tyčky, které se pomalu pohybovaly. Nad nimi bylo přes vodu vidět nějaké černobílé stvoření. Nepodobalo se vesnickým husám. Žabka se zvědavě vynořila.

Stvoření mělo dlouhý, ostrý nos, také červený. Důležitě se pohybovalo, jako by přicházelo zdaleka. Rozumí se, je to cizinec. Žečka se osmělila:

„Dobrý den, pane! Asi nejste zdejší?“

Černobílé stvoření na ni pohlédlo jedním okem.

„Dobrý den, krasavice! Já jsem, jak by se řeklo, světoobčan. Když se někde ochladí, utíkám odsud a odstěhuji se na teplejší místo.“

„Ó, jak vám závidím. Jak bych chtěla odsud odejít! Jsem unavená z téhle nijaké říčky a stojaté bažiny. Tady nikdo neocení můj hlas!“

Černobílý ji poslouchal pozorně.

„Jaká šťastná náhoda, krásná slečno! Narazila jste na toho pravého. Hledám mladé talenty!“

„Ó,“ Žečka nadšeně zakvákla. A dodala skromně: „Já jsem pouze začínající zpěvačka, bez pořádné přípravy. Nemám ani třpytivé šaty, ani nedržím žádnou dietu.“

„Tím lépe, osobně dávám přednost kulaťoučkým. Na světě jsou země, které mají ve velké úctě žáby. Lidé lační po smažených … chci říct nalíčených mladých žabkách, krásných jako jste vy.“

„Pane, vy jste velký lichotník. Chtěl byste si mě poslechnout, pokud nemáte něco důležitějšího na práci?“

„Samozřejmě, s velkou radostí. Pojďte ke mně blíž, abych vás lépe slyšel. Tak mi vyhládlo… po všech talentech. Prosím, zpívejte!“

Žabka přivřela oči, otevřela ústa… Ale předtím, než zakvákala vší silou, něco zlověstně zaklapalo. Podívala se a s hrůzou uviděla, jak se k ní bleskurychle blíží červený zobák vytříbeného pána. Ještě rychleji se zpěvačka vrhla do vody a celá roztřepaná se ukryla v rákosí. Odněkud se rozzlobeně ozvala bába Copka:

„Hlupačko! Málem jsi byla v čapím břiše! My jsme ti nebyli dost dobří, nikdo tě nedocenil… Teď máš svého obdivovatele!“

Žečka ji už neposlouchala. Úlek pominul, ale urážka zůstala. Všichni ti nahoře – mladé žabky, její vrstevníci, zlí závistivci, všichni jednohlasně kvákali:

Koukněte se na tu žabku,
talentu má jenom kapku.
Tahle slavná pěvkyně
nadutá je jak dýně!
Proto tak, kva, kva, kvak.

Kdyby se žáby mohly červenat, Žečka by zrudla ostudou i žalem. Ale místo toho udělala dvě vážná rozhodnutí. Zaprvé: konec s tímto strašným, ubohým jménem. Žádná Žečka! Vybere si nové jméno – vybranější a víc okouzlující. Co bychom řekli na Žaneta, Žulieta, nebo Žozefína… To zní dobře! A za druhé: už ani jeden den mezi těmito nevycválanci. Navždy sbohem!

Spřízněná duše
Druhý den vodního putování Žozefína ucítila, že říční proud sílí. Říčka najednou vskočila do koryta veliké řeky, desetkrát širší, než byla jejich vesnická říčka. Tak tu ho máme – široširý svět! Dole na protějším břehu svítily ohromné budovy, mnohem větší než selská stavení. Odtud zněl zvláštní tupý zvuk podobný hlasitému bzučení.

Najednou si Žozefína všimla, že není sama. Na kořeni staré vrby ležela elegantní dáma. Nad hlavou měla rozevřeno něco překrásného. Když uviděla úžas příchozí žabky, řekla něžným hlasem:

„Líbí se vám můj slunečník? Rozevírají ho z terasy restaurace speciálně pro mě. Víte, že je dávají nad poháry s koktejly…? Ó, promiňte, vy musíte přicházet zdaleka, možná jste ještě neslyšela o takovýchto věcech. Přicházíte z nějaké vesnice?“

Žabka omámená tolika neznámými slovy zakoktala:

„To něco… váš slunečník… je opravdu překrásný. Byla jsem…byla jsem na dovolené na jednom tichém místečku, chtěla jsem si trošku odpočinout od městského ruchu.“

„Úplně vám rozumím… Promiňte, jaké je vaše jméno? Já jsem Lady Fí, básnířka!“

„Žozefína, budoucí zpěvačka.“

„To znamená, že jsi spřízněná duše. Jakou mám radost! Cítila jsem se tak sama, Žozi. Nemáš nic proti tomu, abych ti tak říkala? Všechny zpěvačky mají krátká jména.“

Žozi rychle souhlasila a pak zmlkla, protože nevěděla, co znamená slovo básnířka.

Začalo se stmívat a Lady Fí navrhla, že zavede svou novou přítelkyni do restaurace. Vylezly na břeh přesně pod betonovou terasou. Žozi vyskočila na kámen, aby dobře viděla, a s otevřenou pusou zůstala po celý večer.

Jaký to pohled! Světlo jako v noci, barevné slunečníky, lidé a lidé… A hudba. Opravdová. Pět šest lidí s neznámými věcmi v rukou vykouzlili hudbu. Jeden nafukoval lesklou trubku, druhý tahal roztažené měchy a třetí tloukl dvěma tyčkami do něčeho kulatého, jako by to chtěl honit po pastvě.

Žozi málem omdlela vzrušením (teda mohou-li žáby omdlít). Před muzikanty se objevila skutečná zpěvačka – její sen. Byla oblečena do něčeho třpytivého, ale kraťoučkého, asi neměla dostatek látky. Ach, jak byla krásná. Pouze její kůže nebyla krásná, byla bledá jako uvařená. Jak by se mohla srovnávat s její hedvábně zelenou žabí kůžičkou!

Zpěvačka zatančila sem a tam a začala zpívat. V tu chvíli Žozi zažila největší rozčarování svého mladého života – krásná zpěvačka neuměla zpívat. Kroutila se jako had, vrtěla svým pozadím, ale její hlas se proto nestal krásnějším a silnějším. Ke všemu to vypadalo, že dvounohým stvořením se její hlas líbí, protože jí neustále tleskali. Jeden muž jí dokonce vložil do výstřihu barevnou bankovku. Lady Fí opovržlivě zakvákala:

„Lidé říkají, že taková hudba se poslouchá očima. Třesky-plesky! I peníze jí dávají určitě kvůli jejím dlouhým nohám.“

Žozi nerozuměla penězům, přestože ze svojí větvičky venkovského stromu zhlédla mnoho filmů. Právě když se chtěla zeptat, vyskočili ze tmy dva pištící kluci. Zasypal je kamenný déšť.

„Cha, cha, cha,“ křičeli kluci, „teď vás rozmetáme! Celou noc kvákáte, abychom nemohli spát. Jestli nám padnete do rukou!“

Žozi a Lady Fí neměly čas, aby jim vysvětlily, že nekvákaly. Měly jen pár vteřin, aby se zachránily skokem do tmavé vody. Z terasy se naklonily dvě naparáděné maminky a jednohlasně vykřikly:

„Že vám utrhneme uši, zlobidla! Kdo vás bude vytahovat z téhle špinavé vody!

Rychle sem, nebo zavoláme tatínky!“

Řeka byla vskutku velmi špinavá. U břehu se pohupovaly igelitové pytlíky, melounové slupky, plechovky a další odpadky, které byly vyhozeny z restaurace. Žozi pocítila, že ji svědí celá pokožka. Lady Fí si povzdechla:

„Země splněných přání, jak daleko jsi? Jaký je tu krutý a ošklivý svět! Chce se mi odsud odejít, abych uviděla neznámé země… Nechceš jít společně se mnou, abychom si dělaly společnost?“

Žozi nadšeně vykřikla:

„To se rozumí, ani se nemusíš ptát! Pojď, tahle řeka je stejně hrozně špinavá, drbu se jako prašivá žába…“

„Vyrazíme pěšky, velmi brzy ráno, dokud je chladno. Můžeme jít i po silnici – zbožňuji vysokou rychlost! Možná nás někdo sveze stopem!“

Žozi nemilovala silnici a vysokou rychlost, protože silnice na vesnici neměli. A mezi námi řečeno, jednoduše neznala slovíčka jako zbožňuji, silnice, autostop, ale srdnatě souhlasila, protože byla hodně mladá. A hodně zvědavá.

Pešky do neznámých zemí
Obě kamarádky se vydaly na cestu před východem slunce. Vskutku byla úplná tma. Vesele si skákaly, přeskakovaly jedna druhou, dokud se nedostaly k veliké temné řece, jenže to nebyla řeka.

„To je silnice,“ vykřikla Lady Fí, „směle kupředu!“

Silnice je velmi široká cesta pokrytá něčím černým, Fí tomu říkala asfalt. Občas se zdálky ozvalo zabučení, zasvítily dvě ohromné oči. Něco kolem nich hřmotně profičelo a zanechalo za sebou podivnou vůni, ze které Žozi začala kýchat. V noční krajině pak zase nastalo ticho. Lady Fí nepřestávala brmlat:

„To jsou auta, víš? Lidé, chudáčci, nemají čtyři nohy a ani neumějí skákat jako my, proto cestují takovými auty. Podle toho, jak je člověk bohatý, stává se jeho auto lesklejším a větším. Ach, svezu-li se někdy ve velkém a nablýskaném autě?

Přerušil je chraplavý hlas:

„To je milé setkáni! Kam jste se vydaly, slečny?“

Žozi a Lady Fí nyní zpozorovaly, že natrefily na nějakého podivného živočicha. Nesl si na zádech zvláštní kulatý domeček, z něj vykukovala hlava s vrásčitým krkem a černýma očkama.

„Dobrý den, paní!“ líbezně odpověděla Fí, „vyšly jsme si, abychom uviděly neznámé země. Promiňte a kdo vlastně jste?“

„Ach tak… říkají mi Babka Želva, ačkoliv nejsem žádná bába. A proč tak spěcháte? Je to nějaká soutěž, kdo se první dostane do těch neznámých zemí?“

Obě žabky se rozesmály, poslaly Babce Želvě vzdušný polibek a brzy ji měly opět za zády. Žozi smutně řekla:

„Podobá se mojí babičce. Vždycky mě poučovala: abych nenastydla, když bylo chladno, aby mi nepřeschla kůže, když bylo horko, abych nepotkala nějakého hada… Ti staří jsou strašně nudní, ale přesto je mi po ní smutno, určitě si o mě dělá velké starosti…“

Než se rozednilo, Žozi a Lady Fí potkaly mnoho neznámých, ale milých poutníků. Jedno zvířátko, ze kterého trčely ostny, se představilo jako Pan Ježek. Druhé bylo droboučké, ale hbité, mělo šedý kožíšek a jmenovalo se Pan Hraboš.

Ze tmy se tu mihla dlouhá ouška, tam zas huňaté ocásky, jinde zasvítila očka. Všichni se chovali ke dvěma cestovatelkám mile.

„Jak veliký je svět!“ nechala se unést Žozi, „a kolik přátel už máme. Není to stejné jako v té ubohé…chci říci malé, ale překrásné říčce u nás doma.“

Stále více se rozednívalo. Ukázal se zlatý okraj slunce a to rychle vystoupalo na nebe. Stále častěji kolem nich prosvištěla auta. Teď za světla si je Žozi mohla konečně prohlédnout. Kdyby nebyla tak mohutná a neřvala tolik strašidelně, dalo by se říci, že jsou krásná. Červená jí připomínala veliké berušky, další byla černá jako roháči nebo kovově šedá jako chrousti. Přes otevřená okénka bylo vidět lidské tváře a linula se z nich hudba. Krása!

Lady Fí se zastavila na straně, mlčela se zavřenýma očima a pak zarecitovala:

Dobrý den, dobrý den,
není to jen sen?
Trávy i květinky
sklánějí hlavinky
a má duše zelená
vznáší se jak ztřeštěná.

„Promiň,“ ozvala se plaše Žozi, „ale co to znamená duše?“

„To je … to je něco uvnitř tebe… Ani mně to není příliš jasné, ale zní to velmi poeticky.“

„A proč zelená?“ nepřestávala se ptát Žozi.

„Protože i já jsem zelená, tak i moje duše je zelená.“

Slunce začalo hřát, Fí rozevřela svůj slunečníček. Kolem poledne se obě kamarádky zastavily, aby si odpočinuly ve stínu v příkopu, dokud vedro nepomine.

„Jestlipak se v některém autě veze můj princ?“ toužebně si povzdechla Lady Fí.

„Kdopak to je?“ nerozuměla Žozi.

A Lady Fí jí začala vyprávět: „Byla, nebyla, kdysi žila jedna mladá žabka, stejná jako my dvě, ale ve skutečnosti ji v žábu proměnila zlá čarodějnice. Jednou ji potkal krásný a mladý princ. Políbil žabku, a ta se proměnila v čarokrásnou princeznu, jakou kdysi bývala.“

„To je krásné, to je krásné, Fí! A je to pravda? Jezdí v těch autech opravdu princové?“

Namísto odpovědi Lady Fí skočila znovu ke kraji silnice a začala ladně mávat na letící auta. Vypadalo to, že ji uviděli, jedno auto k ní zatočilo, svištící kolo ji minulo jen o píď. Vítr ji několikrát přetočil ve vzduchu, pomačkaný slunečník zůstal ležet uprostřed silnice.

Když Lady Fí přišla k sobě, byla nad ní nakloněná Žozi a vzlykala:

„Otevři oči, Fí. Kvákni, jak kvak ti je. Kvak, kvak, kde tě bolí? Co bych si kvak bez tebe počala, kvaky kvak.“

Lady Fí ji objala. Byla živá a zdravá, jen trochu ohromená a hodně vyplašená. Obě si pak vzpomněly, že když vesele poskakovaly za brzkého rána, viděly na cestě mnoho nehybných a placatých žab, jako by byly vystřiženy z papíru. Nakonec to s hrůzou pochopily, to byly žabky přejeté spěchajícími auty.

„Jak krutí jsou lidé. Co jsem jim udělala, že mě málem zabili? Schválně!“ Lady Fí uronila slzu na rameno své přítelkyně.

Rozhodly se odskákat pod jeden keř a pak jít rovně přes pole, daleko od šeredných aut. Žozi natažená ve stínu brzy usnula. Rozespalá uslyšela nějaký podivný zvuk, jako by se o sebe třela drsná stébla rákosí. Ssss, znělo odněkud z trávy. Připadalo jí to jako zlověstné zasyčení. Vedle ní po prožitých událostech spala sladce Lady Fí. Tráva se vlnila, jako by se v ní pohyboval někdo neviditelný. Zkamenělá hrůzou Žozi uviděla, že se tráva rozhrnula a vykoukla z ní plochá žlutá hlava. Z úst jí vystřeloval rozdvojený jazýček, za ním probleskovaly ledové oči. Žozi se nemohla pohnout, ani vykřiknout, jen zavřela oči: „Sbohem, babičko Copko!“

„Pomóc! Po…“ uslyšela hlásek Lady Fí.

Když se Žozi odvážila otevřít oči, tráva se již nevlnila. Vedle ní nebyl nikdo…

Úplně sama
Žozi dosud ve svém krátkém životě nezažila taková muka. Srdíčko ji bolelo, jako by jí ho drásal ostrý kámen. Zem kolem ní byla promáčená slzami, nemá už věrnou kamarádku, milou Lady Fí. Žozi se zdálo, že slyší její hlásek: „Dobrý den, dobrý den, není to jen sen…“ Pomyslela si: „Lepší by bylo, kdyby příšera sežrala mě. Jak to říkala babička Copka… Počkejte, počkejte! S čím ji často strašila? Strašlivým hadem. To on je vyslídil, když bezstarostně spaly.“

Moje ubohá Fí,
srdce mě bolí.
Proč v ten strašný čas,
proč zahynulas?

Najednou se Žozi udiveně zarazila, začala myslet ve verších. Nenašeptává jí je nezapomenutelná Fí?

Náhle se setmělo. Žozi nevěděla, kde se nachází, nevěděla, kam se podít. Taková samota a zoufalství na ni dopadly, že se rozhodla sedět tady, dokud taky neumře… Ach, proč nemůže skočit do své rodné říčky, aby se skryla v rákosí před tímto strašlivým světem.

Najednou jí zazněl u ouška laskavý hlas:

„Cr, cr, nejsi sama. Já jsem tady, vedle tebe!“

„Kdo jsi, kde jsi? Nevidím tě v té temnotě!“ polekala se Žozi. Hlásek jako by se usmál:

„Neuvidíš mě, protože jsem černý. Abych se ti představil, jsem Cvrček. Možná jsi už o mně slyšela, lidé mi zasvětili jednu básničku, která se jmenuje Cvrček a mravenec. A od dědečka jsem slyšel, že jedni slavní zpěváci nazvali svou skupinu Cvrčci. Jaká je to pro nás čest.“

„A co se o tobě říká v té básničce?“

„Cr, cr! Nepravdivé věci! Že jsem byl líný, celé léto jsem jen hrál na housličky. Po tu dobu se pracovitý mravenec tvrdě dřel, sbíral zrnka obilí. A copak opravdové cvrkání není práce? Když ženy na vesnici okopávají kukuřici a slunečnice v letním horku, kdopak je rozveselí svým hraním? Kdopak v zimě ohlašuje hospodáři do teplého pokoje, že silná sněhová peřina přikryla obilí, které na jaře vyroste vysoko a jeho klasy se naplní zlatými zrnky?“

„To znamená, že jsi ten, který i v noci cvrká na poli?“ zeptala se usínající Žozi. Byla unavená pláčem.

„Tehdy jsou mé písničky tichoučké, aby při nich mohli lidé na venkově usínat, jsou moc upracovaní. A děti, které mě slyší ze sna, mají pak barevné sny. A když je nějaký člověk smutný a sám, pošeptám mu do ucha: ,Cr, cr, zítra zase vyjde slunce, můžeš mít zase rád a budeš milován, cr, cr…‘“

Ale to už Žozi spala s ještě neoschlými slzami. Cvrček přitáhl jeden spadlý list a pečlivě ji přikryl.

První, koho ráno uviděla, když otevřela oči, byl cvrček. Jeho oblek byl opravdu černý a zcela skromný, celý byl velmi tmavý, určitě opálený letním sluncem. Upravoval si vousky a usmíval se. Žozi ucítila, jak se jí ulevilo. Už nebyla sama, znovu potkala věrného přítele.

Umyla se rosou a zeptala se nového souputníka:

„A teď kam? S mojí kamarádkou jsme se vydali na cestu, abychom poznali širošírý svět… Jenže v tomhle světe je tolik zla! A já jsem chtěla…“

„Co jsi chtěla?“

„No chtěla jsem se stát známou zpěvačkou. Abych se proslavila. Aby mě ukazovali v modravém okénku…“

„Ty myslíš, aby tě ukazovali v televizi. Tam se skutečně objevují známí lidé, ale ne všichni si zaslouží, aby je někdo poslouchal. Ale také jsem slyšel z obrazovky dobré zpěváky a zpěvačky.“

„Ach, jak bych chtěla, aby mě slyšeli všichni doma. A hloupé žabky z naší říčky, aby pukly závistí.“

„Počkej, Žozi, nespěchej! Jestlipak víš, že dobrý zpěvák musí mít pěkný hlas a talent a že se musí dlouho učit.“

„Ó, jak jsem nadaná. Když zazpívám, rákosí se rozvlní a babička Copka si zacpává uši.“

Cvrček se musel dlouho smát, potom řekl vážně:

„Víš co, Žozi, já se jen tak nemotám po poli, jdu za prací. Ale chci i tobě pomoct. Nejprve musíš vyzkoušet své schopnosti. Nevím, jak zařídit, abys vystupovala v televizi, ale blízko je jedno město, tam se poptáme a uvidíme. Pojď, čeká nás cesta!“

Žozi utrhla jeden modrý kvítek a položila ho na místo, kde předtím ležela Lady Fí.

„Sbohem, milá přítelkyně, nikdy na tebe nezapomenu.“

Žozi a hvězdná sláva
Šli celý den. Nakonec Žozi uslyšela ten zvláštní tupý zvuk, který naznačoval, že jsou blízko města. Zářilo tam bezpočet oken, pouličních lamp, nablýskaných výloh. Žozi byla tak omámená tolika světly, svištěním aut a davy lidí, že zapomněla zavřít pusu. Cvrček se nerozhodně zastavil.

„To není pro nás… Nelíbí se mi asfalt, beton, ani tlačenice lidí. Ještě tak, aby nás někdo zašlápnul. Zavedu tě na jiné místo, tam, kde je alespoň zelená travička.

Tráva tam opravdu byla – před nimi se rozkládala tak ohromná louka, že jí nebylo vidět konce. Jenže louka byla ostře osvětlena, po stranách sedělo několik řad lidí. Oba dva cestovatelé ještě nikdy neviděli pohromadě tolik dvounohých na jednom jediném místě. Neustále něco žvýkali, pili a hlasitě si povídali. Nejvíce světla bylo uprostřed louky, tam se zvedalo… Žozi to ihned pochopila, to je podium. Neviděla snad tolik vystoupení v televizi? Srdíčko se jí rozbušilo nadšením.

„Pojď, jdeme pryč, snad někde najdeme tichý koutek,“ chytil ji Cvrček.

„Ne,“ zvolala Žozi, „došli jsme na to pravé místo.“

V ten okamžik se rozsvítily všechny projektory, zazářila různobarevná světla. Na podium vylezli hudebníci a hudba z reproduktorů zahřměla, doslova zahřměla, že Žozi a Cvrček se vyděšeně schoulili do trávy. Ale za chvilku už vystrkovali hlavičky.

Tam nahoře se objevil zpěvák. Neměl lesklé šaty, jen obyčejnou košili. Když však zazpíval, to vám byl hlas. Ohromné davy lidí lehce vydechly, potom radostně zašuměly a tleskaly do taktu, poznaly svou oblíbenou píseň. Začalo něco nepopsatelného, jako by na kraji louky neseděly tisíce lidí, ale jedno stvoření s mnoha hlasy. Jednou křičelo vzrušením, podruhé nadšeně poslouchalo v naprostém tichu. Hudba vyplnila všechno – od zelené louky po hvězdné nebe.

Za muzikanty se nacházela obrovská obrazovka, na které se vše promítalo, aby to mohl vidět i ten nevzdálenější divák, jako by seděl hned vedle zpěváka. Vepředu z podia trčely kamery omotané dráty a nahoře na nich svítila červená světélka.

„Už vím,“ Žozi zapištěla Cvrčkovi do ucha, „ty přístroje vepředu ukazují zblízka všechno, co se děje na podiu… to je televize. A teď se každý dívá a vidí zpěváka.“

Než se Cvrčkovi podařilo Žozi zastavit, vrhla se na podium. Nastala její příležitost ke hvězdné slávě. Zadýchaná vzrušením a spěchem vyskočila nahoru. Ach, kolik je tu lidí. Teď, nebo nikdy!

S obavami Cvrček pohlédl na velkou obrazovku. Zpěvák stál vzpřímeně před mikrofonem, zazněla pomalá tichá hudba. Mezi diváky nastalo úplné ticho. Najednou nad stadionem zazněl udivený šepot a potom chichotání. Všichni dobře viděli, že na mikrofon vyšplhala zelená žabka, otevřela velikou pusu a zakvákala. Přes reproduktory se kvákání dostalo až k poslednímu člověku. Zpěvák zděšeně zmlknul. Lidé se zavlnili smíchem a začali házet na trávu prázdné láhve. Žozi uslyšela křik nejbližších diváků:

„Cha, cha, žába kuňkalka, myslí si, že je Rusalka!“

„Vyhoďte tu havěť!“

„Každá žába ví, že by měla sedět ve své louži!“

„Fuj!“

Přiběhl nějaký člověk v modré kombinéze a štítivě uhodil žabku. Ta odletěla se zoufalým výkřikem do trávy, která ji zachránila, i tak se pořádně potloukla. Ale to druhé ji bolelo více – tisícihlavá příšera ještě křičela posměšky, pískala a vysmívala se ubohé žabce.

Chtěla se hanbou propadnout do země. Nebo umřít. Hned. Teď.

Zelená duše
„Žozi, Žozi!“ volal ji někdo jakoby zdáli. Žozi otevřela oči, bylo tiché ráno a nebyla tu ta strašná tlupa. Cvrček se nad ní starostlivě nakláněl:

„Hej, pořádně jsi mě vyděsila. Jak ti je?“

Žozi se nadzdvihla, všechno ji bolelo.

„Už mi bylo lépe…“

„Blízko teče říčka, slyšíš ji, jak zurčí? Skočíš do vody, vykoupeš se a uleví se ti.“

Nebylo třeba ta slova podruhé opakovat. Třemi skoky se žabka ocitla ve vodě, kupodivu čisté. Potápěla se a plavala, studená voda smyla všechny neduhy a urážky. Žozi vylezla z vody spokojená, téměř se na Cvrčka usmála:

„Děkuji ti, dobrý příteli. Teď můžu říct, že mi je skutečně dobře, jenže…“

Ale Cvrček ji přerušil:

„Co bylo, to bylo. Nemluvme o tom. Musíme se dívat dopředu.“

„Nevím,“ vzdychla Žozi, „asi se vrátím domů.“

„Počkej, uvidíš i pěkné věci. Ještě nevíš, co umíš dělat nejlépe, čím můžeš být užitečná. Pojď se mnou. Už jsem ti říkal, že jsem se vydal vykonat něco důležitého. Víš, že práce cvrčků nespočívá jenom v tom, aby bavili druhé, ale také aby je léčili.“

„Ale jdi ty… Umíš také léčit?“ nevěřila Žozi.

Cvrček se neurazil. Pohoupal se na stéblu trávy a pokračoval:

„Podívej se, všechno kolem, co lidé nazývají přírodou, je utvořeno, aby léčilo: slunce, voda, byliny, ptačí písně. Dokonce i vůně květů je hojivá. Jenže lidé na to často zapomínají, otráví řeky, znečistí vzduch a zemi. Kácejí lesy. Hubí živočichy. Nechápou, že i oni sami, lidé, jsou jako lístky na zelených větvích Stromu života.“

„Zelené větve… zelený strom…“ zamyšleně zašeptala Žozi.

„Už chápu, co znamená zelená duše. To znamená, že máš mít rád všechno živé a nikomu nečinit nic zlého.“

Na Cvrčkově tváři se objevil široký úsměv.

„Začínáš tomu rozumět, Žozi. To znamená, že jsi dospěla. Hodně jsem toho napovídal a práce nám stojí. Že mi pomůžeš? Pojďme!“

Smutný chlapec
Navečer přišli do vesničky na úpatí hor. Cvrček se bez váhání vydal právě k jedné malé chaloupce u lesa. Dům byl čistě obílen, dvůr zametený, na obou stranách pěšinky kvetly voňavé květy. To byla krása. Žena s vybledlým šátkem na hlavě zalévala malou zahrádku s rajčaty a paprikami, za plotem byla uvázaná koza.

Na betonovém dvorku před brankou seděl kluk s vlasy zlatými jako pampeliška. Seděl poslušně na židličce, nikde neběhal, ani si nehrál. A jeho oči… Žozi nikdy neviděla takové oči… tak smutné. Byly modré jako ten kvítek, který zanechala na poli, ale kvítek se smál, vykoupaný v rose. Modré oči na bledém obličeji byly plné nevysloveného trápení.

Žena nechala motyku u branky, vzala dítě do náručí a odnesla ho domů.

„Nemůže chodit?“ ptala se šeptem Žozi.

„Nemůže, je nemocný,“ povzdechl si Cvrček, „léčí ho, ale maminka sotva vydělá tolik peněz na léky. Tatínek odešel za prací do ciziny, posílá, co může. Nejhorší je, že ten chlapec – Kirčo – nevěří, že se uzdraví, že bude běhat s kamarády, chodit do školy, pást kozičku u lesa. A víra je nejsilnější lék. No, dáme se do práce!“

Dva kamarádi proklouzli nepozorovaně do pokoje. Cvrček se skryl v puklině v podlaze, žabka si klekla za koštětem. Žena s dítětem se mlčky najedly, chlapec si poslušně vzal léky. Maminka ho šla uložit do postele.

„Spi, miláčku, zítra se vzbudíš zdravější. Zavři očka. Já mám ještě trochu práce, zhasnu lampu, bude ti svítit měsíček.“

Setmělo se a v náhlém tichu zaslechla Žozi slabounké vzlykání, tenoučké jako od nemocného psíka. Teprve teď Žozi skutečně poznala lidi, do té doby na nich nikdy neviděla nic dobrého. Najednou jí bylo líto udřené ženy a chlapce, který nemohl chodit. Ach, kdyby jim tak mohla pomoci!

V ten okamžik bylo slyšet odněkud z podlahy něžné cr, cr, crr. Cvrčkova hudba byla úplně jednoduchá, úplně tichoučká, jen tak do ouška, ale bylo v ní ukryto letní slunce a zelená tráva pod bosýma nohama, které poskakovaly jako kůzlata.

„Cr, cr, zítra zase vyjde slunce. Studna se naplní čistou vodou – a ty novými silami. Zítra se v hnízdečku pod střechou vylíhnou holátka a prsty na tvých nohou se pohnou. Budeš zase chodit, uvidíš!“

„A jak se zaraduje maminka,“ jemně zazpívala Žozi. „A když se vrátí tatínek, už mu poběžíš naproti.“

„Cr, cr, crr, poběžíš!“ souhlasil Cvrček.

Jejich hudba byla něžná, uspávající. Nezpívali proto, aby jim někdo tleskal, hráli a zpívali od srdce a z duše, aby zrůžověly bledé tváře malého chlapce, aby se mu rozsvítily smutné oči. Věřili tomu. A chlapec pil z jejich víry, jako by pil kouzelnou vodu.

Když se maminka vrátila, Kirčo už spal a usmíval se ze sna…

Ještě se dějí zázraky
Brzičko ráno se Žozi i Cvrček vytratili na dvůr, vlezli si pod vykvetlou řeřichu a čekali. Maminka vynesla Kirča ven. Ještě předtím, než mu přikryla bosé nohy, Žozi jasně viděla, že se dosud nehybné prsty pohnuly. Žena políbila dítě, chytila motyku a odešla. Chodila sousedovi okopávat velikou zahradu.

Kirčo si na kolenou rozevřel knížku, ale ani se do ní nepodíval. Jeho pohled bloumal po červených střechách domů, po sametově zeleném lese, hravých obláčcích na nebi. A tu se mu zdálo, že někdo zašeptal:

Dobrý den, dobrý den,
není to jen sen!

Zpoza rozkvetlých řeřich uslyšel veselou hudbu a na beton před ním skočila zelená žabka.

„Kdepak ses tu vzala? Neutíkej, zůstaň u mne chvilku.“

Žabička nejenže neutekla, ale vypadalo to, že se zaposlouchala do hudby a začala ladně skákat – tančila žabí tanec. Dělala přemety, točila se jako baletka na jedné noze. Bylo to opravdové představení pro jednoho diváka.

Kirčo radostně tleskal a Žozi tancovala a tancovala, dokud nepadla úplně vyčerpaná. Bílé hrdélko se jí udýchaně zvedalo a srdíčko ťukalo jako o závod.

Kirčo se naklonil a vzal ji opatrně do dlaně. Žabka se na slunci třpytila jako drahokam.

„Hej, bravo, žabko. Ty jsi taková úplně obyčejná žába, a jak mistrovsky tančíš! Ve skutečnosti nejsi vůbec obyčejná, ale nejkrásnější a nejmilejší žabka na celém světě. Kde ses tu vzala, přišla jsi z pohádky?“

Nečekaně se naklonil a žabku políbil.

Údivem vykulil oči – stála před ním štíhlounká zelenooká dívenka v zelených šatech. V jejích očích bylo tolik něžnosti, že se do nich Kirčo okouzleně zahleděl. Nakonec otevřel ústa, ale jen ze sebe vypravil:

„Jak… jak se jmenuješ?“

Děvčátko tiše odpovědělo:

„Žečka.“