Po několika kilometrech nabízí Asturie frapantní kontrast mezi tímto venkovským, primitivním a chudým křesťanstvím a pompou kláš terního bohatství. Ve Valdedio mniši vystoupivší ze Zurbaránova obrazu pěli nešpory ve zlatém rámu nádherného barokního oltáře. V porovnání s drsnou zbožností venkovského kostela se starým knězem a jeho chorou sestrou tento výjev vypadal jako z jiného náboženství. Veškerá síla křesťanství ale tkví právě ve schopnosti překlenout ten nesmírný rozestup mezi tak protichůdnými formami duchovnosti. Mezi mnichy v jejich svatém hradě, nazývaném opatství, a plebsem venkovských farářů v jejich prostinkých kostelích, připomínajících spíš seník než katedrálu, tvořila pevný most totožnost symbolů a rituálů. Křesťanství zajišťovalo Evropě po staletí její moc a velkolepost, často ale za cenu ohromného společenského znehybnění, považovaného za úctu k řádu nastolenému Bohem. V této společnosti měl každý přiděleno své místo. Odložením veškeré změny na dobu po smrti, příslibem, že poslední se stanou prvními, a výzvou ke snášení nespravedlností v očekávání jediného a posledního soudu, jemuž bude předsedat Bůh, rozepjal křesťanský pořádek nad Evropou, a zvláště nad velekatolickým Španělskem reconquisty síť s jemnými oky, do níž byl každý – ať už se nacházel kdekoli – polapen jako ryba do vrše.

Celý text ukázky ve formátu pdf