Dimana Ivanova se narodila ve Varně v Bulharsku roku 1979. Vystudovala slavistiku a francouzskou filologii na Univerzitě Klimenta Ochridského v Sofii. Doktorské studium absolvovala na UK v Praze. Její první básnická sbírka Pokana za bašta (Pozvánka pro otce) vyšla v nakladatelství Ergo roku 2012. Druhou sbírku Azbuka na želanijata (Abeceda přání), ze které jsou naše ukázky, vydalo v Sofii nakladatelství Scalino v říjnu tohoto roku. Kromě češtiny vyšly autorčiny básně také anglicky, francouzsky, slovensky a v několika dalších jazycích. Sama překládá z češtiny a slovenštiny. Momentálně žije na Slovensku, vyučuje na gymnáziu v Malackách.

Hudba v nočním tichu
Noc je krutá,
cítím tvůj smích
ve svých žilách.

Dvě vlčice v noci,
krajina mlčí a pozoruje.

Těla jsou bílá a neviditelná,
noční sovy se smějí.
Těla hovoří
neznámými a němými slovy.

Mizící
Vstoupila do mého snu
rozzlobená a divná
jako Avatar
a můj sen se změnil v můru.
Spousta Indiánů zpívala
nesrozumitelným jazykem,
slyšela jsem i výkřiky
obcujících ďáblů.
Jakýsi otrhaný stařík prošel kolem
a poklepal mě svou holí po mém krunýři
ze železa.
Zkusila jsem z něj vylézt,
ale nepovedlo se.
Zůstala jsem zavřená ve své kosmické lodi
s touhou po lásce,
čím dál bledší, dokonce i ve snu.

Rusalka
Tvá láska je pálivá
jako koření z maďarského trhu.
Moc ráda cítím
tvé rty –
peprné
jako chuť rybí polévky,
horké
na své kůži.
Svlékni mě.
Miluj mě
dlouho a 
mlčky
a potom mě pusť,
ať se vrátím tam,
odkud jsem přišla.

Knihovník
Jednu starou knihu ukradli
z městské knihovny.
Ale měla štěstí – dostala se
do rukou mladého školního knihovníka,
milovníka vzácných knih.
„Ale, jak jsi krásná!“ – zajásal, když ji spatřil.
Místo polibku nebo svého exlibris
ji potetoval razítkem školní knihovny.
Stará kniha setřásla vrstvu prachu
a spokojeně se rozvalila na lavici
v očekávání, až po ní znovu sáhne.

Vnuknutí
Tahleta řeka Dunaj, to není jen tak obyčejná řeka. Je to řeka jako moře. Moje slovenské moře, které jsem si zamilovala a přijala ho jako moře svého dětství. Tohle moře je tajemstvím podoby, života. Kdo rozluští tohle tajemství, ptal se v jedné své básni slovenský básník Milan Rúfus? Je to tajemství, které nemůže být odhaleno – hluboké jako vody Dunaje.
Veliké je vnuknutí vod – nirvánní a tiché. Jeho síla čeří oči umělců, ti pak tvoří na plátně formy, barvy, světy. Čeří i představivost básníků, ti pak vidí zpoza viditelného.

Dunaj
je dnes výjimečně klidný.
Jeho vody jsou tiché, zamyšlené,
nirvánně hluboké.
Jen jediný skútřík čeří
jejich panenskost,
brázdí jejich povrch svým nosíkem.
Ale mně je tak nějak veselo,
protože myslím na tebe
a kolem létají fluidy.

Kočičí oči
Pokoj. Dveře. Jakoby vesmír
uzavřený v temnotě.
Přede dveřmi pokoje – kočka.
Jen její oči svítí,
jako by viděly do budoucnosti.
Za dveřmi – lidé, nepřátelé?
Jen kočka to ví, ale mlčí.
Její oči se dívají z druhé strany.