Tanec života
Jorge vstal brzy ráno, když slepice už začaly vyhrabávat v písku na dvoře kukuřičná zrna, která tam napadala včera. Umyl se studenou vodou ze studny. Nechal pak sluneční paprsky, které už hodinu po východu slunce žhnuly, aby mu vysušily kapky vody stékající po tváři a po svalnaté hrudi.
Jorge vstal brzy ráno, když slepice už začaly vyhrabávat v písku na dvoře kukuřičná zrna, která tam napadala včera. Umyl se studenou vodou ze studny. Nechal pak sluneční paprsky, které už hodinu po východu slunce žhnuly, aby mu vysušily kapky vody stékající po tváři a po svalnaté hrudi. Pak si oblékl červenou košili, ale nezapnul ji, jenom svázal cípy nad zářivým opaskem od kalhot z černé kůže zúžených na lýtcích, obul si špičaté boty s patou schválně pobitou kovovými plíšky, aby vydávaly zvuky jako lesní jelen v říji, a začal tancovat.
Nejprve tancoval pomalu a klidně, drobnými krůčky hopsal sem a tam v rytmu těžkého deště před bouřkou, s rukama na stehnech a zakloněnou hlavou. Očima dokořán se vpíjel do modrého nebe, odkud se, jak tvrdí jeho prarodiče, za jasných nocí, když je měsíc v úplňku, ozývá píseň hvězd a po hedvábné niti klouže až k uším vyvolených a obšťastňuje je.
Jeho pohyby byly lehké jako vlnění lístečku v jarním vánku, jako pohyb kamínku v klidných vodách potůčku. Zdálo se, že se mu boty ani nedotýkají písku na dvoře a vznášejí se několik milimetrů nad ním na křídlech větru, který ho čas od času popadal do mírného víru a nadzdvihl ho do vzduchu v krátké piruetě, zatímco Jorge vzpínal paže k nebi a rukama tleskal nad hlavou.
Tancoval radostí ze života, která se chvěla kolem něj toho teplého srpnového rána, pro studenou vodu ze studny, tišící žízeň vyprahlých poutníků, pro kaktusové květy, z jejichž nádhery se radovalo jen oslnivé slunce, pro nevinnou lásku dvou mladých lidí chráněných milosrdnou tmou v postranní ulici, jejíž písek stále žhnul a pálil je na chodidlech a žár pouště jim pronikal do krve. Tancoval pro hory z příběhů cestovatelů ztracených mezi stržemi a ostrými balvany, z jejichž vrcholků se lze dotknout nebe, pro oheň, jehož plameny léčí rány a který mu teď pomalu spaloval vnitřnosti, zatímco se jeho plíce přeměnily v obrovské měchy a s každým nádech rozdmýchávaly plameny.
Tak pokračoval až do oběda, když slunce stálo vysoko na nebi, plivalo na vesnici vlny horka a vyhánělo lidi, psi a slepice do stinných koutů, kde poklimbávali až do večera, kdy se vzduch trochu ochladil.
Jorge však zůstal uprostřed dvora pod otravně horkým sluncem a tancoval čím dál tím rychleji, chřípí se mu chvělo vzrušením, zatímco ebenově černé prameny jeho vlasů se při každém skoku třásly jako ocas jankovitého hřebce chyceného do chomoutu.
