Miroslav Tomek

„Je to kniha o ukrajinské vesnici ve stepi, vesnici, kterou z okna kyjevské kanceláře neuvidíte, vesnici, která dře, miluje, pije a rve se. Jasně, není lehké uvěřit, že opravdu existuje, ale jinou vesnici pro vás nemám.“ To řekl ukrajinský spisovatel Serhij Saigon, když se svým románem Jupak vyhrál hlavní cenu Knihy roku BBC 2020 (literární cena, kterou uděluje ukrajinská redakce BBC).

Ukázka z románu Jupak zachycuje osobité prostředí ukrajinské venkovské diskotéky v době kolem přelomu tisíciletí.

S ukrajinským básníkem Vánem Kruegerem (*1986), jehož básně česky vyšly v časopisu Plav 4/2014 – Poetry in the UA, jsme loni v březnu mluvili nejen o poezii a o nejmladší generaci ukrajinských básníků, ale také o stalinismu v současném Rusku, o ukrajinském politickém národě a o psychoanalýze.

Chtěl bych mateřsky obejmout pornoherce. Chlapce, Vypadaj totiž V tom filmu tak zničeně. Musím je nějak potěšit. Mají těžkou práci.

Ukrajinský básník, jehož „nekrokomunistická" poezie si klade za cíl šokovat.

Posledně jsem poodhalil Vaší Královské Milosti panoráma svých vztahů se ženami. A teď trochu o mých vztazích s KGB. Doufám, že Vaše Nebeskost ví o této instituci aspoň něco. A když ne, tak si uděláte určitou představu na základě mého následujícího vyprávění.

Může se život majitele pokoutní maloměstské zastavárny stát námětem literárního díla? Pro polského spisovatele Michała Witkowského (1975), autora dnes už kultovního románu Chlípnice (2005, česky 2006) o životě homosexuálů v socialistickém Polsku, není zřejmě žádné téma dost okrajové na to, aby nestálo za to se jím zabývat.

„Má se člověk někdy zastavit a stát? Ještě jsem k tomu nedospěl,“ říká Jaroslav Balvín, autor dvou prozaických knih, Mácha: Deníků a aktuální Lásko, teď! V rozhovoru s Miroslavem Tomkem se kromě nich zastavuje u severočeské literární školy, spojitosti Vladimíra Párala s Michelem Houellebecquem nebo u své záliby v podivínech.

Jaroslav Balvín se narodil roku 1981 v České Lípě. Studoval nejprve v Ústí nad Labem, v Praze na Fakultě humanitních studií pak absolvoval obor Elektronická média a sémiotika. Nyní žije v severočeských Litoměřicích. Po skončení studií se věnuje literatuře a souvisejícímu dění profesionálně jako editor bulletinu litoměřické knihovny, od roku 2009 je pak šéfredaktorem Portálu české literatury. Působí také jako publicista.

Druhá kniha mladého českého prozaika Jaroslava Balvína se objevuje více než rok po jeho debutu Mácha: Deníky. Román vychází s doprovodným textem, hrdě oznamujícím, že autor se svým dílem hlásí k tzv. severočeské literární škole. Autorovým průvodcem v literárním světě se stal Vladimír Páral. Je to projev hledání autority, nebo spíše Balvínovy záliby v bizarních postavičkách?

Celý název Balvínovy prvotiny: Mácha: Deníky — Turistický průvodce nás vede k myšlence, zda snad nejde o novou edici Máchova šifrovaného deníku. Ve skutečnosti zde však jde nanejvýš o volnou inspiraci. Autor staví do Máchovy role sám sebe. Hlavní hrdina se silně autobiografickými rysy má být moderním „rozervancem“. Korektor a spisovatel v jedné osobě na sebe bere odvážný úkol — napsat průvodce po kraji Máchových toulek, tedy po Kokořínsku.

Povídka Labyrinty, nejzávažnější prozaické dílo běloruského spisovatele Vaclava Lastouského, vyšla roku 1923 v časopise Kryvič. Tento útvar, jenž nemá v tehdejší ani mnohem pozdější běloruské literatuře obdoby, se vzpírá jednoznačnému žánrovému zařazení. Literární vědci ho nazývají povídkou fantastickou, historicko-dobrodružnou, mystickou, filozofickou či detektivní, nebo dokonce národní utopií.

Spisovatel, historik, politik, novinář a jazykovědec Vaclav Lastouski je pro běloruskou literaturu postavou vpravdě mytickou.

S dílem rakouské spisovatelky Elfriede Jelinekové (nar. 1946) se čeští čtenáři seznamují od konce devadesátých let. Překladů jejích knih přibylo poté, co roku 2004 obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Kromě divadelních her, z nichž jedna se hraje i na scéně Národního divadla (Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společnosti), to jsou knihy Milovnice, Pianistka, Lačnost a nyní i Vyvrhelové.

Moje Evropa – tak se jmenuje tenká knížka, která obsahuje dva eseje historicko-geografického zaměření. Jejich autory jsou Jurij Andruchovyč a Andrzej Stasiuk (oba nar. 1960) – první z nich je Ukrajinec, druhý Polák, oba pocházejí ze stejné generace a oba jsou ve svých zemích uznávanými autory.

Hlavním rysem románu Čáp a Lola je neustálé prolínání a posuny realit.

Uladzimir Karatkevič (1930–1984) byl bezpochyby jedním z nejvýznamnějších běloruských spisovatelů 20. století. V řadě historických románů vytvořil plastický obraz běloruské minulosti. Kromě románů psal také drobné prózy, romantickou poezii a filmové scénáře. Na konci listopadu uplynulo 80 let od jeho narození.

Serhij Žadan dokáže na svých autorských čteních shromáždit stovky převážně mladých posluchačů a ještě dnes vzbuzuje rozhořčení „strážců dobrých (literárních) mravů“. O jeho oblibě mezi ukrajinskými dvacetiletými si uděláme představu, když si přečteme...

V jednu v noci kdosi nejistě zaťukal na dveře. Měl jsem dojem, že se bojí, aby mě snad neminul, proto klepal opatrně a nedůvěřivě. Znovu... proč? pomyslel jsem si. Je jedna v noci, co asi potřebuje?

Co víte o ukrajinském překladateli Bohumila Hrabala? Asi nic. Nejspíš si pomyslíte, že na tom není nic zvláštního. Přitom jste se s jednou jeho knihou už mohli v českých knihkupectvích potkat.

„Co je s tebou, Romanku, co tak šišláš?“ „Vždyť nemám zuby, a na to abych si nechal dát protézu, nemám peníze...“ „Hlupáčku...Tak přijeď, co už...“

Kolik mi bude let? Už to bude přes osmdesát! Nikdy jsem si nemyslela, že budu tak dlouho na světě! A teď abych žila ještě dýl. Vlastní děti jsem měla jenom tři, naživu jsou dvě, protože holčička, co se narodila před Stasikem, umřela, když jí bylo pět měsíců.

Vše plyne, ale co se mění? Vždy jsem měl podezření, že má morální nepevnost a politická bezzásadavost jsou spojeny s množstvím zkonzumovaného alkoholu, ale jakýmsi nepochopitelným způsobem.

Vždycky opakoval, že bude létat. Na první pohled to není nic divného. V dětském věku jsme všichni letci, kosmonauti, námořníci, nebo přinejhorším velitelé partyzánských oddílů, kteří v tmavých nocích vedou své muže do nekonečného boje za pravdu a za Vlast.

Za hranicí je les; za lesem jsou Rusové. Vrcholky urostlých bříz sahají až do oblak, olšiny se táhnou do dálky, borovice šumí. Omšelé kmeny se ztrácejí v zelené houštině maliní a kopřiv.

Zvanicki se bál vojenské správy. Celá ta armádní anabáze, kterou prožil v osmnácti letech, zanechala na jeho duši hlubokou stopu. Dokonce i dnes, kdy se snad už neměl čeho obávat, ho pronásledovaly noční můry o tom, že musel opět narukovat.