Bratránek a Šak
Tohle je Lišákův bratranec.

A tohle je Šakal.

„Ahoj, bratranče Lišáka!“ pozdraví Šak.

„Ahoj, Šakale,“ odpoví bratranec Lišáka. „Říkej mi Bratránku, jo.“

„Tak ty mi říkej Šaku,“ řekne Šak.

„Ahoj, Šaku.“

„Ahoj, Bratránku.“

Šak je lupič. To je hned vidět. Nosí škrabošku. A kšiltovku. A pruhované triko. A pytel s lupem.

To chce Bratránek taky! I on chce škrabošku, kšiltovku a triko! Závistivě kouká na Šaka.

„Já bych chtěl být taky lupič,“ vzdychne Bratránek. „Lupiči jsou borci.“

„Ohromní borci,“ přitaká hrdě Šak.

„Kdybych tak byl takový lupič, jako jsi ty,“ kňourá Bratránek. „To bych aspoň nebyl nikdo.“

„Vždyť jsi někdo. Jsi Lišákův bratranec,“ řekne Šak.

Bratránek popotáhne nosem. „Aha, to…“ hlesne. „A co z toho? Ani Lišáka neznám. Nebo znám. Ale ne moc. Bydlí tak daleko. Někdy mi pošle pohled. Na Vánoce a tak. Nepíše mi na něm skoro nic.“

„A když máš narozeniny?“ ptá se Šak. „Pošle ti Lišák taky pohled?“

Bratránek chvilku přemýšlí. A zavrtí hlavou. „Já nemám nikdy narozeniny,“ řekne. „Nikdy.“

Tomu se Šak hlasitě zasměje. „To nejde!“ zvolá. „Kdo se narodil, má každý rok narozeniny! Proto se to tak jmenuje: narozeniny. Chápeš?“

„Ne,“ odmítne Bratránek. „Nechápu. A navíc to nesouhlasí. Já jsem narozeniny neměl ještě nikdy. A ani je nechci mít. Chci jen jedno: stát se lupičem, jako jsi ty.“

Šak už nic neříká. Podívá se na Bratránka. Podívá se na pytel s lupem. Zakroutí hlavou. „To není jen tak, víš,“ vzdychne. „Je to dřina. Musíš vymýšlet plány. Špatnosti. Bez nich jsi lupič k ničemu.“

„Jo tak,“ řekne Bratránek. To nevěděl. „A ty něco chystáš?“ zeptá se.

„Už ne,“ řekne Šak. „Nemůžu na nic přijít. Ať dumám, jak dumám, ne a ne něco vymyslet.“

„Já něco chystám!“ vyhrkne Bratránek. „Zítra zaleju kytky. A chci natřít plot. A jednou pojedu do dalekých zemí!“

„To je mi k ničemu!“ houkne Šak. „Já hledám špatnost, něco se musí rozmlátit! Chci něco ukrást! Musí to být pořádná špatnost, aby to bolelo! Od toho jsem lupič.“

„Jo tak,“ zopakuje Bratránek. Je z toho celý zmatený.

Šak vztekle nakopne pytel s lupem. „Víš, co v tom pytli je?“ zuří. „Harampádí! Plech! Rezatý hřebíky! Kdybych tak měl zlato a stříbro! Kdybych se tak topil v penězích! Kdybych tak mohl vymýšlet ničemnosti!“

Teď je z toho Bratránek už úplně jelen. „Ničemnosti? Myslel jsem, že to mají být špatnosti.“

„To je to samý,“ tvrdí Šak. „Ničemnosti jsou horší než špatnosti. Takže právě lepší.“

Tomu Bratránek rozumí. Musí to být něco zlého. Něco zlejšího než zlé. Čím zlejší, tím lepší! Bratránek se hluboce zamyslí. A po chvíli řekne: „Možná… možná bych o něčem věděl. Pojď dál. Posaď se. Dej si skleničku. Musíme si popovídat.“

V Bratránkově domku je jen jedna židle. Takže si Šak sedne na pytel s lupem. Skleničku má Bratránek taky jen jednu. Tu podá Šakovi.

„A co ty? Chceš taky loknout?“ ptá se Šak.

„Není třeba,“ řekne Bratránek. „Napiju se z láhve. Tam je toho víc. Mňamka!“

„Živijó,“ řekne Šak.

„Živijó,“ řekne i Bratránek. Je to divné slovo. Bratránek neví, co znamená. Ale to si netroufne říct. Co kdyby si o něm Šak pomyslel, že je hloupý!

Šak vypije skleničku jedním douškem. Pak ji rozmlátí o zem. Odkrkne si a řekne: „Říkal jsi, že bys o něčem věděl.“

„To je pravda,“ přikývne Bratránek.

„Co teda?“ ptá se Šak.

„Mám plán,“ řekne Bratránek tajuplně.

„Jaký plán?“

„Špatnost.“

Šak vyskočí. A volá: „Jak? A co? A kde? A kdy? Dělej! Povídej! Tak honem!“

Bratránek se šklebí. Taky si odkrkne. Utře si pusu. Láhev mrskne do kouta. Pak slídí pohledem okolo. „Je tady čistý vzduch?“ zamručí. „Nešpehuje nás někdo? Neuslyší nás nikdo?“

Šak taky slídí pohledem. Podívá se doleva, podívá se doprava. Mrkne i přes rameno. „Nic nevidím,“ řekne. „Jsme tu úplně sami. Tak sem s tou špatností. Je to požár? Je to krádež? Šikana? Je to opravdu hodně špatný? Nebo ještě špatnější?“

„Ještě mnohem špatnější,“ řekne Bratránek. „Pojď sem, pošeptám ti to do ucha.“ A to Bratránek taky udělá. Šeptá. Mluví tak potichu, že to slyší jen Šak.

„No teda, to je ale špatný plán!“ vykřikne Šak. „To je panečku ošklivost! To je panečku zlomyslnost! To se ti povedlo!“ Šak plácne Bratránka do zad. Ne silně, to zas ne! Plácne ho, protože má takovou radost. Lupiči totiž nerozdávají pusy. Lupiči mlátí a štípají. I když mají radost.

„Na to se napijeme,“ řekne Šak. „Nalej ještě.“

„Nemůžu,“ odpoví Bratránek. „Láhev je prázdná a sklenička rozbitá.“

„A jo,“ řekne Šak. „Na to jsem zapomněl. Škoda. Ale proč naříkat! Ukradneme novou láhev. Plnou. Ne, my ukradneme dvě plné láhve. Nebo tři.“

„A dvě skleničky,“ řekne Bratránek. „Jednu pro tebe a jednu pro mě. A židli. Nebo ne, pohovku. Pohodlnou pohovku pro nás oba.“

„Sepíšeme seznam,“ navrhne Šak.

„Tak jo,“ řekne Bratránek.

Bratránek hledá tužku nebo pero. Není to jen tak. Bratránek nikdy nepíše dopisy. Nepíše si ani deník. Kreslení nenávidí. Tak na co by potřeboval tužku? Ale po chvíli přece jen něco najde. Je to malý špaček se zlomenou tuhou.

„A papír?“ ptá se Šak.

„Ten mám,“ zašklebí se Bratránek. „Říkal jsem ti přece, že mi Lišák občas posílá pohledy. Schovávám si je. Podívej se do šuplíku v kredenci.“

Šak otevře zásuvku. Je v ní spousta krámů:

špunt
3 kolíčky na prádlo
6 připínáčků
ohořelé zápalky
gumičky
prázdná krabička od zápalek
mrtvá moucha
nůž
lžíce
vidlička
pohlednice a ještě jedna pohlednice

„Ty jsem myslel,“ řekne Bratránek. Vezme pohlednice a dobře si je prohlíží. Na jedné je strom. Na druhé je sněhulák. Na rubu obou pohlednic je napsáno:

Hezké svátky
LIŠÁK A ZAJDA VÝR ÍK KDÁKALKA KIKIRÍK

„Kdo je Lišák, to vím,“ řekne Šak. „Lišák je tvůj bratranec.“

„Ne. Bratranec jsem já,“ řekne Bratránek. „Lišák je Lišák.“

„Jo, ale když jsi Lišákův bratranec, tak je Lišák taky tvůj bratranec,“ trpělivě vysvětluje Šak. „Fakt?“

„Fakt. Ale kdo jsou Zajda a Výr? A Ík a Kdákalka a Kikirík?“

Bratranec pokrčí rameny. „Lišákovi kamarádi,“ načuří se Bratránek. „To se mi nelíbí. On má všechno, a já nic. Já nemám vůbec nikoho.“

Šak se upřeně zadívá na Bratránka. „A co já? Copak nejsem tvůj kamarád?“

„Ty jsi lupič, Šaku. To je něco jinýho,“ povzdychne si Bratránek.

„Ty jsi taky lupič, Bratránku,“ řekne Šak.

„Fakt?“

„Jo. Vždyť sis vymyslel plán. Ničemnost.“

Bratránek pokrčí rameny. „To byla ničemnost pro tebe,“ řekne.

„Ale ty jdeš se mnou,“ řekne Šak. „Je to ničemnost nás obou.“

„To je pravda,“ přikývne Bratránek.

„Takže jsme komplicové,“ rozhodne Šak.

„Kompli… co?“

„Komplicové. To jsou kamarádi v lupičský řeči.“

„Fakt?“ zaraduje se Bratránek.

„Fakt,“ řekne Šak.

Bratránek ořezává nožem špičku tužky.

„Napiš: láhev. Nebo ne. Napiš: tři láhve,“ řekne Šak.

„Tři plný láhve,“ opravuje ho Bratránek. A píše ještě dál:

2 skleňičky skleničky 1 pohodlná pohofka Nic dalšího ho nenapadá. Usilovně přemýšlí. Okusuje tužku. Jestli si nedá pozor, ještě ji spolkne!

„Zlato a stříbro,“ vyjmenovává Šak. „Perly a šperky. Náhrdelník, náušnice… Všechno, co se leskne a třpytí.“

Bratránek píše a píše. Je toho už docela hodně. Čím víc toho Šak vyjmenovává, tím víc toho chce. Nebere to konce. Jedna pohlednice je už plná. Bratránek vezme druhou, tam se ještě něco vejde, ale ne moc.

„Dost!“ řekne Bratránek. „To stačí! Už je toho tolik, že to ani neuneseš. Na tohle všechno tvůj pytel nestačí.“

„A to je teprve začátek,“ řehtá se Šak. Mrkne na Bratránka. A Bratránek mrkne na něj. Moc to neumí. Ale tentokrát se mu to docela povedlo. Na novopečeného lupiče to vůbec nebylo špatné!

„Ještě potřebuju škrabošku, kšiltovku, pruhovaný triko a pytel s lupem,“ vypočítává Bratránek na prstech.

Ale Šak říká, že to nejde. „Jinak bude hned vidět, že jsi lupič. A náš plán přijde nazmar.“

„Náš plán přijde na co?“

„Na nic.“

„Proč to teda říkáš?“

„Přijít nazmar, to znamená: nevyjde to. Když bude vidět, že jsi lupič, tak nám to nevyjde.“ Bratránek se tváří sklesle. Tak moc chtěl být lupič, protože lupiči jsou borci. Teď je lupič, ale není to vidět. Tak co z toho má!

„A stejně chci zlodějský oblek,“ otravuje.

„Později,“ slibuje Šak. „Později, až budeme bohatí. Ale nejdřív si podáme Lišáka. Oškubeme ho.“

„Oškubeme? Myslíš jako, že bude holý jak dlaň?“ ptá se Bratránek.

„Jo,“ řekne Šak. „Ukradneme mu všechno, co má.“

„Všechno?“

„Všechno! A ještě mnohem víc!“