12. srpna
„Muhammade, za půl hodiny buď u telefonu. Myslím, že jsem ho našel.“

Vyskočím z postele tak rychle, jak jen dokážu, rozechvěle se obléknu a vyrazím z hostelu. Rychle. Jako kdyby mohlo být něco jinak, kdybych k tomu domu přišel o pět minut dřív nebo později. Téměř běžím z kopce dolů k přístavu, tam někam mezi židovskou čtvrť Hadar ha-Karmel a někdejší palestinskou Vádí Salíb. Každopádně slyším pilu, která nejspíš řeže železo, a taky slepice a kohouty. Zvláštní. Vůně statku ve středu města, které touží smazat historii a být moderní. Jako kdybych se vrátil do roku 1948, kdy z tohoto kopce Hagana obklíčila palestinské obyvatele, střílela na ně, bořila jim domy a přinutila je k útěku směrem k moři. Lidé čekali na molu, aby se nalodili a odpluli směrem k Akce na druhou stranu zálivu a pokračovali dál do Libanonu a Sýrie. Mezi uprchlíky byl také Muhammadův otec Sulajmán, jeho matka Samíra, děda Dáwúd, babička Bagdád, teta Labíba… Dvaadvacátého dubna 1948 je ani nenapadlo, že už do této země nikdy nevstoupí. Nevěděli, že jejich děti a vnuci nikdy neuvidí Haifu.

Úbočí hory Karmel je strmé. Po dvou ukrutně prudkých schodištích dolů a přes dvě silnice s nejmodernějšími semafory celý udýchaný dorazím do ulice Vádí Salíb. Hledám číslo popisné 16. Když mi Muhammadova sestra několik minut předtím řekla, že našla zažloutlý Dáwúdův dokument s touto adresou, byl jsem přesvědčen, že jsem ten dům už viděl. Omyl. Tamhle je číslo 17 a další. A park s palmami, perfektně posekanou trávou a prostranstvím. Tamhle je staveniště, na něm rostou domy a v pozadí monstrum – nevím kolikapodlažní budova ze skla, která vypadá jako obrovská vesmírná loď se špičatým vrcholem. Tamhle je mešita. A tam u moře jsou červenobílé jeřáby. Jen číslo 16 tu není. Ale jedna z těch budov musí být ta správná. Napadá mě celá řada otázek.

Je ten dům zbouraný? Sionisti ulici po nakbě rozparcelovali, jako to udělali s blízkým hřbitovem, a dům teď má jinou adresu? Změnili jenom čísla domů?

Vydám se do sousední čtvrti. Vádí Nisnás. Teď tu většinou bydlí palestinské obyvatelstvo. Musím zavolat Muhammadovi. Nejradši bych ale nevolal. Ptám se sám sebe, jestli jsem mu o domě neřekl předčasně. Měl jsem počkat, až si budu jistý, a ne mu v euforii předat napůl ověřenou informaci.
„Promiň, nepodařilo se mi ho najít. Ale jsem hodně blízko. Teď vím, na které je ulici. Pár domů mám v hlavě, možná jich je tak deset. Jeden z nich může být ten tvůj!“
„V pohodě. Jen tam nech šál mojí matky.“
„Nechám.“

Než jsem se vydal na cestu, Muhammadův bratr přinesl do baru Shakira bavlněný šál. Pěkně zachovalý. Zelený, bordó, modrý a s různými vzory. Přál si, ať v Haifě nechám něco od něj. Zeptal jsem se ho, jaký je příběh toho šálu. Z tváře jsem mu vyčetl, že to nebyla vhodná chvíle. „Povím ti to, až se vrátíš.“

Kráčím dál přes Vádí Nisnás. Dorazím do Bahajských zahrad a otočím se k severu, ještě chvíli jdu směrem k moři, až dorazím do Fattúš. Do restaurace s kouzelnou zahrádkou, báječným palestinským jídlem a kávou s kardamomem.

U jednoho dřevěného stolu počkám na palestinského aktivistu Džacfara Faraha. Nejsem první, kdo přišel do Haify hledat dům. Muž s hustými vlasy a plnovousem ví, na koho je třeba se s takovými otázkami obrátit. Vyjmenovává lidi, kterým mám zavolat.

Odvede mě k autu. Do navigace naťuká Vádí Salíb Street 16. Přístroj najde adresu a vede nás na východ od přístavu k ulici, kterou už znám. Jsem přesvědčený, že jsem jen krůček od nalezení domu. Přibližujeme se k číslu 16. Ženský hlas oznamuje: Váš cíl je vpravo. Podívám se napravo. Ale vidím jen park. Ten park s palmami, prostranstvím a téměř anglickým trávníkem. Stával dům na tomto místě, ale je zbořený? Možná. Raději bych ale věřil expertům než navigaci. S některými mám naplánované schůzky.

13. srpna
Volám lidem, které mi navrhl Džacfar. Walíd Karkaba projevil o příběh celkem zájem. Má přístup k archivům. Slíbí mi, že se podívá na staré mapy. A dostanu nové informace od Muhammadovy sestry. Adresa zapsaná na dokumentu, který našla, možná není adresa domu, kde žil, ale Dáwúdova holičství. K tomuhle závěru dojdu po rozhovoru s ní. Nevím, jestli si přeju především přesvědčit sám sebe, že je ještě naděje, nebo jestli je možné její návrh takto interpretovat. Zmatek vyřeším jen tak, že dokument uvidím na vlastní oči. Pošle mi ho. Jen musím chvíli počkat.

Informace mě zmohly. Uchýlím se do Fattúš k hummusu a sýru labne. Ztěžkne mi hlava, ruce i nohy. Nechci už nikam chodit. Proč jsem sem vlastně přijel? Muhammad si sám nakreslil obrázek domu, čtvrti a ulice Vádí Salíb, dědova holičství, dobrosrdečné Židovky Ráchel… Teď mu zničím iluze já. Jako sionisti zničili palestinské domy. Řekl mi, že si musel svobodu představovat, aby mohl přežít. A já mu tu představu pošlapu. Takže je odpověď nabíledni. Ale skutečnost je tíživější než víra.

14. srpna
Zavolá mi Walíd. „Dům číslo 16 už neexistuje.“ Teď na tom místě staví 180 bytů, na staveništi u parku. Pošle mi mapu a označí místo, na kterém stál dům. Mám důkaz. Už neexistuje. Jen nevím, jestli dům, nebo holičství. Ale vím, že u domu bylo schodiště, které stoupalo po úbočí hory Karmel. A že vedle holičství byl bar – Radio cafe. Musím zavolat Muhammadovi.

„Doufám, že nejsi moc smutný.“
„Mám radost.“
„Radost?“
„Ano, protože můj hlas je teď v Palestině.“
„Tvůj hlas?“
„Ano. Teď, když s tebou mluvím, je můj hlas slyšet ze sluchátka v Haifě.“

16. srpna
Setkám se s Madžídem Chamrou, který napsal knihu o historii Haify. Odvede mě ke staveništi. „Tady nebylo holičství,“ řekne sebejistě. Naznačí mi rukou, ať ho následuju. Ujdeme asi tak deset metrů na jihovýchod a přejdeme silnici. Po ulici cUmar bin al-Chattáb jdeme dolů, pak zabočíme vlevo. Jdeme kolem budov, kde je nyní bleší trh, dříve tu byly palestinské obchůdky. Vidíme minaret a za ním skleněné monstrum. Asi tak po deseti metrech se Madžíd zastaví a otočí se doleva. „Tady bylo holičství.“ Rukou ukáže směrem ke vchodovým dveřím s hliníkovou roletou na nároží dvoupatrového domu postaveného z arabského kamene. „Ještě před pár lety stál nade dveřmi nápis Al Ittihád, Sjednocení.“ Nejspíš název Dáwúdova holičství. „Tady vedle bylo Radio cafe.“

Myslím, že mám odpověď. Dostanu e-mail od Muhammadovy sestry. Našla dokument z roku 1943, ve kterém se píše, že Dáwúdova domácí adresa je Vádí Salíb 16. Teď je to jasné. Dům už neexistuje. Budova, ve které bylo holičství, ale ještě stojí.

Počkám, až se den nachýlí k večeru a Vádí Salíb a okolní ulice se vyprázdní. Vezmu sáček se šálem. Zase jdu dolů po těch dvou schodištích a přes dvě ulice s moderními semafory. Jdu kolem parku. Doprovází mě vůně citronové trávy a rozmarýnu. Podél olivovníků a palem dojdu ke staveništi.

V tom betonu nemůžu šál nechat. Pokračuju dál k osmanským domům. Vyberu si schodiště s klenbou na konci a dům vedle něj. Polorozbořený, bez střechy, ale s hezkými oblouky nade dveřmi a prostorem, kde mohl být dvorek. Dávám si načas. Prohlížím si sáček se šálem. Přál bych si, aby ten příběh ještě pokračoval. Přicestoval ze Sýrie do Slovinska a teď je zpět na Blízkém východě, tam, kde Muhammadovi rodiče vyrůstali. Možná ho někdo najde, bude ho nosit nebo ho někomu daruje. Možná na tomhle místě počká, dokud nezboří domy a spolu s kamením ho neodvezou na skládku. Nebo si ho nějaký dělník včas všimne a odnese ho ženě nebo dceři. Tak či onak, tato součást rodiny zůstane tam, kde jsou Muhammadovy kořeny, tam, kam se sám nemůže vypravit.

Jdu zpátky ke staveništi. Představuji si, jak asi žil Dáwúd. Za rozbřesku políbil Bagdádu, Labíbu a Sulajmána, zavřel dveře na Vádí Salíb 16 a odešel do práce. Když vyšel na ulici, šla kolem sousedka Ráchel. Usmáli se na sebe a rychle se domluvili, kdy Ráchel může pohlídat Sulajmána. Podívám se k moři, vzdálenému pár set metrů, kde byl dříve přivázaný Dáwúdův člun. Když se po ulici cUmar bin al-Chattáb přibližuju k holičství, mám pocit, jako bych šel v jeho stopách. Předtím než vytáhl roletu na dveřích, zašel do Radio cafe na kávu s kardamomem. Potom připravil salon pro zákazníky a rozprávěl s vlastníky sousedních obchodů o všednodenních událostech. O čem mluvili 20. dubna 1948? Věděli už, že je za den dva vyženou z města? A jak se jim podařilo utéct před násilím Hagany? S dětmi a kufry?

Mířím na západ, trochu vzhůru po ulici, která se dříve jmenovala Stanton Street. Dojdu k čtyřpodlažní oválné budově, jedné z největších a nejznámějších palestinských staveb ve městě. Stanton Street 83. Tam Dáwúd chodil k lékaři, k doktoru Kamálovi. Podívám se ke hřbitovu, vzdálenému jen několik metrů od ordinace. Vidím popadané náhrobky, opuštěné hroby, bujně se rozrůstající trávu a cestu, která roztrhla hřbitov na dvě části. Stejně jako Bagdád, Sulajmán a Labíba by tady byl pohřbený i Dáwúd. Z horní části hřbitova se vydám zpátky směrem k mešitě, ležící blízko holičství. Udělám okruh, ve kterém se Dáwúd pohyboval během dne.

Zajdu k palmě. Vyberu si jednu v parku u staveniště a políbím ji. Udělám to, o co mě požádal Muhammad.

„Sulajmán tě pozdravuje. A Dáwúd. Muhammad. Samíra. Bagdád. Labíba.“

1. září
Muhammad si rukou zakrývá spodní část tváře a beze slova zírá do počítače. Kouká, jak jsem stál na schodišti v Haifě a hodil jsem šál do opuštěného domu.

„Všechno v pořádku?“ zeptám se.
Stále mlčí.
„Co bys řekl?“
Ruku si dá z tváře. Obličej se mu rozjasní.
„Teď bych chtěl být u mámy.“
Odešli jsme na balkon na cigaretu.

„Dal jsem ti šál svojí mámy, abys ho vzal do Haify. To jsou moje geny. A tam je nový dům. Původní už není. Krok za krokem všechno končí. Konec. Když jsem viděl, jak jsi hodil šál do domu, chtěl jsem natáhnout ruku a chytit ho.“

Na stolek položím olivové mýdlo a pytlík mletého kardamomu z Náblusu a dřevěnou desku s Darwíšovým citátem, kterou jsem koupil v Ramalláhu.

„Mahmúd Darwíš říkal, že domov je vzpomínka. Souhlasíš?“ zeptám se ho.
„Odpověď je v knize Parfém: Příběh vraha Patricka Süskinda. Vzpomínka je vůně. Když smícháš všechno, co máme na stole, vznikne nová vůně, nová vzpomínka. Pamatuji si vůni matčina šálu.“
„Pamatuješ si, jak ti ho máma dala?“
„Když umřela, chytil jsem ji za ještě za teplou ruku. Kolem krku měla šál. Vzal jsem ho a odešel. Nebrečel jsem.“

Uložil ho do skříně. A občas si ho omotal kolem krku, v Sýrii, ve Slovinsku a na cestách. Když byly noci během čekání na azyl v Lublani chmurné a měl pocit, že se svět kolem něj uzavírá, používal ho namísto deky.

„Textura toho šálu je na pohmat podobná kůži mé matky. Je měkký. Zvedne mi náladu.“
„Ale šál už nemáš.“
„Ach… Důležité je, že je pryč ze Sýrie. Nechci, aby vzpomínky zůstaly u al-Asada.“

A teď je v Palestině. Palestina už není v Muhammadových očích taková, jaká bývala. „Během války byly moje vzpomínky poškozeny. Zničená města a zabití lidé. To jsou teď moje vzpomínky. Sýrie. Předtím to byla Palestina. Ty vzpomínky na mě přenesl otec, na něho pak jeho otec. Ale v Aleppu znám každý kámen. To jsou teď moje vzpomínky.“

Ve skutečnosti nemá pouze jedny vzpomínky, ale troje. „Mám tři domovy, tři národnosti a troje vzpomínky. Občas se všechny tři prolínají, občas ne. Stane se, že jsou jedny živější než zbylé dvě. Když jsi byl v Palestině, tahle část vzpomínek ožila. Moje pocity byly s tebou. Ty jsi byl tam a já tady. Šílený.“

Když mluvíme o vzpomínkách, nemůžeme se vyhnout těm, které ještě nemáme.
„Víš, psal jsem o tobě,“ pokračoval Muhammad.
„Vážně?“
„Napsal jsem, že jsi pták. Posadil ses na letadlo, odletěl jsi a přiletěl zpátky.“
„Ty ale letět nemůžeš.“
„Letět. Rád bych letěl. Kamkoliv, kam bych si přál. Možná bych se vrátil, možná ne. Ale rád bych to zkusil.“
„Víš, kde bys nejraději zůstal?“
„Nemůžu předvídat, jaká bude budoucnost. Ale něco vím. Kdybych jel do Palestiny, přál bych si rychle se tam vrátit. Kdybych jel do Sýrie, tak nevím. Nevím.“

Andraž Rožman: Trije spomini: Med Hajfo, Alepom in Ljubljano. Goga, Novo Mesto, 2019, s. 265–279. Ukázku přeložila Kateřina Honsová.