Několikrát zpola procitnout a zase odplout, vytrhnout se ze spánku a znovu se ponořit do stavu beztíže. Gillian leží ve vodě. Její tělo v modravé lázni vypadá nažloutle, ale jakmile se vynoří, mizí tělo ve tmě. Veškeré světlo vychází z teplé vody, jež jí šplouchá po břiše, po prsou. Je mastná, na kůži se perlí bublinky. Připadá si jako v uzavřeném prostoru, je ticho, přesto cítí, že není sama. Je milována, láska ji naplňuje.

Čas poskočí. Jakmile zaslechne zašumění, otevře oči. Teď je sama. Na zdi jsou řady světelných teček, jež tu dřív nebyly. Zavře oči, šumění se vzdálí a utichne.

Později se u ní po straně pohybuje jakási bílá postava, ruce lehce zvednuté, a zase zmizí. Gillian pocítí lehkou nevolnost, která jí málem dělá dobře, slastná slabost, jež ji táhne s sebou, zpět do spánku. Potom světlo, všechno je oslnivě bílé. Na nočním stolku je postavený tác se snídaní. Káva voní, a květiny. Její tělo pomalinku procitá, už cítí nohy a ruku, jež odsouvá deku, chlad na nahé kůži. Bolesti skoro nemá, jen pocit, že se dává dohromady a zase rozpouští, pomalé pulzování. Vedle ní leží ruka, která mačká tlačítko a stává se její rukou. Cosi jí zvedá tělo, slyší tiché bzučení. Dýchání jí připadá nezvykle snadné, jako by jí do těla nezadržitelně proudil vzduch a zároveň i unikal. Prst tiskne tlačítko, na němž je vyobrazený zvonek. Čas plyne.

Žena v bílém vstoupí do místnosti, přikročí k posteli, a aniž by se ptala, odnese nočník. A znovu ten pocit, že se rozpouštím, teplo, jež proudí z těla.

Hotovo?

Gillian řekne cosi, co zní jako krátký povzdech. Připadá jí, jako by byla přítomna už jen v tom nejmenším kousíčku svého těla, jenž jí připadá tak veliký, prázdná budova plná podivných zvuků, zcela nekontrolovaný pohyb. Jakmile člověk vstoupí do pokoje, zdá se, jako by někdo právě odešel. Odkudsi je slyšet hovor, smích. Gillian spěchá o patro níž, ale zase přijde pozdě. Na stole je špinavé nádobí, prázdné mísy. Ubrousky se povalují stočené na bílém ubruse, mezi skvrnami od vína drobky.

Prší. Gillian si říká, jak dlouho už tu leží, ale odpověď nečeká. Síla jí vystačí sotva na tu otázku. Sedí předkloněná na posteli, aniž by si vybavovala, jak se do této polohy dostala. Najednou ucítí něco studeného, nejdřív je to jen malý bod, pak jsou to celá záda, kreslená čára za čárou do prázdna, než je opravdu vnímá. Je cítit alkohol. Rádio běží, Gillian slyší zvukové znamení, hlas, který mluví velmi rychle, rozumí jen jednotlivým slovům, jež nedávají smysl. Zvláštní zmocněnec OSN, sonda Mars modul Beagle 2, vítězství v semifinále Australian Open, oblast tlakové níže se středem nad Biskajským zálivem. Ojedinělé přeháňky. V myšlenkách si to opakuje: Zvláštní zmocněnec OSN, sonda Mars modul Beagle 2, tlaková níže, a pokouší se pochopit souvislosti. Pocit chladu ustupuje a záda mizí z vědomí, noční košile padá jako opona. Gillian nedýchá, čeká, než se zase pohne. Kdosi ji mírně pošťouchne a ona se krátce ohlédne, zatímco vbíhá na scénu, jako kdyby klopýtla. Obrátí se k publiku, pohlédne do reflektorů a hluboce se ukloní. Třikrát čtyřikrát opona, pak aplaus odezní, kratičké štěstí pominulo. Gillian ví, že nebyla dobrá, režisér jí to poví, ještě jednou. Jenom hraješ, řekne. Musíš svou rolí žít.

Můžete se opřít. Mám nechat rádio puštěné?

Gillian se snaží soustředit. Vše závisí na její odpovědi. Chce se probudit, vstát, ale nejde to. Nemůže hýbat nohama, jako by žádné nohy neměla. Rádio utichne, sestra přejde k oknu a zatáhne závěsy. Gillian si vzpomíná na déšť. Oblast tlakové níže. Musí tu být nějaká souvislost.

Trochu si odpočiňte.

Po čem si odpočinout? Něco se stalo. Gillian krouží kolem jedné vzpomínky, přibližuje se k ní, ale pak jí znovu uniká. Když natáhne ruku, obrazy mizí a vynoří se modrá voda, dokola ta modrá voda a prázdný dům, ona poprvé na scéně. To ostatní tu však celou dobu je a čeká na ni. Ví, že z toho existuje cesta ven, a tou se vydá. Potom.

Lékař přitáhne k posteli židli a sedne si na opěradlo. V ruce drží malé zrcátko zasazené v růžovém plastu, hračku. Ptá se, jak se jí daří.

Lepší, řekne Gillian. Zase jsem tady.

Poprvé se jí podařilo vzpomenout si.

Dva dny, odpoví lékař, když se ho zeptá, jak dlouho už tu je. Měsíc, rok, nepřekvapilo by ji to.

Museli jsme vám dát silné léky na bolest.

Nebyl to tak zlý trip, řekne Gillian a pokusí se usmát.

Když zvedala ruku, lékař ji rychlým, ale jemným pohybem zadržel. Řekl, ne, neměla byste se toho místa dotýkat.

Začal jí popisovat její obličej jako nějaký předmět, bylo to věcné konstatování, ale Gillian nechápala tak zcela, co říká. Pak jí popsal příští postup, operace, které budou třeba.

Za půl roku už to skoro nebude vidět.

Co nebude vidět? ptala se Gillian.

Ucho se dá snadno transplantovat, odvětil lékař. Ale nos má příliš jemných cév. Uděláme vám nový.

Momentálně to moc pěkně nevypadá, řekl, ale myslím, že bude dobře, když se na to podíváte.

Gillian zavřela oči, znovu je otevřela a natáhla ruku. Lékař jí podal zrcátko. Otáčela jím sem a tam jako se zbraní, u které člověk neví, jak ji ovládat. Viděla okno, spoustu řezaných květin, jež byly v pokoji, dveře a lékařův obličej. Usmíval se a na něco se jí ptal, ale ona ho neslyšela, pořád ještě pohybovala zrcátkem, jako by hledala ten správný úhel, a pak ho položila.

Je to zlé?

Přikývl a řekl ještě jednou, za půl roku. Kdo vás nezná, sotva si toho všimne.

A kdo mě zná?

Pokusíme se to co nejvíc napodobit, vašich fotek je dost. Budete žasnout, řekl. Plastická chirurgie velmi pokročila.

Jak to, že cítím kávu, když nemám nos?

Čichové buňky jsou tady, řekl lékař a ukázal si na kořen nosu. Vstal. Mám vám tu to zrcátko nechat?

Ne, řekla, a potom ano.

Když lékař odešel, Gillian zrcátko rychlým pohybem zvedla a přidržela si ho těsně před obličejem, jako by se za ním chtěla schovat.

Nedokázala si vybavit, kdy jí to řekli. Možná jí to vůbec neřekli, možná to prostě věděla. Nebo to jen tušila, že Matthias je mrtvý. Bylo ticho, jenom vítr byl slyšet, jak vál mezi stromy, kapání vody a nepravidelné praskání, jako když se pomalu rovná ohnutý plech. Světlo se rozsvěcovalo a zhasínalo, oranžové světlo. Gillian žádnou bolest nevnímala, jenom cítila, že má mokrý obličej. V ústech měla kovovou pachuť krve. Nemohla otáčet hlavou, ale periferně viděla Matthiase, jak leží nahnutý přes volant, jako by vyčerpáním usnul. Nehýbal se, vynořoval se, mizel, vynořoval se, mizel. Jeho obličej i na světle působil temně, zrudlý jako tvář alkoholika. Kdyby aspoň mohla vypnout ten blinkr, všechno by bylo dobré, mohla by spát. Ale nemohla se hýbat. A pak, pomalu, se probouzela bolest, v oblasti hrudníku, v nohou, ve tváři. Připadalo jí, jako by nikdy předtím obličej necítila, sevřel se v bolesti jako ruka v pěst. Matthias je mrtev. Co udělat se všemi jeho věcmi? Jak se setkat s jeho rodinou, s přáteli? Myslela na potraviny v ledničce, které se pomalu kazily, na pokojové květiny, které usychaly. Pak si zničehonic byla jista, že Matthias není mrtvý. To není možné, říkala si, a ta myšlenka byla tak úlevná, že se skoro musela smát. To přece vůbec není možné.

Když se Gillian probudila, stál u její postele otec, vedle něj lékař. Tiše spolu mluvili. Gillian neposlouchala. Zavřela oči a opět viděla ten kráter ve své tváři, kterým viděla do svého nitra. Pokusila se zvednout ruce, aby se skryla, aby se jimi chránila. Deka ji tížila na prsou, sotva dokázala pohnout prsty. Najednou jí i dýchání připadalo těžké. Otevřela oči. Oba muži tam pořád ještě stáli. Teď mlčeli a shlíželi na ni, hleděli do ní. Gillian nedokázala ty pohledy snést, opětovat je či odvrátit. Zavřela oči, utíkala odsud, prchala do nejskrytějšího kouta. Nesmyslná hra, mlýnské kolo, dětská píseň s nekonečně mnoha slokami. Pak zaslechla své jméno, vyslovil je lékař. Když k němu vzhlédla, setkal se její pohled s otcovým. Otec se odvrátil.

Jak vám je?

Nic neřekla. Nesmí se prozradit. Schovala se, když se nebude hýbat, nenajdou ji. Celé hodiny by mohla vyčkávat ve své skrýši, ve skříni nebo za pohovkou, na půdě, než zjistí, že ji nikdo nehledá. Pak se pomalu připlížila zpět, ukazovala se pořád častěji, ale jako by se tím dlouhým schováváním stala neviditelnou. Rodiče hleděli skrze ni. Jaká úleva, když stála čtvrt hodiny ve dveřích kuchyně a matka jí konečně poručila, aby prostřela stůl, jako by se nic nestalo. Slyšela, jak se otvírají dveře, a viděla, jak otec opustil místnost. Lékař ho následoval.

Něco se rozbilo. Gillian si vybavovala beznaděj, s níž ty kusy držela pohromadě, jako by měly znovu srůst. Nedokázala si vzpomenout, jak se do havarovaného auta dostala. Jen onen stav beztíže si vybavovala. Najednou si uvědomila, že čas má směr, že se nedá obrátit. Její první vzpomínkou byl tento pocit, že už se nedá nic dělat, veškerá síla, veškerá tíže ztracená. Jako by už vědomí opustilo tělo, které velkou rychlostí levitovalo v prostoru, naráželo do čehosi, odráželo se zpět, opět naráželo, směšně sem a tam.

Gillian dávno věděla, že je v nebezpečí, že za to všechno bude muset jednou zaplatit. Teď zaplatila. Když se jí lékař ptal na její vzpomínky, jen pomalu pohybovala hlavou sem a tam. Nekroutila jí, to hledala své vzpomínky na bílých stěnách. Ale obrazy, které viděla, s ní neměly nic společného. Její práce, rodiče, Matthias patřili do jiného života.

Všechno tu ještě je, jen já jsem pryč.

Pečlivé pohyby zdravotní sestry, její soustředěný úsměv.

Řekněte, kdyby to bolelo.

Bolest spočívala v drobných událostech, které se jí odehrávaly těsně před obličejem, ohňostroj jehliček, které si Gillian nespojovala sama se sebou. Tělo na ně reagovalo, trhlo sebou nebo se reflexivně pokusilo odtáhnout. Sestra se omluvila, hlas jí zněl netrpělivě. Gillian se nechtěla omlouvat za tělo, jež pro ni bylo pouhým dědictvím. Ona sama byla třetí stranou, vždyť se sem sotva nastěhovala. Když někdo vcházel, otevřela dveře a pustila ho dovnitř. Návštěvníka pozorovala, pokoušela se z jeho pohledů vyčíst, co si o tomto domě myslí. Měla radost, když vyjádřil obdiv. Ano, jistě, je to tu pěkné. Je třeba toho ještě spoustu udělat. Smála se. Sestra jí vysvětlovala, co dělá, ale Gillian neposlouchala. Snažila se svou tváří maskovat bolest, zformovat ji do nějaké podoby, ale nedařilo se jí to. Obraz byl neúplný, proporce neodpovídaly.

Hned to bude hotovo, řekla sestra. Tak, docela to šlo.

Opustila pokoj. Na nočním stolku leželo zrcátko. Gillian myslela na zrcátko, ne na obličej. Zrcátko bylo tím obličejem, který si před sebou mohla přidržet. Natáhla ruku, zaváhala, počkala ještě chvilku a pak si ho přece jen vzala. Hrála si s ním, držela si ho před očima obráceně a pozorovala lesklou zadní stranu, slabý odraz svého obličeje, zdání neporušenosti. Kdyby ji teď někdo pozoroval, jeho tvář by se stala její tváří. Pak zrcátko obrátila a dlouho se prohlížela. Dřív si občas doma stoupla před zrcadlo a hleděla si hluboce do očí. Oči však byly jak skleněné kuličky, zorničky dírami, za nimiž ležela skryta neproniknutelná temnota jejího těla.

Vší silou se snažila rozpoznat se v této hmotě. Poznávala oči, obočí, ústa, neutvářely však žádný celek. Když vstoupil do pokoje lékař nebo sestra, rychle zrcátko odložila na noční stolek a představovala si, že obraz se v něm zachytil a ona ho tak dokáže skrýt před pohledy ostatních. Snažila se spatřit v očích sestry znechucení nebo úděs. Viděla však jen lhostejnou přívětivost.

Pozorovala tváře sester, pokoušela se v nich uhnízdit. V myšlenkách napodobovala jejich mimiku, předsouvala horní ret přes spodní, mžourala, krabatila čelo. Zatahovala sestry do hovorů, aby mohla pozorovat jejich tváře, aby si v nich odpočala.