Uplynuly dva týdny ode dne, kdy jsem složila maturitu, povinnou pro všechny občany ve věku, kdy se z nich stávají dospělí. Zkoušku jsem zvládla, ale celou dobu bylo jasné, že namísto toho, abych odjela studovat do města, mě bude dál učit otec. Tuhle volbu jsem považovala za svou povinnost, takže to volba možná vůbec nebyla. Rodiče se ale zdáli spokojení, já sama jsem se necítila nešťastná a na ničem jiném mi tehdy nezáleželo.

Byli jsme na zahradě za čajovou chýší, kde jsem pomáhala otci rozvěšovat na kovový stojan prázdné měchy na vodu, aby proschly. Pár se mi jich ještě houpalo na ruce, ale většina už visela na háčcích hrdlem dolů. Jejich stěnami matně prosvítalo sluneční světlo. Po vnitřní straně měchů pomalu stékaly kapky, až posléze skáply na trávník.

„Čajový mistr má ojedinělé pouto s vodou a se smrtí,“ pronesl otec a hledal přitom na jednom měchu trhliny. „Bez vody čaj není čajem a čajový mistr bez čaje není čajovým mistrem. Čajový mistr zasvětil svůj život službě druhým, ale sám se jako host účastní čajového obřadu jen jedinkrát v životě, a to když cítí, že se blíží smrt. Nařídí svému nástupci, aby přichystal poslední obřad, a když mistr dopije čaj, čeká sám v čajové chýši, až mu smrt vztáhne ruku na srdce a zastaví je.“

Otec odhodil měch na trávník, kde už jich pár leželo. Opravit měchy se nepodařilo vždycky, ale byly drahé, stejně jako všechno ostatní z kvalitního plastu, a tak se opravu zpravidla vyplatilo aspoň zkusit.

„Už se někdo někdy spletl?“ zeptala jsem se. „Že by se domníval, že smrt přichází, ačkoliv jeho čas ještě nenastal?“

„V našem rodu ne,“ odpověděl. „Slyšel jsem o mistrovi, který přikázal svému synovi nachystat poslední obřad, na konci obřadu ulehl v čajové chýši na zem a o dva dny později se vrátil domů. Sloužící ho měli za přízrak a jeden z nich dostal infarkt. Čajový mistr se zmýlil, smrt služebníka považoval za svou vlastní. Služebníka zpopelnili a mistr žil ještě dalších dvacet let. To se ale obvykle nestává.“

Ohnala jsem se po ovádovi, který mi usedl na ruku. Stihl uletět. Pásek ochranné kukly mě na čele tlačil a šimral, ale bylo mi jasné, že kdybych kuklu sundala, přilákalo by to spoustu hmyzu.

„Jak se pozná, že se blíží smrt?“ zeptala jsem se.

„To člověk ví. Tak jako ví, že někoho miluje, nebo jako když ve snu ví, že je mu někdo v místnosti i navzdory cizí tváři povědomý.“ Otec si ode mě vzal poslední měchy. „Dojdi na verandu pro dvě lucerny a naplň je.“

Podivila jsem se, na co potřebuje lucerny, protože byl teprve podvečer a slunce se v tomhle ročním období v noci za obzor ani nezanoří. Obešla jsem čajovou chýši a zpod lavice vzala dvě lucerny. V jedné zůstala na dně ztuhlá světluška. Vyklepla jsem ji do angreštových keříků. V angreštech se světluškám daří nejlépe, a tak jsem třásla větvičkami nad otevřenými lucernami tak dlouho, až jsem v každé měla hrst rozespale lezoucích broučků. Zaklopila jsem víčka a odnesla lucerny otci.

Otec si přehodil přes rameno prázdný měch na vodu. Výraz jeho tváře se skrýval za ochrannou kuklou. Podala jsem obě lucerny otci, ale vzal si jen jednu.

„Norio, přišel čas, abych ti něco ukázal,“ řekl mi. „Pojď se mnou.“

Přešli jsme přes vyschlou bažinu za domem až k úpatí hory a pak jsme se vydali po svahu nahoru. Cesta nebyla dlouhá, ale zpocené vlasy se mi lepily na kůži. Když jsme vystoupali do výšky, kde začínalo kamenné pole, stáhla jsem si ochrannou kuklu z hlavy. Vítr nahoře foukal silněji, takže ovádů a komárů tady létalo mnohem méně než kolem domu.

Nebe bylo jasné a nehybné. Slunce pálilo na kůži. Otec se zastavil, možná aby zvážil, kudy půjdeme. Otočila jsem se a pohlédla zpátky. Dole se rýsoval dům čajového mistra se zahradou, blýskavý ostrůvek zeleně ve vybledlé krajině sežehnuté trávy a holých kamenů. Vesnické domky byly rozesety po údolí, na jehož protější straně se vypínal kopec Alvinvaara. Daleko za jeho svahy, v místech, kde se nacházely zavlažované oblasti, se temněl pruh zeleného smrkového lesa. O něco dál stejným směrem leželo moře, ale to odsud nebylo vidět ani za nejjasnějšího počasí. V opačném směru se rozkládal porost Mrtvého lesa, pomalu usychající houšť holých kmenů. Ještě v dobách mého dětství tam rostlo několik břízek, které mi nesahaly ani po pás, a jednou jsem tam dokonce nasbírala celou hrst brusinek.

Otec se vydal po pěšince podél kamenného pole. Na téhle straně hory byl svah plný jeskyní. Jako malá jsem si tu často hrávala. Pořád vzpomínám, jak mě tady matka jednou našla, když jsme si se Sanjou a pár dalšími dětmi hrály na horské skřítky. Odtáhla mě za ruku až domů a vynadala otci, že na mě nedával pozor. Celý měsíc jsem si pak s dětmi z vesnice nesměla hrát. Ale i potom, kdykoli matka odjela na služební cestu, jsme se já a Sanja tajně odkradly k jeskyním a hrály jsme si na objevitele a dobrodruhy a tajné agenty Nového Čchienu ve středomořské pustině. Jeskyní byly desítky, ne-li stovky, a my jsme v nich prozkoumávaly všechno, co podle nás mělo nějaký význam. Hledaly jsme tajné chodby a ukryté poklady, o jakých se psávalo ve starých knížkách nebo vyprávělo v komunikátorech, ale nikdy jsme nenašly nic jiného než suché, hrubé kameny.

Otec se zastavil před ústím jeskyně, které svým tvarem připomínala kočičí hlavu, a beze slova jím prolezl. Otvor byl nízký. Kolena se mi dřela přes tenkou látku kalhot o skálu a protáhnout se s kuklou a lucernou dovnitř vůbec nebylo snadné. Vzduch v jeskyni byl chladný a nehybný. Světlušky v šeru zahořely nažloutlým světlem a lucerny se matně rozzářily.

Tu jeskyni jsem poznala. Jednou kdysi v létě jsme se kvůli ní se Sanjou pohádaly. Ona tu chtěla udělat ústřední velitelství Velevýznamného spolku novočchienských objevitelů, ale podle mě byla jeskyně zbytečně velká a vzadu se prudce svažovala. A na zdárné pašování proviantu mi přišla příliš daleko od domova. Nakonec jsme vybraly menší jeskyni blíž k našemu domu.

Otec se plazil k zadní části jeskyně. Dívala jsem se, jak se zastavil a zatlačil na stěnu – tak to z mého pohledu vypadalo –, a viděla pohyb jeho ruky. Skála nad ním tlumeně zapraskala a otevřela se v ní tmavá průrva. Jeskyně byla v tom místě tak nízká, že když se otec posadil, měl hlavu až ve výši otvoru. Protáhl se jím i s lucernou v ruce. Pak jsem uviděla, jak na mě z druhé strany otvoru hledí jeho obličej.

„Jdeš?“ zeptal se.

Prolezla jsem jeskyní až k zadní stěně a prozkoumala ji v místě, kde otec nějak otevřel poklop. V mihotavém světle lucerny jsem viděla jen hrubou skálu, ale pak jsem prsty nahmatala úzký římsovitý útvar, za nímž se nacházela široká puklina a v ní tajná páka. Puklina byla díky tvaru skály téměř neviditelná.

„Jak tohle všechno funguje, ti vysvětlím později,“ řekl otec. „Teď pojď dál.“

Protáhla jsem se otvorem za ním.

Nad jeskyní se nacházela druhá jeskyně, nebo přesněji tunel, který jako by klesal přímo do nitra hory. Na stropě tunelu trčela nad vstupním průlezem kovová trubka a vedle ní velký hák. Neměla jsem ani tušení, k čemu mohou sloužit. Ve stěně byly dvě páky a za jednu z nich otec zatáhl. Kamenný poklop se uzavřel. Záře luceren v naprosté tmě tunelu zřetelně zesílila. Otec si sundal kuklu proti hmyzu a spolu s měchem ji odložil na podlahu.

„Kuklu můžeš nechat tady,“ pronesl. „Dál ji potřebovat nebudeš.“

Chodba se svažovala do nitra hory. Povšimla jsem si, že podél stěny vede kovová trubka. Chodba nebyla tak vysoká, abych mohla jít zpříma a také otec místy zavadil hlavou o strop. Skála pod nohama byla překvapivě hladká. V záhybech zad otcova kabátu se drželo světlo mé lucerny a v prohlubních stěn se držela tma. Naslouchala jsem tichu země kolem nás, odlišnému od toho na povrchu. Bylo neproniknutelnější, nehybnější. Postupně jsem z jeho středu začala rozlišovat stále sílící zvuk, který mi připadal povědomý, a přesto neznámý. Nikdy dřív jsem ten zvuk neslyšela proudit volně, jen vlastní vahou a o své vůli. Připomínal bubnování deště do oken, nebo jako když se po koupání vylévá voda z kádě pod borovici, ale tenhle zvuk nezněl krotce ani stísněně, nezněl jako uvězněný v železech, které pro něj člověk vykoval. Tenhle zvuk mě obklíčil a vtahoval hlouběji, až byl tak blízko jako stěny, tak blízko jako tma.