Bylo prosincové pondělí. Od té doby mi všechny měsíce začínají pondělím a roky prosincem. Celou noc sněžilo a všechny rohy na dvoře se zaoblily. Všechno zelené a černé zbělalo. Jen rjabinky zářily červeně na větvích a Morkovčiny oči oranžově svítily na kanalizačním potrubí. Byla jsem krásná jako nikdy předtím. A kdybych to tehdy pochopila, kdybych věděla, jak to v životě chodí, uchovala bych si tu krásu na později. Ale já jsem to nevěděla. Byla jsem dítě, i když mi dětství pomalu končilo.

Tamara Pavlovna mi za spoustu peněz nakoupila nové oblečení. Tolik najednou se utrácí jen za novomanžele nebo za nebožtíky. „Koupila jsem ti lepší věci,“ řekla mi, abych si to pamatovala. Když už dělá dobrý skutek, tak mi přece nebude kupovat hadry. Otočila jsem se na patě a ona se spokojeně usmála. Poprvé v životě jsem chtěla, aby si mě lidi všímali. Stála bych na ulici i v mrazu, až by se ze mě stal rampouch, jen aby mě viděly holky z děcáku! Měla kabát s límcem, začaly by ty starší, protivné a zasněné. Měla boty s kožíškem, pokračovaly by ty mladší, smutné a neduživé. Postupně by se ta historka úplně překroutila. Možná už by v ní ani nesněžilo. Z Morkovky by se stal pes a ze mě kluk. Ale i to by stačilo. I tohle. V děcáku jsem měla jediný sen: svatební šaty z ciziny.

Kolem zdi, kolem kaštanu, kolem zahrady umrtvené zimou jsme se vydaly na cestu. Uprostřed ulice rozhazoval veselý chlapík lopatou sůl. Tisíce půlměsíčků blýskavé soli! „Do práce?“ zeptal se Tamary Pavlovny. „Do práce,“ odpověděla a oba pokývali hlavou. Jakože to je v pořádku — práce i to ostatní — tak jsem pokývala hlavou s nimi. Před námi se město začalo protahovat jako obr po pijatyce. Došly jsme na zvláštní místo plné věcí bez lidí. Doteď jsem to znala naopak. Na dvorech stála auta, ale nikdo je nehlídal. Za okny květiny, ale nikde nikdo. Ve vzduchu byl pronikavě cítit benzín. Psi byli tlustí a hodní. Na ulicích zářily stovky lamp. Kde byl vypínač? Kdo nechal rozsvícené světlo? 

Pod jednou břízou leželo několik prázdných zapomenutých láhví. Tamara Pavlovna se sklonila a strčila je do tašky. Nikdo tu není — další lež. Věděla jsem, vím, že každá věc má svého majitele. A každý majitel má pěsti. Past! Chtěla mě vyzkoušet. Chtěla mě nachytat. Město nebylo jen tak nějaké místo, ale trest. Jsem tady, abych to schytala za všechny. Za rohem se nám do cesty postavil chlap jako hora a já jsem se vyděšeně zastavila. Pamjatnik. Sergej Lazo — geroj! Dozvídám se, že hrdinové musejí trpět, když chtějí, aby jim postavili pomník. Lazo uhořel zaživa v lokomotivě, ale mohl dopadnout i hůř. Je krásný ten Sergej, hrdina. Má pravou paži nataženou, jako by chtěl, aby všichni zmlkli, a smutnou tvář, jako by odmalička věděl, že uhoří zaživa. Vešla bych se mu do dlaně, napadlo mě. Tamara Pavlovna se krátce zasmála a zezadu mě postrčila, abych pokračovala. Tehdy jsem si všimla, že jeho bronzový plášť byl zepředu rozevřený. To mě udivilo nejvíc, venku vůbec nefoukalo. Nebála jsem se, ale přemýšlela jsem: co jsou ti lidé z města zač?

5
Plná vana, úplně plná. Zvážila jsem ji očima. Nikdy jsem nespotřebovala tolik čisté vody. První vodu, jak jsme v děcáku říkali, jsme používali na mytí obličeje a spodku. Z oblečení jsme v první vodě praly jen kalhotky. Zbytek se pral v druhé vodě a podlahy se myly třetí vodou. Boty tím, co zbylo. A špinavou vodou jsme zalévali šípkové růže paní ředitelky. Ředitelka měla syna Ruslančika, který pil jen šípkový čaj. Šípek zalévaný od sirotků prospíval, ale Ruslančik už méně. Oči se mu zvětšovaly a břicho mu rostlo do šířky. My jsme mu říkali Bublina a vyplazovali na něj jazyk. 

Tamara Pavlovna měla v koupelně modré dlaždičky s modrými květy s modrým středem. Bylo mezi nimi krásně, cítila jsem se jako na obrázku. Jen abych nepoškrábala vanu, neznečistila vodu, abych se hezky namočila. Když vešla s houbou, vyskočila jsem na nohy. Dlouze mě otáčela ze všech stran jako nové šaty a hledala nedostatky. Viděla jsem její kulaté žluté oči bez řas. Tenké uši, prošedivělé temeno hlavy. Nebylo to kdoví co, ale byla jediná, která mě chtěla. A mýdlem, mýdlem. A tady. A tam taky.

Celka? zeptala se mě na půl úst a cítila jsem, jak se do mě derou její drsné prsty. Nevěděla jsem, co jí mám odpovědět. Čekala jsem jiné slovo, kterým by mi to vysvětlila, ale jiné neměla. Celka, celka, celka? Bolest uvnitř zesilovala. Slova jí padala z pusy jako krtonožky a plazila se po mně. Přikývla jsem. Prsty vyšly a přesunuly se na paty. A mýdlem, mýdlem. A tady. A tam taky. Buděš poslušnaj, sdělaju iz těbja čeloveka.

6
Když o nějakém místě víš tři věci, už tě neodpuzuje. Dala jsem Morkovce kosti a chlapa s lopatou jsem pozdravila jako první. Měla jsem nákupní tašku. To ráno už město nebylo prázdné. Bylo cítit lidmi. Nad hlavou jsem slyšela, jak se otevírá okno, a dopadl k nám zbytek cigarety. Sviňja! zakřičela Tamara Pavlovna směrem nahoru, ale nezastavila se. Špaček dohoříval ve sněhu a na chvilku mi připomněl cigarety Rodiona Eduardoviče. Přidala jsem do kroku — každý rudý bod mě pálil. Na křižovatce stál malý bílý domek, jehož účel jsem neznala. Hlasitě se před námi otevřel a odhalil — polovinu nějaké ženy bez hlavy. Kiosk, gazety, vysvětlila mi, čímž mě potěšila. Věděla jsem, co to jsou noviny a teď jsem zjistila, odkud se berou. Ve městě se člověk dozví věcí, napadlo mě. V děcáku nám nic neříkali nebo nám to říkali příliš pozdě. Jako tehdy, když Olja kašlala celou zimu a na jaře ji poslali s kabátem, botami a s tuberkulózou na plicní. Příliš pozdě, řekla ředitelka, příliš pozdě. Olju už jsem nikdy neviděla.

Chtěla jsem se jí zeptat, co znamená sviňja, ale vzápětí jsem zaslechla ulica. Sviňja-ulica, opakovala jsem si, abych to nezapomněla. Abych to nikdy nezapomněla. Sviňjaulica. Vedle jehličnatého stromu si stáhla šátek a ukázala nahoru. Jolka, řekla a začala se smát. Jolka, smála jsem se taky a cítila jsem, jak mám najednou pusu plnou stříbrných zvonečků. Jol-ka. Tamara Pavlovna mluvila a mluvila, ukazovala mi nové věci a místa, učila mě slova a mně se zdálo, že mi zpívá. Její slova byla krásná. Kulatá a zastřená, ale jakmile byla vyřečená, rozléhala se dlouze a do dálky, jako by někdo poblíž rozbíjel křišťálové sklenice. Chtěla jsem mluvit jako ona, chtěla jsem dělat všechno jako ona.

7
Jiný den řekla: světafor. Svěfator, opakovala jsem rychle, celá zaskočená, ale kouzlo už se rozplynulo. Zvonky jeden po druhém utichaly, až se z nich staly hřebíčky. Měla jsem v zátylku stejný pocit, že se bude dít něco špatného, jako když se Rodion Eduardovič v noci procházel po chodbách. Tamara Pavlovna se na mě zlostně podívala jako člověk, který příliš pozdě zjistil něco, co se mu nelíbí. Oči se jí zúžily, ústa se jí stáhla do tenké čárky a takhle celá sevřená vypadala jako pokoj, kde se zhaslo světlo. Udělala jsem chybu, věděla jsem, že jsem udělala chybu. Ale to slovo bylo příliš dlouhé. Krásné, ale dlouhé. Zrádné.

Čekala jsem, že mě uhodí, ale pěst nepřicházela. Odpustila mi, nebo mě potrestá jinak? Narovnala jsem záda a vystrčila jsem bradu dopředu, jak nás to všechny naučila Olja. Když mu ukážeš, že tě to nebolí, přestane, řekla jednou v noci, když vstoupila do ložnice a byla cítit spáleným masem. Svěfator, zkusila jsem to znovu, a zase marně. Svě-fa-tor. Tamara Pavlovna si odplivla do sněhu a vyrazila domů. Za ní se začal hroutit celý týden se vším, co mi slíbila.

Vedle mě jako malinké rakvičky plula poslední slova paní ředitelky, ranní chleba s máslem, rozepnutý Sergejův plášť. Už jsem neměla co ztratit. Běžela jsem za ní, chytila jsem ji za ruku a postrčila ji dopředu. Světafor, světafor, světafor, světafor. Čtyřikrát, jako ve městě. Uči russkij, bez něvo nikuda, řekla mi. A u toho zůstalo.

Že by si tě někdo vzal domů a sdílel s tebou všechno, co má.
Bez skrytých úmyslů?
Že bys dostávala bez žádání. Používala to, co jsi nekoupila.
A co když je v tom skrytý úmysl — co když tam byl pořád? 
Jak skrytý musí být nějaký úmysl, aby překonal tu nádheru kolem?

-------------------------
 ¹ Jeřabiny (rus.).
 ² Pomník. Sergej Lazo — hrdina (rus.).
 ³ Celá; panna (rus.).
 ⁴ Když budeš poslouchat, udělám z tebe člověka (rus.).
 ⁵ Ty prase (rus.).
 ⁶ Stánek, noviny (rus.).
 ⁷ Ulice (rus.).
 ⁸ Stromeček (rus.).
 ⁹ Semafor (rus.).
 ¹⁰ Uč se rusky, jinak se nikam nedostaneš (rus.).