Je-li oheň té lásky rozpálen Darem Tvým,
směřuje vzhůru; rozněcuje mne a unáší.
Svatý Augustýn, Vyznání, XIII, 9

Byl konec srpna a hlavou se mi neustále honily dotěrné myšlenky na popel z bouřící sopky, který během mého posledního jara v Mexiku pokryl hlavní město hustou vrstvou šedého prachu. Když jsem se v oněch dnech stěhoval a měnil Distrito Federal za District of Columbia, napadlo mě, že popel je nějakým druhem sdělení, pobídkou k odjezdu. Nyní vím, že to bylo spíše pokárání, ale to vím teď, když píšu, když vykresluji ohraničené, utříděné panorama, které s rozvodněným tokem reality nemá nic společného. Vyprávění je kreslení prstem v popelu zkušeností lidí, kteří se již mnohokrát spálili: kámen úrazu všech tragédií je v tom, že nemáme schopnost vyvolat vzpomínky na budoucnost.

Letní vedra ve Washingtonu patří k nejhorším na severní polokouli. V období července a srpna se v botách s gumovou podrážkou kolikrát ani nedá vyjít na ulici, protože se při kontaktu se zemí rozpouštějí. První příslib podzimu se nedostavuje s říjnovými polárními větry, jako je tomu v ostatních zeměpisných šířkách, nýbrž s těžkými mraky plnými vody, které sem na přelomu srpna a září připlují z Mexického zálivu coby pozůstatky posledních hurikánů.

Toho rána jsme se rozhodli podniknout cyklistický výlet k letišti, nenápadně samotářskou rodinnou aktivitu na celý den. Už dlouho nám víkendy, jinak neodmyslitelně spjaté s lenošením, připadaly k nevydržení a možná snad ještě horší než nejpernější pracovní dny. Cesta k Národnímu letišti navíc láká bonusem v podobě dlouhého úseku podél řeky Potomac a vskutku neobvyklé příležitosti lehnout si do trávy a dát si svačinku v parku, nad nímž prolétávají letadla jen těsně před tím, než dosednou na zem. Louka je tak blízko ranveje, že letouny přistávající přímo nad vaší hlavou pohlcují celou oblohu i veškeré okolní zvuky.
Mračna byla úplně ocelová, ale v týdnech na přelomu léta a podzimu taková bývají běžně, a to klidně i několik dní, dokud z nich nezaprší. Vyjeli jsme okolo desáté a vydali se po obvyklé trase: z domu do nedalekého parčíku a přes něj po cyklostezkách až do Rock Creek Parku, který je páteří města. Stavili jsme se u dětského hřiště, aby se děti mohly proběhnout, pohoupat se a vydovádět na prolézačkách.

Už několik týdnů nepršelo, takže lavičky, na kterých jsme se ženou seděli a odpočívali, pokrývala vrstva písku, což mi automaticky připomnělo popel z Popocatépetlu v Mexiku z doby před sedmi lety, před narozením druhého dítěte. Pověděl jsem o tom Cathy a ta mi řekla, že konzistence sopečného popela je jiná, že má hrubší zrnka, a vzpomněla si, že když poprvé zakryl okna našeho bytu v Coyoacánu a ona se ho snažila smést rukou, zůstával jí nalepený na prstech. V Mexiku je to tak se vším, dodala, všechno je hrubšího zrna a člověku se to snadno vryje pod kůži.

Přestože bylo horko a vlhko se jako každé léto nestoudně vystavovalo na odiv, druhý úsek cesty, vedoucí k zoologické zahradě, nám zpříjemňoval větřík vanoucí z jihu proti nám. Jeli jsme v takřka vojenské formaci: vpředu Cathy, podávající hlášení o možných výmolech či jiných úskalích, uprostřed na horských kolech obě děti a v týlu já s úkolem krýt smečce záda a hlídat, abychom nikoho neztratili.

Poobědvali jsme v jedné restauraci pod širým nebem, a než jsme se opět vydali na cestu, zašla se Cathy s dětmi podívat do pavilonu primátů. Já jsem jako vždy zůstal venku a kouřil: šimpanzi a gorily v zajetí skleněných výběhů, kde mají bezesporu větší bezpečí a lepší stravu než ve zbídačených domovských pralesích, mi až příliš připomínají mě samotného. Když jsme se vrátili ke kolům, obloha již nevěstila nic dobrého a vánek pozvolna nabýval síly větru. Než se nám podařilo nasadit a zapnout dětem helmy, měli jsme možnost zhodnotit situaci a dospět k závěru, že to máme přece jen blíž k řece než k domovu, takže bude lepší pokračovat dál a vrátit se pak ze středu města metrem.

Popravdě řečeno jsme však ve výpravě pokračovali jen a jen kvůli mé zatvrzelosti: při Cathyině vzpomínce na popel z Popocatépetlu a na to, jak se člověku při snaze setřít ho lepil na ruce, se mi totiž vybavil popel babičky, což je ten nejlepkavější popel, jaký jsem kdy viděl, a najednou jsem měl pocit, že mi ho z hlavy může dostat jedině jízda proti větru.

Tátova rodina, po níž jsem zcela jistě podědil sklony ke stěhování – z domu, ze země, od manželky –, je profesně spjata s akademickou půdou, takže docela velké množství příbuzných žije různě po světě, v zemích, kde je vytváření a reprodukování znalostí prací, kterou se dá důstojně uživit. Není proto divu, že když si před několika lety babička z tátovy strany zničehonic vzpomněla, že v celkem zapadlém městečku Autlán zemře právě v předvečer Zeleného čtvrtka, nepodařilo se jednomu z jejích synů a několika vnoučatům včetně mě sehnat lístky a dostavit se na mši a rozloučení v kostele, kvůli čemuž se obřad uložení popela do rodinné hrobky konal až v pondělí. Mně se povedlo přijet v sobotu odpoledne, právě když ji zpopelňovali, takže jsem byl svědkem velmi bizarního okamžiku, kdy si otec a moji strýcové po dlouhých dohadech, jestli by nebylo lepší nechat urnu až do obřadu v autě, přinesli babičku domů. S rozpaky, které místy působily komicky, ji uložili na kredenc hned vedle stolu, jako by snad měla naposledy dirigovat rodinnou sešlost. Rozhodlo se, že v domě přespí ti nejmladší – já a několik dalších bratranců a sestřenic –, neboť pro ně nebude držení poslední stráže tak skličující jako pro ty, kteří tam vyrůstali.

Není běžné, aby se pod jednou střechou sešlo tolik příbuzenstva najednou jako tenkrát v noci u babičky. Když jsme si v obývacím pokoji sedali ke stolu či kam se dalo, panovala mezi přítomnými ještě stále smuteční atmosféra, ale po prvních dvou skleničkách whiskey byla tatam, hlavně díky tomu, že každou chvíli klepala na dveře další skupinka soukmenovců: jedni přicházeli jen oplatit návštěvu, druzí rovnou z nádraží. Ne že by se to setkání zvrhlo přímo v párty, ale na to, za jakých okolností probíhalo, a navíc za účasti zpopelněného hostitele, bylo uvolněné celkem dost.

Jakmile se někdy mezi dvanáctou a jednou v noci otec a jeho sourozenci začali loučit a rozcházet se k příbuzným, u nichž přespávali, hodila po mně moje sestra Nena spiklenecky pohledem a mrkla na místo, odkud zpopelněná babička ještě před malou chvílí sledovala, jak se na její počest popíjelo nepřeberné množství míchaných nápojů.

Sotva se za truchlícími z první generace zavřely dveře, my ostatní jsme se jako naprostí neurvalci vrhli k urně. Chvilku jsme váhali, až se nakonec sama Nena, svatoušek a zároveň intelektuální původce nejriskantnějších akcí našeho dětství, odhodlala postavit ji na stůl a odklopit víko. Sklonili jsme nad urnou hlavy a zahleděli se do hluboké prázdnoty uvnitř, když vtom se uprostřed posvátného ticha do nádoby ponořila ruka samotné iniciátorky a z nádoby vytáhla hrst babiččina popela. Oproti našim představám to však nebyl jemný prášek, jaký zbude po spálení papíru či kousku dřeva, nýbrž černé blyštivé kamínečky připomínající obsidiánové broky, na které jsme si chtěli každý honem sáhnout. A právě tehdy jsme poznali, jak je popel lepkavý: jakmile se špetka babiččiných ostatků dostala na špičky prstů, už se jich nešlo zbavit. Dopadlo to tak, že jsme si všichni nad urnou oprašovali ruce, ale jelikož jsme nemířili zrovna nejpřesněji, museli jsme nakonec vyhodit ubrus do koše: byl celý od babičky. Když jsem to pak po návratu do DC vyprávěl Cathy, vcelku vážně řekla, abych Nenu na její pohřeb raději nezval.

Sjezd k řece přišel náramně vhod: cestou dolů z kopců kolem řeky nám do tváře foukal silný svěží vítr. A co víc, tento požitek nic nepřerušovalo: děti měly energie stále dostatek a po cestě není stoupání, kterému by nepředcházelo větší klesání, takže člověk nemusí sesedat a tlačit kolo před sebou. Když jsme přijeli k Watergate, měl jsem při pohledu na široký proud řeky pocit, že mám všechny buňky obnovené, jako bych se vykoupal a vydrhnul lufou.
Jízda na kole je spíš záležitostí mysli než otázkou fyzické námahy, třebaže rozpohybování svalů zpočátku bolí, ale jakmile dosáhneme elementárního a zázračného souladu nohou a plic, tělo již pokračuje samo a nepřestane, dokud není přinuceno ke změně rychlosti, což zpravidla bývá v důsledku zakřivení terénu. Pakliže se břehy řeky Potomac na území Kolumbijského distriktu svažují – Washington leží v mokřinách, které kdysi tajícímu sněhu z Apalačského pohoří sloužily jako pisoár –, tak od hranice s Virginií jsou rovné a zelené jako fotbalové hřiště. Přejeli jsme po mostě, projeli okolo Arlingtonského hřbitova a pokračovali podél řeky k letišti.

Než jsme k našemu cíli stačili dojet, spustil se déšť. O nadcházející bouřce jsme věděli díky obrovskému burácení, které bylo slyšet i v těsné blízkosti přistávací dráhy. A když hromy a blesky oznámily bezodkladné vyprázdnění mraků, schovali jsme se spolu s ostatními cyklisty a běžci pod dálničním mostem; také oni sázeli na to, že věčně zatažená obloha těchto dnů, signalizující střídání ročních období, se změnou počasí ještě počká. Cathy vytáhla z ruksaku ubrus a já naservíroval pití, olivy a brambůrky, které jsem vezl v plastové chladničce v košíku na nosiči. Udělali jsme si piknik pod mostním obloukem a pozorovali, jak prudký déšť v dálce bičuje hladinu řeky a postupně se posouvá k nám.

Byla nám sice trochu zima – člověka za deště vždy obchází mrazivý přízrak, který se mu lepí na triko stejně nesmlouvavě jako lidský popel –, ale celkem dobře jsme se bavili počítáním, jak daleko od nás uhodil blesk: paleolitický strach z přírodních živlů lze zahnat jedině za použití rozumu. V jednu chvíli pršelo tak hustě, že jsme nedohlédli na řeku, a to od nás byla vzdálená jen necelých deset metrů.

Bouřka se přehnala stejně rychle, jako přišla: olivy jsme už snědli, ale brambůrky teprve dojídali, když na nás opět vykoukl sluneční paprsek, nesmělý, ale plný naděje.

Dostat děti zpátky na kolo – stejně jako dostat Mexiko z hlavy nebo popel z rukou – není jen tak: spousta směšně jednoduchých úkonů, jako nastoupit do auta nebo vybrat v půjčovně DVD, se pro rodiče mění v nadlidský úkol všedního dne. Než jsme to všechno pobalili a znovu mohli ve své striktně dané formaci šlápnout do pedálů, byli už ostatní cyklisté a běžci schovávající se s námi pod mostem dávno na trati.

Neujeli jsme však ani dvě stě metrů a já se zničehonic ocitl v nitru čehosi odlišného, jako bych vjel s kolem do bubliny ticha. Zvedl jsem hlavu a podíval se před sebe na Cathy a na děti, měly obličeje stažené hrůzou: ať už se mi dělo cokoliv, dělo se to pouze mně. Podíval jsem se dolů a ve zpomaleném záběru viděl, jak mi světelný had omotává řídítka. Když se doplazil k mým rukám a začal je obtáčet, dostaly namodralý, lehce mrtvolný nádech, a můj snubní prsten na pravém prsteníčku se rozžhavil do zelena. Navzdory silné bolesti, kterou mi působil pálící prsten, jsem se řídítek nemohl pustit: moje tělo strnulo v pulzující levitaci, jako by mě nějaký magnet zvedal za vlasy do ráje, jehož nejsem hoden. To je má smrt, problesklo mi hlavou a spíše smířeně než lítostivě jsem se usmál na Cathy s dětmi, které na mě ze svého vnějšího světa plného zvuků bůhvíco křičely.

Zahřmělo a bublina praskla. Nebyl to ohlušující hřmot, jaký slyší ti, kdo nejsou v lůně elektrického výboje, nýbrž jemný, přesný úder, něco jako tlesknutí. Ještě jsem zahlédl, jak tlaková vlna očesává dva dýmem zahalené stromy nejblíž u cesty, teprve pak jsem dopadl zpátky na zem. Polámané, bleskem sežehnuté větve napadaly okolo mě a vytvořily dokonalý kruh. Sesedl jsem z kola a prvně v životě si uvědomil, jak je půda pod nohama úžasně pevná. Přejel jsem prstem po jedné z větví a ucítil pálení žhnoucích uhlíků. Vzal jsem kolo na ramena, odstranil zbytky větví, a když jsem se ujistil, že jsem celý, ačkoli do mě právě uhodil blesk, navrhl jsem, abychom pokračovali v cestě na letiště.

Na louce jsme však zklamaně zjistili, že nejspíš vlivem velkých rozmarů počasí změnili směr letových drah, takže když se člověk na promáčené trávě natáhl na záda a pozoroval nebe, viděl místo příletů odlety, vždy naprosto antiklimatické.