Sorokin ve své poslední próze načrtává možný osud knih i literatury jako takové. Děj novely se odehrává v blízké budoucnosti, kdy lidé propadli zvláštní vášni – namísto čtení začali literaturu vstřebávat v pokrmech připravených na plameni z hořících románů, jejichž stránkami pod roštem listuje obratný kuchař.
LD
Libor Dvořák
Doktor si najednou přímo toužebně přál uniknout z tohohle sněhového nekonečna, z chladu, který ho na pokoji nenechával ani na okamžik, uniknout z téhle noci, připomínající zlý sen, aby na ni mohl navždy zapomenout...
V Moskvě už je večer. Cestou z Vnukova do města zapínám rozhlasy nepřátelské. Věrný medák nejdřív pro mě z éteru vyloví švédskou Paradigmu, našim ilegálním intelektuálům určenou.
Na ulici je mrazivo, ale slunce už se za mraky svezlo–zakutálelo. Nejvyšší čas se k Dílu vrátit. Teď mě čeká hvězdopád. A to je věc potřebná, státního významu.
Řekl bych, že celý projekt se inspiroval specifickou utopií, utopií dualismu: Ormuzd a Ahriman, pravé a levé, dobro a zlo se zde ocitají ve věčném dialogu, či spíše věčném konfliktu. Je třeba zdůraznit, že pro evropské myšlení takovýto důsledný dualismus není typický.
