Zbývá mi půl roku života. Nebo pár týdnů. Nebo pár let. Sednu si na pohovku a ani si neumyju tvář. Jen tam tak sedím s rukama v klíně a říkám si, co má člověk dělat. Co člověk dělá, když se dozví, že umírá.

Na koberci stojí koše s papíry. Stály tu měsíce, možná roky. Říkám si, že dokud tu stojí, tak na ně dosáhnu. Vysypu je. Možná to teď udělám. Projdu si svoje papíry. Dám všechno do pořádku. Staré telefonní účty. Výpisy z bankovního konta. Daňová přiznání. Myslím, že nikdy nebyl důvod si tyhle koše vůbec pořizovat. Že všechno lze vyhodit. Prostě stačí všechno vyhodit.

Vyhodí je Árám. Potom. Až bude po všem.

Zvednu blok a propisku na stole a začnu si dělat poznámky. Uvědomím si, že všechny mé poznámky leží také v těchhle koších. Měla bych je aspoň vytáhnout, vyhodit. Co si pomyslí, až si to přečte? Pochopí, jak jsem byla osamělá. Jaký jsem měla vztek. Měla bych ji chtít chránit, ale nechci. Jen ať to pocítí! Jen ať pocítí mou bolest. Vím, že je to chyba, že by mi měl mateřský instinkt říkat něco jiného. Ale neříká, tak to nechme být.

Propiska klouže po papíru. Chci vědět, co po sobě zanechám. Když jsem se s Masúdem rozvedla, vzal si všechno. Já si s sebou nic odnést nesměla. Od té doby jsem sbírala věci. Sbírala je a budovala jsem. Budovala jsem si bezpečí. Budoucnost. A nakonec žádná neexistuje. Směju se tomu. Žádná budoucnost neexistuje. Jen si pomyslete, kdyby to lidé věděli. Člověk stráví tolik času plány a úvahami o budoucnosti a najednou žádnou nemá. Kdo by to byl řekl?

Žila bych jinak, kdybych to věděla? Vykašlala bych se na práci, na jednu směnu za druhou pořád dokola? Žila bych z kreditek a zanechala po sobě velké dluhy? Nejsem si jistá. Možná. Pravděpodobně. Proč ne, chci říct. Jaká úvaha by mi v tom zabránila?

Píšu si. Byt, ve kterém žiju. Zlaté šperky v bankovní schránce. Ty mizerné akcie Telie, se kterými nás napálili. Peníze na spořicím účtu. Rezerva v hotovosti v šatníku. Píšu, počítám. Je toho hodně. Spousta peněz!

Na okamžik mě napadne, že je to na člověka jako já spousta peněz. Ale ne, to není pravda. Plno lidí, kteří se v téhle zemi narodili a vyrostli, nemá, nemůže a nemohlo mít tolik. Byli moc pohodlní, moc líní. Nemají to, co já. Nic po sobě nezanechají.

Není to jen hodně peněz pro člověka jako já. Je to prostě hodně peněz. Hodně peněz pro Árám. Když to nepochopí, může si je strčit někam! Válečné dítě. Bude vděčná. Vím, že mi bude vděčná. Využije ty peníze mnohem lépe než já. Má větší možnosti žít, užívat si, než jsem měla kdy já. Nejen proto, že brzy umřu. Ale protože jsem takovou schopnost nikdy neměla. Schopnost si užívat.

Narodila jsem se, přišla jsem na svět se schopností přežít. Vyrůstala jsem, abych přežila. To je něco jiného než zdejší život. Nevím, zda má moje dcera v sobě schopnost přežít. Možná, přece jen se téměř narodila v úkrytu. Ale nikoli její přátelé. Děti, které se narodily ve Švédsku.

Zas myslím na doktorku, tu na poliklinice. Na její slzy. Nad čím ta má co plakat?

XXX

Maminku provdali, když jí bylo devět. Ta slova ani nejdou pořádně vyslovit. Stydím se za ně. Jako bych za ně měla být potrestaná, když je vyslovím. Tak je nevyslovím. Bylo jí devět a tatínkovi dvacet sedm. Tenkrát to nebylo nic neobvyklého. Ale myslím, že to pro ni na věci nic nezměnilo. Že to nezměnilo, jak se cítila, když musela opustit rodiče a začít intimně žít s cizím dospělým mužem.

Nemůžu se na tátu zlobit, protože udělal jen to, co bylo zvykem. Ale myslím na holčičku, kterou maminka tenkrát byla, a ta myšlenka ve mně vyvolává víc mateřských citů, než jsem kdy cítila k vlastnímu dítěti. Myslím na tu holčičku a říkám si: kdybych ji byla mohla zachránit, tak bych zachránila i samu sebe. Kdybych ji byla mohla zachránit, zachránila bych i svoji dceru. Mamince bylo dvanáct, když se jí narodila Marjam. Srdce mi pro obě krvácí. Dvanáctiletá dívka s miminkem v náručí. Miminko, pro něž ta dvanáctiletá dívka představuje nejzazší bezpečí. Nevím, co se v ní dělo. Ale myslím, že se uzavřela. Myslím, že se nic jiného dělat nedá. Dvanáctiletá s miminkem v náručí. Co si s námi měla počít?

Zůstala brzy sama. Když táta zemřel, bylo jí sedmatřicet a měla sedm dětí. Prakticky se nic nezměnilo, když zmizel. Už dlouho byl nemocný. Možná ho brala jako další dítě. Nevím. Nemluvila o něm. O mužích nikdy nemluvila. Na všech našich svatebních fotografiích stojí vzpřímeně jako hrdá matka nevěsty, ale nikdy se neusmívá. Manželství a muži byli v jejích očích nutné zlo. Nebo možná nikoli nutné, možná jen nevyhnutelné neštěstí.

Moje maminka. Jak ta za revoluce trpěla! Řekli byste si, že žena, která porodila sedm dcer, by měla získat aspoň trochu duševního klidu. Nemá žádné syny, které by poslali do války. Žádné syny, po nichž by truchlila. Ale byla to špatná doba, nebo jsme možná my byly špatné ženy. Válčily jsme v ulicích a ona celé noci probděla, čekala, přecházela po místnosti sem a tam a plakala.

XXX

Pár týdnů. Půl roku. Pár let. Záleží na tom? Nejsem si jistá. Je to různě dlouhá doba. To chápu. Ale záleží na tom v téhle situaci? K čemu je mi čas navíc? Čas nemoci. Čas osamělosti. Čas čekání na smrt. Co si počít s časem, když na něm nestavíme budoucnost? Nevím. A myslím, že je to možná proto. Možná proto se to děje právě mně, proto si mě rakovina vybrala. Protože nevím, co si počít s časem. Protože nevím, co si počít s životem.

Nesnesu to, zrovna tuhle myšlenku.

Vstanu a dojdu si pro telefon. Vyťukám číslo. Jediné číslo, na které můžu zavolat.

„Aló?“ Vidím ji před sebou. Jak klesla na stoličku vedle telefonu a zhluboka se nadechla, než sluchátko zvedla. Očekává špatné zprávy. Připravuje se na ně v sebeobraně.

„Salám, mámán.“ Zhluboka polknu, abych potlačila, co se mi chce vyhrknout.

„Nahíd? Jsi to ty, Nahíd? Stalo se něco? Je všechno v pořádku?“

„Ano. Všechno je v nejlepším pořádku. Jen… jen se mi stýská.“

„To je život, Nahíd. To je život.“

Na chvíli se obě odmlčíme. A pak se jako obvykle pustí do vyprávění. O sousedech, o ceně rajčat, o svém revmatismu. Poslouchám. Úplně stejný rozhovor jsme vedly minulý týden. Stejný jako všechny naše rozhovory. Rozhovor, který tento den nijak neovlivní, až na to, že si tisknu polštář na obličej, abych ztlumila vlastní hlas.

„Jsi tam ještě, Nahíd?“

Vím, že už hlas dál neovládnu, a tak zavěsím. Bude si myslet, že hovor přerušili, jako tolikrát za ta léta. Než zavolám příště, zapomene na to.