Morfin

Pohřební vůz vyklouzl jako černé těžké sáně do francouzské letní krajiny, jel přes nejméně nápadný most nad Saumurem rozmarnou krajinou kolem Loiry směrem na sever, z Chinonu zamířil mezi pole řídké pšenice, polehává tu, bledá jako sníh. Rákosí už si nevzpomíná, ani maličké zátoky ani křik vodních ptáků. Vůz míří do alejí topolů lemujících opuštěné místní silnice, kola se otáčejí ospalými vesnicemi, po malých silničkách, které houževnatě ulpívají na pneumatikách, jako by je chtěly zabrzdit, zastavit spěchající Corbillard mířící stále jen na sever, avšak jedoucí nejistě křížem krážem, objíždějící všechna města i větší obce jako zamořená stáda, kde by se mohl nakazit. Všem velkým cestám a kontrolním bodům se zdaleka vyhýbají oklikami, po cestách, kudy se jinak kodrcají jen vozy se senem a koně rozvážející hnůj. Na sever v rytmu sem a tam, daleko od měst jako Tours a Orléans nebo Chartres, zoufale, nehlučně kličkují, jako zajíc s ochromenou nohou, přes departementy Sarthe, Orne a Eure nahoru naprosto nepravděpodobně do Normandie a teprve odtamtud se obracejí na východ k tajnému cíli, k Paříži. Jenomže Francie je najednou tak rozlehlá. Na sever, na východ, ale strašlivě zpomaleně, ztrácejí čas jako písek z nacpaného propíchnutého vaku, jako krev vytékající do žaludku. To ta bolest uprostřed malířova břicha, uprostřed jeho zvedající se horní části, kde zapustila kořeny, tlakem na žaludeční sliznici vytlačuje ven kyseliny a vystřeluje do okolí, kde nikdy nebyla. Celé roky to bylo místo ohraničené bolesti, teď je z bolesti potok. Žaludeční šťávy vytékají do břišní dutiny. Žaludek se vyprazdňuje, vzplanul zánět pobřišnice, prudká bolest pálí v celém břiše. Může to trvat ještě hodiny, ale co jsou hodiny? Nikdo neví, jak dlouho vlastně trvají, nedají se změřit.
Jako kdyby si předsevzali, že pojedou těmi nejnemožnějšími oklikami, aby oklamali osud, jako kdyby ten černý pohřební vůz tušil, kde jsou, kde jsou kontrolní stanoviště smrti, červenobílé závory, co řvou „stop“ s šramotivým „š“. Kde sedí kyklopové se samopaly přes rameno na motorkách se sajdkárou, s kaučukovými brýlemi na helmě, přes prsa ověšení kovovým náčiním a čekají na akci.
Na malém domku s benzínovou stanicí na začátku vesnice odrbaný plakát vyzývající k dobrovolné pracovní službě v Německu: Oni dávají vám svou krev, vy dejte jim svou práci – zachraňte Evropu před bolševismem. Nikdo se nechce hlásit, Vichy nařídí povinnou pracovní službu na druhé straně Rýna. Mladí lidé se zničehonic ztrácejí, stahují se k makistům, jsou rozptýlení po lesích, ve stájích, na senících a v odlehlých stodolách. Dobrovolné? Špatný vtip. Rychlá selská ruka cestou kolem plakáty strhá.
Malíř projíždí vesnicemi, kde o něm nikdy neslyšeli. Cesta trvá nepřetržitě celý den, dvacet čtyři hodin znamená věčnost. Bohu oklik přinášejí nekonečnou oběť, dokud ji z omrzelosti neodmítne. Musejí se dostat do srdce hlavního města, avšak nejvzdálenějšími tenkými žilkami, téměř polními cestičkami, co tam má co pohledávat pohřební vůz, mezi obilím a ovocnými stromy, vyhýbá se arteriím, kde by mohli sedět tamti.
Tu cestu nikdo nezná. A nikdo se nikdy nedozví, kudy vedla. A k čemu by to bylo, vypočítávat vesnice a samoty, silničky, zatáčky a scestné zajížďky? Malíř tu cestu také nevidí. Leží napůl ve tmě uvnitř citroënu, chrání ho šedé, nařasené záclonky. Jenom malířův život ještě jednou vzplane z mihotajících se vzpomínek do potlačované bolesti, do cárů zbylých z dávných přání, do strachu stále dál tkaných snů. Bylo to jeho poslední pálení. Tu cestu nikdo nezná. Nikdo se nikdy nedozví, kudy vedla. Nikdo nemůže vědět, kdo je muž v pohřebním voze, který tudy projíždí. Existují jen obrazy, těch několik, které nerozřezal a nespálil. Nikdo ho nezná.

Doktorka Lannegrace varovala Ma-Be, když jí vysvětlovala, jak zacházet s morfiem. Účinky se nedají vždycky předvídat. Pacient často nebude vědět, kde je, kdo je, nebude se orientovat v čase. Budou se mu vybavovat nelogické vzpomínky, bude mít zastřené vědomí, rozvrácené pocity, nekontrolované halucinace. Zánět pobřišnice zpravidla provází vysoká horečka, k morfinovému deliriu se následně může přidat navíc ještě i delirium z horečky. Budou se střídat stavy vědomí, bude ležet a živě vnímat, pak zase bude spavý, bude jako ponořený do hlubokého spánku. Horečkou mu zčervená obličej, bude žhnout, na čele mu vyrazí pot. Rychlý pulz, zrychlené dýchání, zpočátku vysoký krevní tlak vyvolaný bolestí a horečkou. Potom bude zase vypadat jako v kómatu, bude ležet jako živá mrtvola.
Marie-Berthe beze slova, zděšeně zírá na lékařčina ústa. Slyší slova, která z nich vycházejí, ale žádnému z nich nerozumí, jenom při výrazu „živá mrtvola“ sebou škubne, jako by se probudila.

Čas sám plyne jako kyselé šťávy unikající proděravělou žaludeční stěnou do břišní dutiny a obtékající okolní orgány. Malíř vplouvá do vlastních mléčně červených vnitřností, do červených tkání, žhavé červeně mečíků, které maloval v Céretu. Kde přesně ty kontrolní body bolesti leží, není možné lokalizovat. Morfium, které mu vstříkla vážená paní doktorka Lannegrace, vystavělo v jeho těle jiný čas, hnízdí si tady i tam a buduje si své trasy, rozhoupává vjemy a usnadňuje spánek jako řecký bratr.

Skvostný objev, ryzí dar pro bolestmi strádající lidstvo. Božská rostlina. Papaver somniferum. Z usušené mléčné tekutiny máku setého se uvolňuje jemná látka, která zabraňuje dalšímu postupu bolestivých projevů do vyšších oblastí. Požehnaný opioid, budiž veleben německý farmaceut Sertürner, který v provinčním městě Paderbornu izoloval alkaloid opia, o němž lidé snili odpradávna. Paderborn! To zní jako svět bez mezníků, bez hranic. Pas des bornes. Jako nějaký odlehlý ráj. Pochváleni buďtež Séguin a Courtois, všichni němečtí a francouzští objevitelé, kteří žili ve válkách a s bolestmi. A jejich země, které sužovanému lidstvu daly morfin, teď vedou proti sobě válku. Jak bezmezné by byly šance bolesti bez zázračného opiátu, jak neúplné, jak nevykoupené by bylo lidstvo bez tohoto spasitele.

Malíř se namáhavě snaží rozpomenout, kdo mu ten příběh o objevení morfinu vyprávěl. Ano, ovšem, to byl Tennenbaum! Rakouský lékař, který se zastavil v Paříži na cestě do Ameriky. Doktor Tennenbaum opustil Vídeň poté, co tam viděl davy vřeštět nadšením. Ihned pochopil, odešel domů a pověřil ženu, aby sbalila kufry. Jen na malou cestu do Paříže, na pár dní. Jen to nejnutnější.
Mademoiselle Garde se rozhodla, že si od něho vyžádá radu pro bolestmi trpícího malíře. Navštívila rakouskou rodinu v Hôtel de la Paix na bulváru Raspail, kde bydlela i ona sama. Byl to pokoj sousedící s jejím. Na chodbě zaslechla, že mluví německy. A dozvěděla se o jejich plánech.
Tennenbaum, který neočekával nic dobrého, dokud se jeho noha nedotkne americké půdy, hovořil o nastávající epoše bolesti a o vynálezci morfinu. Mluvili spolu dlouho německy, Gerda Grothová, plachá žena z Magdeburku, a doktor čirého zoufalství.
Svět se postará, aby dřív nebo později měli pesimisté pravdu, chápete?
Mluvil s Gerdou tak naléhavě, zapřísahal ji, že se vrátila k malíři do villa Seurat jako omámená. Tennenbaum na ni volal:
Utečte s ním, dokud je čas! Teď, ihned, jestli to neuděláte, budete toho navždycky litovat. Nic dobrého už nás nečeká, pochopte to, bude válka. Obsadí i Francii, celou Evropu, Rusko, až do Asie. Všude budou šířit ten svůj polámaný kříž, všude budou vlát tytéž sáhodlouhé, červenobílé prapory. Chtějí vybudovat tisíciletou říši bolesti. Odejděte, dokud není pozdě!
A napsal jí jména případných léků. Papaverin, laristin, bizmutová sůl. Všechno si vštípila do paměti. O pár dní později k němu přišla s malířem. Na přátelské posezení, nenucené, aby Soutina nevyplašili. Bylo potřeba udělat rentgenový snímek. Malíř souhlasil, kvůli Mademoiselle Garde. Znovu šla za lékařem, tentokrát sama. Tennenbaum držel v ruce nález, který mlhavý obrázek prokázal.
Velmi hluboký žaludeční vřed, rozumíte? V příliš pokročilém stavu, než aby ještě bylo možné ho vyléčit. Jeho organismus je slabý a opotřebovaný.
Mluvte víc nahlas, mluvte zřetelně, doktore Tennenbaume, já vás v tom hluku motorů dobře neslyším!

Doktor Tennenbaum a jeho litanie o blížící se veliké bolesti se teď k malíři znovu v útržcích s Gerdiným hlasem vracejí do plazícího se pohřebního vozu, pomalu postupujícího kupředu do hlavního města bolesti. Naléhavě, beznadějně. Bylo to jako veliké, strašlivé vyznání víry. Všechno si to zapamatovala.
Ten, kdo člověku nedopřeje finální bezbolestnost, není Bůh. Ne, ne bezbolestnost. Osvobození od bolesti.
Když se někdo křiví bolestí, svíjí se v křečích, hrbí záda, plazí se pod jejími kopanci po zemi, tak už nemůže vyznávat jiného boha než morfin, svého mesiáše. Jeho bůh je Sertürner. Praví apoštolové jsou piplaví vynálezci všech utišujících prostředků.
Náboženství, které si vymyslí Boha ukřižovaného, aby člověka smířil s bolestí, je ze všeho nejméně přesvědčivé. Žádné smíření neexistuje! Doktor Tennenbaum to téměř křičí. Neustálé vystavování božího utrpení, to je výsměch lidstvu. Vždyť se podívej, co s tebou dokáže bolest udělat. Tvůj Bůh vymyslel bolest, co to je za geniální vynález!
Myslíš si, že na ni dočasně zapomínáš, jenomže milionkrát znovu zobrazované ukřižování je způsob, jímž se bolest znovu do těla vrací. Grünewald, Isenheimský oltář, nateklé žíly, zmučené zelené maso. Každé zobrazení mučení uvádí v život nové mučení, nepředstavitelné možnosti bolesti. Hřeby, které Římané zatlučou těžkým kladivem do šlach a svalů a nervových drah, způsobí bolestivé zavytí a kvílení nejen u Syna božího. Přibitý Pomazaný Syn je gigantický trik falešného hráče. Ježíš Kristus je synem bolesti, fyzické smíření s bolestí. Pohleď, pro tebe zemřel. Pro tvoje vysvobození. Z čeho? Copak může existovat nějaká svoboda v bolesti? Žádné smiřování se s bolestí! Žádná tichá rezignace, žádné ponížené přijetí utrpení!
Kdo se po léta hrbí, stane se nesmiřitelným. Smysl bolesti se ztratí stejně jako Bůh. Zmírnit takovou bolest, ochromit ji, ale fyzicky, fyzicky, samozřejmě, ne duševně a duchovně, to by byl úkol vpravdě božský. Konečně zrušit bolest, to by byl nejvznešenější úkol kteréhokoli Boha, který si zaslouží takové označení. Nebo si ho nezaslouží.
Tennenbaum byl ze svého vyznání víry viditelně rozrušený. Bylo to jeho Krédo, jeho evangelium, radostná zvěst o osvobození od bolesti podle Sertürnera. Nespouštěl zrak z Gerdiných očí, jako by mluvil právě jen k těmto očím.
Protože tento Bůh vsazuje člověku do těla bolest, podporuje tento Bůh obsazování všech zemí, exportování bolesti, přenášení bolesti přes hranice. Přes hranice bolesti světa. Tisíciletá říše je světová říše tělesné bolesti. Bez ní by bylo gestapo bezmocné, jen si to představte! Kleště, jimiž ve sklepích vytrhávají nehty – jenom zbytečný nástroj, bití do varlat – mrhání časem. Bez impéria bolesti by neexistovala diktatura boží milosti. Nekonečné variace jak způsobit bolest utvrzují moc tyranů, rozumíte mi?
Bůh stvořitel sám sebe zatratil, když k tělu z naprosté nerozvážnosti vymyslel bolest. Stvoření bez bolesti, to by byl šlechetný, ryzí vynález, prohlásil doktor Tennenbaum hořce. Jenomže on to tak neudělal. Selhal. Bolest existuje. Nelze ji odstranit ze světa, jehož stvořitel se s případnými prostředky proti bolesti vypařil.
To jediné, co znovu a znovu povstává z mrtvých, je bolest. Ta je oním trvale vzkříšeným bohem, jenž čeká na svoje zrušení. Není žádný vykupitel kromě vykupitele v podobě účinných prostředků proti bolesti. Zdráv budiž, morfine, požehnaný jsi mezi dary máku!
A pohled doktora Tennenbauma dostal chorý, šílený výraz, který Gerdu vyděsil.

Malíř, jenž se kodrcá v pohřebním voze do Paříže, už řečnění doktora Tennenbauma nerozumí. Jeho žaludeční stěna mu ale ještě chce naslouchat. Malíř už brzy vidí jen jeho pohybující se rty, už neslyší žádný zvuk. Tennenbaumův hlas se ztratil v daleké Americe.
Soutinův žaludeční vřed Boha proklíná. Bolesti této cesty přetrpí jenom malířovy obrazy. Sertürner, morfinový mesiáš, vynalezl to správné. Zablokování bolesti. Zabránil postupování k hlavním bodům a k centrům vnímání bolesti; jemné, rafinované zamlčení bolesti. Ukazováček položený na rty. Neříkat to dál, nepouštět ji dál. Jeho moc ale trvá krátce, dvě, možná tři, nanejvýš čtyři hodiny, pak musí mesiáš přijít znovu. Doktorka Lannegrace podstrčila Marie-Berthe tmavě hnědou lahvičku s tinkturou. V Chinonu jich měli jen málo. Okupanti utišující léky zabavili.
Víte, máme všeho nedostatek. Rabují dokonce i v nemocnicích. Sebrali obvazový materiál, operační instrumenty, prostředky k anestezii. Můžeme žebrat, jak chceme, dostaneme sotva to nenutnější. Oni budou ten zkonfiskovaný medicínský lup potřebovat na východě. Neposlouchali jste v zimě rádio? Radio Londres pořád, opakovaně mluvilo o městě na Volze, o obklíčení, dokonce o kapitulaci. Oni je v Rusku zastavili, chápete? Pod sedmi dekami jsme jásali radostí, když jsme to slyšeli.
Morfinový mesiáš jede v pohřebním voze s ním, zavírá mu oči, komíhá v malířově vědomí svým ponurým světlem. Posílá mu sny a chatrnou ztrátu vnímání času. Malíř neví, kde je, neví, kdo je. Nevidí krajinu, jíž v černém citroënu projíždí. Rovnou krajinu na sever od Loiry, on potřeboval jinou, pořád jinou, aby mohl malovat. Aby už nikdy nemaloval.

Ma-Be, kam to jedeme? Do Maliní? Do Pyrenejí? Kde je Paříž? Sever je jih na východě. Takže přece Pyreneje. Na Zimní velodrom? Do pekelné pasáže, kde bydlel v roce 1929, v době krachu na burze? Nikdy si na tu adresu nedokáže vzpomenout jen tak, vždycky sebou trhne. Passage d’enfer. Kam dojede? Tak často už někam dojel, do Minska, do Vilniusu, do Paříže. To už teď nehraje roli. Všichni někdy dojedou. On musí do Paříže na operaci, ale uvnitř v hlavě je mu naprosto jasné, že jede do Pyrenejí.

Kopce u Céretu. Městečko je proslulé svými třešněmi, korkovým průmyslem, výrobou sudů a sandálů. Obchodník s uměním Zborowski ho do Céretu poslal v roce 1919. Na jih, do Mekky kubistů, kousek od španělské hranice. O několik let dříve tu zanechali své stopy Picasso a Braque. Soutine jejich obrazy nesnáší, avšak tahy jeho štětce najednou cítí, že jej to tam táhne, zavedou ho, kam nechce, a později se od té síly dokáže osvobodit jen tím, že obrazy spálí. Nenávidí Céret, celé tři roky trpí, pekelná muka na kopcích, které musejí inspirovat jeho obrazy.
Zborowski platí pět franků na den, to nestačí ani na tuby s barvou u obchodníka s drobným zbožím Sagelolyho. Někdy chléb, sýr roquefort za pět sous. Mluví se tu katalánsky, místním lidem nerozumí, zase už je cizincem; jako šest let předtím, když přišel do Paříže. A hned na něm ulpěla přezdívka, kterou si šuškali za jeho zády: el pintre brut. Špinavý malíř.
Kopce u Céretu.
Malby jsou zmučené sestry krajiny. Barva jako láva. Zelená, oranžová, červená, malíř je nanáší v panice a plný vzteku. Kymácející se domy ve zděšené krajině, okna jako oči přízraků. Zohýbané stromy jako chobotnice s chapadly. Vzpínající se ulice. Rozvaliny, větrem bičované, vyhrbené, praskající cesty.

V Pyrenejích se pro něho třásla zem. Vládne tam nebezpečí, které nikdo neumí pojmenovat. Krajina jako sesuv země. Krajina olizující dech zemětřesení, běsnící, epileptická krajina. Kůra, na které žijeme, je tenká. Proud magmatu se dere vzhůru, láva se snaží vytrysknout ven. Obrazy, které tady v Céretu maluje, jsou jako dekorace pro poslední soud. Malíř je křičící Jeremiáš, jenž plive barvy do krajiny. Trauma totálního vyšinutí. V nejpoklidnější krajině.
Potřebuje ji, aby se mohl od ní odrazit. Jenže co on s ní vyvádí, jak ji dokáže zřídit. Vnitřnosti krajiny, útroby, nenadálé pokroucení. Existuje cesta zpátky? Ovšemže ne. Nic se nedá napravit. Nic, co se přihodí jemu. Ještě pořád je všechno tady. Navždy prokleté dětství. Nenávist k Pyrenejím. Zlost na obrazy ze Céretu, která ho žene k ničivým orgiím. Obrazy jako zprávy o boji, údery štětce, třese se v křeči, škube sebou. Má rozedřená bříška prstů od vymačkávání barev z tuby.
Kopce u Céretu.

Kolik je hodin tam venku, Marie-Berthe? Chtěl by se zeptat a nemůže. Důležitá je jenom Paříž a operace. Vyrazí ve čtyři hodiny ráno, běží přes kopce, dvacet kilometrů a dál. Hledá svoje místo, určité místo, odkud uvidí svůj život. A může se hádat s krajinou. Je nepřístupný, slovo nepromluví, podezřívavý, plachý. Žije v opuštěném prasečím chlívku nebo v kůlně na nářadí na vinici, bez světla, okna zatloukl, uléhá na špinavé zbytky slámy, přikrývá se svými plátny, stočí se, jako by už ležel v pohřebním voze. Vrací se naprosto vyčerpaný, zapomíná se najíst, nemyje se, manšestrové kalhoty a to nahoře plné zelených šmouh a červených fleků si už ani nesvléká. Hromada pláten se zvětšuje a pořád ještě nenašel pravdu. Musí v krajině odkrývat dál. Tříletý trest. Žádná trpělivost, žádné vykoupení.
Kopce u Céretu.
A tak ten orkán přenáší z kopce na kopec. Tady ještě nikdo nebyl. Nikdo nikdy ještě něco takového neviděl. Na nic si už nevzpomíná. Ale všechno tu pořád ještě je. Jeho nejhorší nepřátelé jsou zvědaví výletníci. Každý se vyzná a vyznává svátost podoby s realitou. Jakmile malíř vidí, že se někdo takový objevil, ihned sklapne štafle, schoulí se pod stromy, než nebezpečí pomine. Sám se sebou a s krajinou, daleko od muzeí, módy, Montparnassu. Soutine běhá po kopcích sám. Osamělý běžec s barevným zavazadlem. A kopcům to nevadí. Malíř se vidí, jak běží, ještě teď. Má naspěch. Musí na operaci. Tady ještě nikdo nebyl.

Ale ano. Je tu jeden, co ho pozoruje. Jeden malý závistivec z Montparnassu. Emile Bourrachon alias Justin Francoeur alias ať už se ten, kdo svůj objev šíří dál, jmenuje jakkoli. Nadbíhá mu jako podivnému, nečistému zvířeti. Přiblíží se k chlívku, několikrát se rozhlédne kolem. Každý ví, že tam Soutine přes den není. Že pobíhá po kopcích, maluje, přestává malovat, běží dál.

Čím jsem pronikl dál do té tmavé a vlhké černoty, čím nakysleji to tam bylo cítit potem a zvířecími pachy a čím víc jsem se vzdaloval z lichoběžníku světla, který za vstupními dvířky vykrojilo slunce a vrhalo světlo na špinavou podlahu, tím jsem si byl jistější svým prvním dojmem. Soutine je zvíře! Škrtl jsem zápalkou, hledal jsem nějakou lampu nebo svíčku, která by zahnala zlou tmu…
V plápolavém světle jsem uviděl vyčuhovat ze slámy, navršené na pevně udusané hliněné podlaze, dvě hromady. Jedna obsahovala srovnaná, napnutá plátna různých velikostí, jejichž odvrácená strana byla očividně pomalovaná, druhá hromada byla změť naházených oškrábaných nebo ještě nepoužitých pláten, do kterých se ten neomalenec pravděpodobně zabaloval na spaní. Obrátil jsem plátna z první hromady, jedno po druhém, a v tom děsivém, přízračném muzeu jsem pronikal do záhybů mozku, jehož tvořivý pud převrací veškerá pravidla umění vzhůru nohama. Jak mám slovy popsat takový výron násilí, hutný jako krev proudící z krční tepny obětovaného býka, aby se jí mohli pomazat spolubojovníci boha Mithry?…
A plátna, která jsem zdvihl, abych je vynesl na denní světlo setrvávající na prahu u dveří, byla těžká zlostně rozmazanou hmotou…
Soutine se mohl každým okamžikem vrátit a já jsem chtěl za každou cenu zabránit tomu, že by mě tu překvapil. Přesto jsem však pokračoval v neblahém odkrývání, zděšený brutalitou jeho malířství a současně fascinovaný čirým násilím, které mi dokonce našeptávalo, že mu rozumím…
Odešel jsem z onoho obscénního pelechu a ještě jsem pohlédl na jakési zelené cosi, zelené cypřiše pokroucené větrem, zelené koule keřů vířící po nebi zezelenalém bouřkou, s mraky, které znenadání osvětlil blesk. Ulevilo se mi, že jsem tento svět znovu našel, tytéž cypřiše, které nyní poklidně lemují obě strany venkovské silnice. Po celou cestu domů se děsivá vidina téže přírody přesouvala přes poklidnou odpolední krajinu, kterou Soutine nastavil rozpoutaným živlům… pekelné vize překryly líbeznou skutečnost kouzelného jižního městečka…
Zahnul jsem kolem křoví a vtom jsem asi tak tři metry od sebe spatřil Soutina, byl ke mně otočený zády, močil na strom. Neslyšně jsem ustoupil zpátky za křoví… Soutine si zapnul poklopec, pískal si a vydal se mým směrem. Už mě málem objevil, ale najednou se zastavil, oběma rukama se chytil za břicho, zkroutil se, jako by se měl rozlomit na dvě části… a dlouze zasténal. Dostal jsem strach, utíkal jsem pryč, ani jsem se neohlédl.

Který šílenec namaloval tyhle obrazy, volali zákazníci Leopolda Zborowského v obývacím pokoji na rue Joseph-Bara a Paul Guillaume, nejvyšší modla, který shromažďoval africké sochy, na tom v rue de Miromesnil nebyl o nic lépe. Případní kupci prchali ven na ulici, aby je dolů se řítící nebe, které už ani nebylo vidět, nerozdrtilo. Modigliani teď opile vykřikoval: Všechno mi tancuje před očima jako Soutinovy krajiny. A malíř to dosud slyší. A už ho to neděsí.
Z malého dvora hotelu Garreta v Céretu stoupá černý kouř. Malíř už zase pálí desítky svých obrazů. Musí je sprovodit ze světa. Ale nenávist v něm přetrvává. Soutine vyhledává obchodníky, kteří je skladují, skupuje své vlastní obrazy ze Céretu zpátky, a rozřezává je nožem. Nový obraz prodá jen pod podmínkou, že za něj dostane zpátky dva obrazy ze Céretu, aby je mohl zničit. Nebohé Pyreneje!

Teď malíř leží v pohřebním voze, ještě jednou jede z Paříže do Pyrenejí, projíždí krajinami, které se vzájemně pronásledují, nakukují štěrbinami a zadními okénky dovnitř do vozu a soupeří s jeho obrazy. Morfin pomáhá jeho očím proklouznout černým plechem ven do zdivočelé krajiny. Proniká k němu přes zavřená víčka. Je den nebo noc? Paříž nebo Pyreneje? Už nic neví. Zničené obrazy ze Céretu běží vedle pohřebního vozu s ním, chtějí ho dohonit, mstí se za to, že kdekoli ještě nějaké vypátral, nadělal z nich nožem a nůžkami cáry. S malířem jede morfinový mesiáš, a také popel z obrazů namalovaných v Céretu.