Když ho Joni Sigeriusová jednoho nedělního odpoledne roku 1996 vzala s sebou na venkovské sídlo svých rodičů, aby jim ho oficiálně představila, stiskl mu její otec ruku tak silně, až to zabolelo. „Tak to ty jsi udělal tu fotku,“ řekl. Nebo to byla otázka?

Siem Sigerius byl podsaditý chlap s tmavými vlasy a vousy a s ušima, které okamžitě přitáhly vaši pozornost. Byly hrbolaté, trochu jako smažené řízky, a protože Aaron také dělal judo, věděl, že jsou to takzvané květákové uši. Člověk k nim přijde, když se mu neustále uši dřou o rukávy z hrubé bavlny, když se mu boltce zas a znova mačkají mezi pevnými těly a hrubými žíněnkami, když se mezi chrupavkou a jemnou miminčí kůžičkou hromadí krev a hnis. Kdo s tím nic nedělá, tomu zůstanou otoky a boule. Na Aaronově vlastní lebce seděla dvě obyčejná, nedotčená ouška jako broskvičky. Květákové uši byly výsadou šampiónů, fanatiků, kteří se večer co večer váleli po žíněnce tatami. Nebylo pochyb, že je Jonin otec nosil jako znamení cti, jako důkaz houževnatosti a mužnosti. Když se Aaron v minulosti na turnajích ocitl proti takto označkovanému ušatci, sevřelo se mu srdce strachem. Květákové ucho na obzoru pro něj bylo špatnou zprávou, jako závodní judista nestál za nic. Aby skryl, jaký dojem to na něj udělalo, odpověděl: „Dělám fotky jako na běžícím pásu.“

Sigeriovy uši se na moment pohnuly. Na ploché, široké hlavě měl nakrátko ostříhané kučeravé vlasy připomínající plsť. Ačkoliv chodil v oblecích nebo v manšestrových kalhotách a pulovrech od Ralpha Laurena, oné tunice zaměstnavatelů a úspěšných lidí, člověk by si ho na základě uší a buvolího vzhledu nezařadil jako někoho, kdo zastává vedoucí funkci na univerzitě. A už vůbec by ho nenapadlo, že je tento muž považován za největšího nizozemského matematika od dob Luitzena Brouwera. Chlapa s takovouto tělesnou stavbou byste očekávali spíše ve stavebnictví nebo v noci na dálnici ve světélkující vestě u sudu s asfaltem. „Však ty dobře víš, jakou fotku myslím,“ řekl Aaronovi.

Joni, její sestra Janis, jeho žena Tineke, všichni v přijímacím pokoji věděli, jakou fotku měl Sigerius na mysli. Šlo o snímek, který byl zhruba rok předtím ve velkém formátu otištěn ve školním plátku Univerzity Tubantia, malé regionální univerzity v lesích mezi Hengelo a Enschede, jejímž rektorem Sigerius byl. Je na té fotce zachycen, jak stojí na břehu Amsterdamsko-rýnského kanálu, až na kravatu zcela nahý, doširoka rozkročený, bosé nohy na bahnitém, pošlapaném trávníku, a pod lehce se zakulacujícím břichem padesátníka se mu viditelně houpá přirození. Fotografii v následujících dnech převzaly téměř všechny celostátní deníky od NRC po De Telegraaf, a posléze dokonce i německý Bild a jeden deník v Řecku.

„Asi tuším,“ přiznal Aaron a rád by věděl, jestli si s otcem promluvila Joni nebo jestli ho Sigerius prostě poznal: vysoký, holohlavý fotograf z Tubantia Weekly, který kolem něj během veřejných vystoupení kroužil se zrcadlovkou jako ovád. Ta druhá možnost mu přišla lichotivější, stejně jako by se v kampusu cítil polichocen každý, koho by si povšiml tento charismatický muž, který mu právě drtil ruku.

Siem Sigerius byl od svého nástupu v roce 1993 žhnoucím středobodem Univerzity Tubantia, jejím zářícím sluncem, kolem kterého se v pomalých elipsách otáčelo osm tisíc studentů a pilně pracujících akademiků, překvapení, ale vděční, že zahřívá právě jejich školu a ne historické sídlo vlády v Haagu, kde si nechal utéct ministerský post, nebo některou z velkých amerických univerzit, které se ucházely o jeho přízeň. Poprvé viděl Aaron Jonina otce před mnoha lety v televizi. To ještě bydlel u rodičů ve Venlu. V srpnu po maturitě se v něm a v jeho bratrovi cosi pohnulo, co z nich udělalo fanatické diváky televizního diskusního pořadu Letní hosté. Během jednoho z těchto inspirativních, naučných nedělních večerů seděl proti moderátorovi Peterovi van Ingen matematiku provozující judista, či snad judo provozující matematik, ale v každém případě muž, který v roli hosta volícího si pořady střídal úryvky s Wimem Ruskou, neklidný jazz, Tokio 1964 a skeče komika André van Duina s dokumentárními pořady o prvočíslech a poslední Fermatově hypotéze. Aaron si vzpomínal na jeden krátký film, v němž se upovídanému fyzikovi podařilo v tak zapřisáhlých přívržencích humanitních věd, jako byl on a jeho bratr, vyvolat pocit, že trochu rozumějí kvantové mechanice. („Richard Feynman“ vzpomněl si Sigerius později, „zrovna jsme ho tehdy pochovali.“) Onen muž sám si přejížděl po zarostlých tvářích a vyprávěl o počítačích, o vesmíru, o grafikovi Mauritsovi Escherovi, jako by bylo ztrátou času mluvit ještě kdy o něčem jiném. Ukázalo se, že jako judista bojoval proti Geesinkovi a Ruskovi, ale za hosta pořadu byl vybrán především proto, že získal Fieldsovu medaili – vyznamenání, které van Ingen nazval Nobelovou cenou za matematiku.

Od té doby se ze Sigeria stal miláček národa na poli vědy. Pan rektor se pravidelně po rušném pracovním dnu na univerzitě objevoval ve večerních zprávách nebo u Barenda a van Dorpa, což byly pořady, kde podával vědecký komentář k aktuálním událostem, sršivě inteligentní a zároveň obdivuhodně lidový – žádná nesrozumitelná hatmatilka. Jako fotograf časopisu Weekly byl Aaron očitým svědkem nástupu Sigeria na trůn. A co viděl jeho hledáček, viděl každý: tohle byl muž, jakého Tubantia potřebovala. Pouze tím, že byl, jaký byl, vysvobodil Sigerius jejich zaostalou, poklidně dřímající, trpasličí univerzitu z jejího provinciálního ostychu. Už během inauguračního projevu slíbil, že z Tubantie udělá nejsilnější výzkumné pracoviště v Nizozemsku, což byl výrok, který se večer objevil v hlavních zprávách státní televize. Na média působil jako magnet: jakmile někde zaznělo slovo „univerzita“, objevily se v obraze ty květákové uši a jejich rektor hlásal jménem univerzity svůj názor na konkurenceschopnost nizozemských výzkumných ústavů, na dívky a techniku, na budoucnost internetu, na čert ví co. Stejně snadno se Sigeriovi dařilo přitahovat špičkové mezinárodní učence. Snad byla škoda, že Fieldsova medaile nebyla skutečnou Nobelovou cenou, samozřejmě to byla škoda, ale přesto okouzlovala jeho aura matematické geniality investory do čisté vědy, čísloplaché senátory disponující vědeckým portfoliem, telefonní giganty a výrobce chipsů, kteří rozmístili své laboratoře kolem kampusu. A možná dokonce i žáčky a studentíky; i oni znali jeho ježatou hlavu z televize. Nezapomínejme na dorost, každý rok bylo třeba ty hajzlíky přilákat do twentského zapadákova, a jak ty děti přesvědčit, jak je očarovat?

Krysař z Tubantie na Adama. Řekl: „Dobrá práce,“ a pustil Aaronovu ruku.

Ta fotografie vznikla jednoho nedělního odpoledne v Houtenu, bezprostředně po skončení prastaré celonizozemské univerzitní veslařské regaty Varsity. Blaauwbroek, šéfredaktor Weekly, Aarona zapřísahal, že se tam určitě něco semele: tubantská veslice měla na palubě jednoho olympijského skifaře plus dalšího mladíka, který měl reprezentovat zemi v Atlantě. Přesto bylo mimořádné, že sám rektor magnificus obětoval svůj volný den a nechal se autobusem plným podnapilých klacků odvézt k Amsterdamsko-rýnskému kanálu. Během nevýznamných soutěží Aaron stále Sigeria po očku pozoroval, jak stojí na břehu mezi barem a dřevěnou tribunou ve vlhké trávě obklopen bandou studentů z povolání, Siemovou suitou, kteří se snažili, seč byli, aby si rektora přivlastnili. Zdálo se, že Sigeria ti hoši baví. Vytáhl je z jejich městských obydlí, přitáhli za ním do kampusu, prali se o studentské brigády na sekretariátu či v informačním centru školy a bývali ozdobou Sigeriových každoročních zahradních party, pořádaných u něj na statku. Aaron pocítil záchvěv žárlivosti. Hraje ten chlap divadýlko, anebo se vážně dobře baví?

Blaauwbroekovo tušení bylo správné: pro Tubantii se toto nedělní odpoledne skutečně zapsalo do historie. Poprvé za sto dvanáct let existence této soutěže zvítězila Stará čtyřka z Enschede. Aaron stál na větrem zmítané tribuně, když okolo něj vypuklo nadšení. Byla to exploze ochraptělého jásotu a praskajících kelímků od piva, a protože pravověrní členové studentských spolků dělají výhradně to, co patří k tradici a zvyklostem, svléklo si jejich fanatické jádro bleskurychle šaty, aby zcela nazí plavali až k vítězné lodi. V tu chvíli mu pohled padl na rektora, který zrovna dělal něco naprosto nezvyklého. Sigerius prudce odhodil nedopitý kelímek s pivem do trávy a začal se bahnem na břehu brodit k vodě. To už Aaron slézal z tribuny, nastavoval si čočku a sledoval rektora, jak si s pobaveným výrazem v tváři svléká oblek. Všechno šlo dolů, košile, ponožky, spodní prádlo. Nechal si jen kravatu, veslařskou kravatu. Samozřejmě, že si předtím nechal obstarat kravatu univerzitního veslařského spolku, stejně jako byl čestným hostem každého lokálu s povolením čepovat pivo. Krátce před tím, než se rozběhl ke kanálu, aby spolu s těmi kluky skočil do vody, zavolal na něj Aaron jménem, „Sigerie!“, a vyfotil ho asi ze čtyř metrů, od hlavy až k patě.

Jonin táta měl pravdu, byla to dobrá práce, ta fotka byla ve všech směrech fantastická. Byl v ní pohyb, muž na snímku stál na špičkách, paže ve vzduchu, a ačkoliv se zdálo, že horní část jeho těla již směřuje k pásu vody probleskujícímu v pozadí, díval se s otevřenou, volající pusou a ohnivýma očima přímo do fotoaparátu. Odpolední slunce ostře osvětlovalo nahé tělo, zdálo se, že kompozici si někdo důkladně promyslel: Sigeriova levá ruka víceméně ukazovala k veslici na kanálu v dálce, jako na stylizované sportovní fotografii, zaznívaly zde starořecké olympijské rezonance – ale co, tohle byly jen fotografické žvásty, bylo zcela jasné, proč tuhle fotku chtějí mít všechny deníky. Ještě v Houtenu se Aaron pohádal s děvčetem z PR oddělení univerzity, která jeho fotku chtěla stůj co stůj poslat ke schválení na sekretariát školy, což se samozřejmě nestalo. Naopak, následujícího rána ho v redakci přivítali, jako by byl Robert Capa. „No jasně, že tu fotku zveřejním,“ vřískal Blaauwbroek, „kdybych ji měl do tiskárny převézt v pancéřovým autě a třeba s ní i projet rotačkou.“

Od té doby jste na nahého rektora mohli narazit všude: zvětšeného nad barem v kantýně veslařů, na tričkách jednoho studentského spolku ve městě, jako plakát velkého letního festivalu v kampusu. Aaron ho vídal na záchodových dveřích na studentských kolejích. A ať už to byla náhoda nebo ne, Sigerius se stále častěji stával ústředním tématem divokých spekulací, ať už v učených společnostech na Oude Markt nebo na studentských večírcích. Rektor prý cestoval spolu s Wimem Ruskou přes Sovětský svaz a Čínu do Japonska a cestou nadělal z pár ruských hospod kůlničky na dříví; po svém průlomu v oblasti matematiky prý dostával v jednom americkém blázinci elektrošoky; taky měl údajně děti z předchozího manželství, které rostly pro šibenici. Stačilo, aby se člověk lépe podíval na tu fotku a zmatek mu pomalu z papíru stékal do klína. Každý mohl vidět, že to, co naznačovaly Sigeriovy uši, pod slušivými dvoudílnými obleky, většinou nudně tmavomodrými, někdy světle šedivými nebo s proužkem, prostě pokračovalo dál a stále mohutnělo. To tělo, tak nevhodně odhalené, vypadalo překvapivě pružně a šlachovitě, pevné, nezničitelné, „suché“, abychom se vyjádřili sportovní terminologií. Na tohle tělo si člověk prostě musel udělat nějaký názor, stejně jako na jasně viditelné tetování na levé straně hrudi: na Sigeriově srdci se skvěly dva japonské znaky, vytetované levným, tmavomodrým námořnickým inkoustem – „judo“, jak Aaron věděl. Působily značně šokujícím dojmem, neboť nejen že bylo tetování v roce 1995 poměrně nezvyklé, ono bylo navíc považováno za cosi ordinérního. Na druhou stranu ovšem zcela odpovídalo Sigeriově tělesnosti, jeho pověsti opičáka, který během odborářských schůzí rád balancoval na zadních nohách židle tak dlouho, až se musel zachytit okraje stolu, a který si o přestávce na kávu uvolňoval ramena jako artista na visuté hrazdě, rozhlížeje se přitom kolem, jako by ještě před dalším jednáním chtěl své kolegy zbouchat do kuličky. Byly to temné klíčové dírky, kterými na světlo problikávaly záblesky bývalého Sigeria, dobrodruha, frajera, který svou kariéru jako vystřiženou z knížek pro kluky zahájil dvěma tituly mistra Evropy v judu, rváče, pro nějž se vrcholem života měly stát olympijské hry v Mnichově.

V rozhovorech se dočetli, že jejich rektor měl v roce 1972 stejně jako Ruska šanci na medaili, kdyby ovšem téměř měsíc před touto událostí nezasáhl osud: protože si chtěl koupit pudinkový šáteček, přecházel Sigerius přes utrechtskou Biltstraat. Už už cítil sladkou chuť vanilky, když tu ho srazil skútr, jehož železná stupačka mu roztříštila holenní kost. Křup, a bylo po kariéře vrcholového sportovce. Žádný novinář, student, ani vědec se nemohl nabažit teorie, že bez toho neochutnaného pudinkového šátečku by se nikdy neuskutečnil ten pravý zázrak Sigeriova profesního života. Zázrak z ulice Antonius Matthaeuslaan, tak tomu on sám říkal podle místa v Utrechtu, kde v maličkém podkrovním bytě ležel osm měsíců na posteli v sádře sahající až po tříslo. V temné zimě po olympijských hrách roku 1972 si zničený a zlomený Jonin táta z krabice společenských časopisů a populárně vědeckých magazínů vytáhl zatoulanou brožurku se zadáním nizozemské matematické olympiády, knížečku plnou nezvykle obtížných problémů pro nezvykle talentované gymnazisty, a z čiré nudy si vzal tužku a začal si na okraj čmárat řešení a výsledky. Následujícího rána měl všechno hotovo.

Co se za těch čtyřiadvacet hodin přesně stalo, jaká zadní vrátka se otevřela v Sigeriově traumatizované hlavě sportovce, to se můžeme jen dohadovat. Fakta říkají, že za tři roky zvládl vystudovat s červeným diplomem utrechtskou matematickou fakultu, doktorát obhájil tak brilantně, až to nahánělo strach, a na počátku osmdesátých let se s celou rodinou odstěhoval do Berkeley v Kalifornii. A i tam vystoupal až k olympijským výšinám. V rámci teorie uzlů, což je oblast matematiky, která se snaží pochopit, kolika různými způsoby je možno na kusu provazu udělat uzel (kratším a jednodušším způsobem nelze jeho matematické dílo shrnout) si Ramanujan z utrechtského Tuinwijku vynutil průlom, za nějž v roce 1986 obdržel na kongresu Mezinárodní matematické unie, konaném jednou za čtyři roky, Fieldsovu medaili.