PAUL (s. 18–19)

Můj pohled spočine na velkém hnědém kufru, který stojí úplně vpředu. Leknutím se nemůžu pohnout. Ten kufr pochází z Nizozemska a velkými písmeny je na něm napsáno jméno „Glaser“, které je v Nizozemsku dost vzácné. Moje žena to čte také a chytne mě za ruku. Mlčky se na ten kufr dívám. Ve světle vitrín se před námi rozprostírá bizarní krajina kufrů. V odrazu skla vidím náš obraz, jak stojíme v šeru prázdného sálu a před námi ten jasně osvětlený hnědý kufr. Kufr s mým jménem na cestě nikam. Dlouhou chvíli je ticho. (...)

Obraz kufru mě nenechává na pokoji. Když ten večer ležím v posteli, nemohu ho vymazat z mysli. Proč jsem odpovídal svým přátelům tak vyhýbavě, proč jsem se vytáčel, když jsem přece moc dobře věděl, co mám odpovědět? Nakonec se rozhodnu. Je načase, abych odhalil tajemství své rodiny.

ROOSJE (s. 173–174)

Na jedné plánovací poradě zaslechnu, že se esesáci večer scházejí, aby se pobavili a ukrátili si čas. Vždyť i oni žijí v táboře daleko od domova. Hodně se tam pije a zpívá, ale po nějaké době se i to stává nudnou rutinou. Jednou si dodám odvahy a navrhnu, že bych jim někdy mohla zahrát na klavír a zatančit. Znám hodně německých písní. Kurt reaguje vyhýbavě, ale za několik dní přijde zpráva, že mám večer přijít. Zřejmě o tom s někým mluvil. Mám přijít zatančit. Protože vězeňský oděv není vítaný, zařídí mi jiné šaty a elegantnější boty.

V doprovodu vojáka jdu do skladu s ošacením. Jsou tam hromady oblečení po lidech, které zplynovali. Kabáty srovnané vedle kabátů, boty vedle bot, šaty vedle šatů. Je toho plná hala. Vyzkouším si několik šatů a naberu si jich víc, než je na jeden taneční večer potřeba. Do hrubého pytle cpu šaty, prádlo, ponožky, tři blůzy a dva svetry. Beru si také pár chlapeckých bot, které mi padnou, a nakonec ještě tři páry dámských tanečních bot. Místo svých rozbitých bot se sešlapanými podrážkami si na místě obouvám chlapecké boty a do nich si vezmu pár „nových“ ponožek. Pod vězeňské šaty si oblékám svetr, který teď uprostřed zimy příjemně hřeje. Ještě si vezmu několik hřebenů a spon do vlasů, které leží ve vedlejší místnosti. Pytel schovám za svým stolem v kanceláři. Pro Marthu a Rachel s sebou do baráku tajně odnesu spodní prádlo a ponožky.

Večer se zase vracím do své kanceláře a převléknu se. Učešu si vlasy, které mi potom, co nás před půldruhým rokem ostříhali dohola, zase pěkně narostly. Dokonce mají i tvar. Kurt zařídil, abych se už nemusela znovu nechat ostříhat, tak jako většina ostatních vězňů, kterým vlasy dorostly. Oblékám si nové šaty a zkouším si několik tanečních kroků. Masíruju si nohy, aby se zahřály a byly ohebné, a čekám na Kurta, který mě má přijít vyzvednout.

Tak se ocitnu na večírku SS. V rohu útulně zařízené místnosti stojí klavír. Je tam také gramofon. Spousta hluku, pití a kouře z cigaret. Když vejdeme, všichni vzhlédnou a dívají se na mě a na Kurta, který stojí vedle mě. K mému překvapení jsou tu i ženy, hlavně obávané dozorkyně. Schröder, majitel fabriky, tady ale není. Tohle je určitě pod jeho úroveň a raději se účastní večírků nejvyššího vedení tábora. Několik přítomných je už viditelně pod parou. Zpívají se německé písně Süße Heimat a Warum ist es am Rhein so schön.

Pak začínám. Budu tancovat na hudbu z gramofonu. Chvíli ještě přemýšlím, kterou desku vybrat. Kurt zvedá ruku. Všichni ztichnou. Představím se a říkám, jaký tanec předvedu. Je to mazurka. Nejdřív pomalá, pak rychlejší. Potom zatancuju ještě tři tance a asi po půlhodině svůj výstup ukončím. Nikdo netleská. To se vězňům nedělá. Jako odměnu dostanu celý bochník chleba a pak jdu zpátky do svého baráku.

ROOSJE (s. 201)

Sedíme s Marthou vedle sebe. Moc toho nenamluvíme. Na ulici jsem už viděla dost lidí. Někteří přinášejí vyhladovělým vězňům jídlo a pití. Všichni jsou na nás milí. Vypadají dobře a dívají se zvědavě. Někteří jsou z pohledu na nás šokovaní. Uvědomím si, že mám přes civilní šaty ještě pořád oblečený vězeňský kabát. Jsme špinaví a hrozně vyhublí, někteří z nás mají rány ovázané špinavými obvazy. Ti dobří lidé tady nezažili válku zblízka, znali ji jen z novin. Abstraktní a vzdálenou. Nějaká maminka s dítětem na nás ohromeně hledí. Její ramena se otřásají vzlyky.

Slzy té ženy jsou nakažlivé. Martha už to nevydrží a začne plakat. Vzlyká a mumlá nesrozumitelná slova ještě dlouho poté, co jsme ženu s dítětem minuli. Drmolí něco ve vlámském nářečí. Pláče stále hlasitěji, musí vyplakat všechen smutek, který až dosud vyplakat nemohla a nesměla. Obejmu ji a hladím po krátkých vlasech. Zdá se, že to nevnímá. Pláče bez přestání a otřásá se vzlyky. Zní to spíš jako noční vytí šakala než pláč lidské bytosti. Cítím, jak se mi stahuje hrdlo a pak začnu potichu plakat s ní. Tak sedíme vedle sebe v nákladním autě a mně se zdá, že to trvá celou věčnost. Proč musíš být nejdřív zavržen, abys mohl být vyvolen, pomyslím si. Představím si své rodiče. Nemohli to přežít. Představím si bratra Johna, naši zavražděnou přítelkyni Rachel, nekonečnou řadu lidí, kteří zahynuli v plynových komorách, chlapce s hnědýma očima a záblesk jeho úsměvu, svoji neteř. Myslím na zločiny, které spáchal Clauberg, na to, že už nemůžu mít nikdy děti. Myslím na všechny ty roky pronásledování a diskriminace. Proč? Jen proto, že jsem, kdo jsem. Ostatní vězni mlčí a radostně mávají lidem na ulici. Ponechají Marthu i mě našemu smutku.

ROOSJE (s. 206)

S prvními tóny Chopinova valčíku se dávám do pohybu. S úsměvem se soustředěně dívám do publika. Ženám, které znám, hledím do očí. Hudba zrychluje, tanec získává na tempu. I když tancuju od mládí a tanec je moje práce, nikdy se pro mě nestane rutinou. Je pokaždé jiný. Je to moje vášeň. Cítím, jak mé tělo naslouchá hudbě. Je v tom něco božského. Když doznívají poslední Chopinovy tóny, zastavím se. Obecenstvo jásá.

Pak začíná druhý tanec. Ravelovo Bolero. Melodie se rozvíjí od pomalých jemných tónů, které zprvu přicházejí z dálky, pak se přibližují a získávají na intenzitě, rytmus hudby se stále zrychluje, až celá skladba vyústí v mohutnou explozi. Připravila jsem si baletní představení. Během tance mi po rtech stékají pramínky slaného potu. Tančím spontánně, téměř v transu, jako kdysi. Teď je mi třicet, ale ten pocit je pořád stejně silný. Až když hudba dosáhne vyvrcholení, vracím se duchem do sálu, oslněná, bez dechu, zbrocená potem. Vidím, jak mě ztichlé obecenstvo sleduje. Když spustím paže, propukne divoký potlesk. Sál naplní jásot a výkřiky. Jsem zpátky, mávám a směji se. Chci ten úžasný okamžik zadržet co nejdéle. Stírám si pot z čela.

Bolero se odvíjí podobně jako můj život. Už jsem tady několik týdnů, ale skutečné osvobození přišlo až dnes večer. Myslím, že mnoho žen to cítí stejně. Některé se poprvé znovu smály. A pro mě je to stejné jako v pěti letech, když jsem objevila tanec a měla pocit, že život začíná.

PAUL (s. 258–259)

Když kniha vyšla, jako by skutečně došlo ke změně mé vnější identity. Zpočátku jsem si to však neuvědomoval. Jsem tedy katolík nebo Žid? Jako dospělý jsem se nikdy neúčastnil katolických bohoslužeb. Nejsem aktivní katolík, jako jsem býval v mládí. Ale stále cítím sounáležitost s kulturou, která se ke katolictví váže, s jejími hodnotami jako je soucit, odpuštění, tradice či obřad. Na střední škole nás učil náboženství mladý jezuita. Jeho hodiny byly tak fascinující a tak plné historického uvědomění a životní moudrosti, že mu přicházeli naslouchat i nekatolíci. Každý týden jsem chodil do jezuitského kláštera, kde jsme v malých skupinkách diskutovali o důležitých životních otázkách. Ta setkání mi mnoho dala a do určité míry mě formovala. Velmi rád na ně vzpomínám. Jestliže nejsem katolictvím určen, tvoří alespoň moji součást. Za nacistů by na tom ale nezáleželo, protože v té době bych musel nosit znamení jiné identity – Davidovu hvězdu.

Když jsem hledal informace týkající se mé tety a jejího života zmítaného zkouškami, seznámil jsem se postupně s mnoha židovskými muži a ženami, a někteří z nich se stali mými dobrými přáteli. Od samého počátku jsem se mezi nimi cítil doma. Je těžké říct proč. Zajímal jsem se o ně, jejich osudy, jejich životy, jejich kariéru a společenské postavení, kterého dosáhli. Ale bylo toho víc. Způsob, kterým spolu komunikovali, mi připadal známý, a cítil jsem se mezi nimi uvolněně. Jejich zdánlivě neorganizovaná a chaotická interakce, setkání, kde jeden mluví přes druhého, střídání různých témat, výměna zcela protichůdných názorů, podnikavý duch, smysl pro humor, zájem o mezinárodní dění – to všechno jsem i já. Ať již to, co jsem na těchto setkáních zažil, bylo specificky židovské nebo ne, cítil jsem příbuzenské pouto.

Jsem tedy katolický Žid nebo židovský katolík? Moje osobnost je odrazem obou kulturních koncepcí. Roky, kdy se moje osobnost formovala, jsem však prožil jako katolík. Židovství bylo k mému životu přidáno jako jeho další rozměr a vnímám ho jako obohacení. Přestože mám novou nálepku, nejsem ze své podstaty jiný člověk. Jsem, kdo jsem.