Kapitola, v níž do Hokitiky přibude cizinec, tajná porada je narušena, Walter Moody zatají svůj nedávný zážitek a Thomas Balfour započne s vyprávěním.

Dvanáct mužů, kteří se sešli v kuřáckém salonku hotelu U Koruny, budilo dojem, že se tam potkali náhodou. Soudě dle rozmanitosti jejich vystupování a oděvu – redingoty, fraky, tvídová saka, žlutá anglická kůže, batist a serž – mohlo jít o dvanáct cizích osob, jež nastoupily do téhož železničního vozu míříce každá do jiné městské čtvrti, jejíž mlžný závoj je spolu s přílivem a odlivem oddělí docela. A vskutku, strojená osamocenost každého z mužů, ať byl zahloubán do čtení novin, předkláněl se, aby odklepl popel do ohniště, nebo pokládal prsty jedné ruky na plátno kulečníkového stolu, aby se nachystal ke strku, vyvolávala právě ten druh fyzického ticha, který nastává pozdě večer v osobním vlaku – jen jej netlumilo rachocení vagonů, nýbrž hlasité bubnování dešťových kapek.

Takový obrázek se naskytl panu Walteru Moodymu stojícímu mezi dveřmi s rukou na veřeji. Netušil, že svým příchodem narušil soukromé jednání, neboť zúčastnění umlkli, jakmile zaslechli z chodby jeho kroky, a než otevřel dveře, všech dvanáct se vrátilo ke své původní činnosti (byť v případě hráčů kulečníku poněkud chaoticky, neboť zapomněli, jak byli rozmístěni) a nyní se jí zaobírali s tak umně předstíraným zaujetím, že nikdo ani nezvedl oči, když Walter Moody vstoupil.

Celý text ukázky v pdf