Jsem rodinný lékař. Ordinační hodiny mám od půl deváté dopoledne do jedné hodiny odpoledne. Dávám si načas. Každému pacientovi vyhradím dvacet minut. Ta dvacetiminutovka je můj vývěsní štít. Který doktor si na vás dneska ještě vezme dvacet minut? říkají lidé – a předávají tu zprávu dál. Nenabírá zbytečně moc pacientů, říkají. Chce se věnovat každému zvlášť. Vedu si pořadník. Když některý pacient zemře nebo se přestěhuje, stačí jediný telefonát a mám místo něj pět jiných.
Pacienti směšují čas s pozorností. Myslí si, že jim věnuju víc pozornosti než jiní rodinní lékaři. Jenže já jim věnuju jen víc času. Co potřebuju vědět, vidím za minutu. Zbývajících devatenáct minut naplním pozorností. Lépe řečeno iluzí pozornosti. Kladu obyčejné otázky. Jak se daří synovi/dceři? Spíte už zase dobře? Nejíte moc/málo? Přitisknu jim fonendoskop na hruď a pak na záda. Zhluboka nadechnout, řeknu. A pomalu vydechnout. Neposlouchám doopravdy. Nebo se aspoň snažím neposlouchat doopravdy. Zevnitř zní všechna lidská těla stejně. Předně je tu samozřejmě tlukot srdce. Srdce nemá tušení. Srdce pumpuje. Srdce je strojovna. Strojovna udržuje loď jen v pohybu, ne v kurzu. Dále jsou tu zvuky vnitřností. Orgánů. Přetížená játra zní jinak než zdravá játra. Přetížená játra skučí. Skučí a žadoní. Žadoní o jeden den volna. Den, v němž se vypořádají s nejhorším odpadem. Teď mají věčně skluz. Přetížená játra jsou jako kuchyň v restauraci, která nikdy nezavírá. Vrší se špinavé nádobí. Myčky jedou naplno. Ale hromady špinavých talířů a připečených hrnců jsou stále větší a vyšší. Přetížená játra doufají v jeden den volna, ten však nenastane nikdy. Každé odpoledne tak mezi půl pátou a pátou (a někdy už dřív) se naděje na den volna zmaří. Když mají játra kliku, je to nejdřív jen pivo. S pivem se dá většina práce přesunout na ledviny. Jenže vždycky se najdou tací, jimž pivo nestačí. Zapijou to ještě něčím: režnou, vodkou, whiskou. Něčím, co do sebe člověk může hodit na ex. Přetížená játra se zatnou, až se nakonec protrhnou. Nejprve ztvrdnou jako přehuštěná duše. Pak stačí už jen malá nerovnost na vozovce, aby došlo k prasknutí.
Poslouchám fonendoskopem. Přitlačím prstem na ztvrdlinu hned pod kůží. Cítíte tohle? Jestli přitlačím ještě víc, praskne to tady, u mě v ordinaci. To teda ne. Spousta svinčíku. Krev se jednou velkou vlnou vyvalí vzhůru. Žádný rodinný lékař nestojí o úmrtí v ordinaci. Doma – to prosím. U nich doma, uprostřed noci, ve vlastní posteli. S prasklými játry obvykle ani nedolezou k telefonu. Ambulance by tak jako tak přijela pozdě.
Moji pacienti se dostavují k audienci ve dvacetiminutových intervalech. Ordinace je v přízemí. Objevují se o berlích a na vozíku. Někteří mají nadváhu, jiní trpí dušností. Každopádně už nemůžou chodit po schodech. Schod by znamenal jistou smrt. Jiní si to jen sugerují: že jakmile vystoupí na první schod, udeří jejich poslední hodinka. Takových pacientů je naprostá většina. Většině lidí nic není. Skučí a kňučí, vyluzují zvuky, jako by každou vteřinu dne hleděli smrti do očí, s povzdechem se svezou do židle naproti mému pracovnímu stolu – ale nic jim nechybí. Vyslechnu jejich potíže. Tady to bolí, a tady, někdy to vystřeluje až sem dolů… Nasadím výraz zájmu. Mezitím si něco čmárám na kus papíru. Požádám je, ať vstanou, ať jdou se mnou vedle, abych je mohl vyšetřit. Jen někdy někoho požádám, ať se za zástěnou svlékne, ale většinou ne. Všechna ta lidská těla těžko snáším i v šatech. Části těla, na které slunce nesvítí, opravdu nemusím vidět. Kožní faldy, v nichž je vždycky teplíčko, takže bakterie mají pré, plísně a záněty mezi prsty u nohou, pod nehty, prsty, které něco drbají, prsty, které něco tak dlouho škrábou, až to začne krvácet… Tady, pane doktore, tady to svědí nejvíc… Ne, nechci to vidět. Předstírám, že se dívám, ale ve skutečnosti myslím na něco jiného. Na horskou dráhu v zábavním parku, na prvním vozíku je přimontovaná zelená dračí hlava, lidé zvedají ruce do vzduchu a řvou z plných plic. Koutkem oka vidím mokré chomáčky genitálního ochlupení, zarudlé zanícené lysiny, které už nikdy nezarostou, a myslím na výbuch letadla ve vzduchu, cestující jsou ještě připoutaní v sedadlech a zahajují kilometry dlouhou dráhu přemetů do nekonečna: je zima, vzduch je řídký, v hlubině čeká oceán. Při močení to pálí, pane doktore. Jako bych vyčůrával jehly… Vlak těsně před vjezdem do nádraží exploduje, raketoplán Columbia se rozprskává na miliony kousků, druhé letadlo se zabořuje do Jižní věže. Tady to pálí, pane doktore. Tady…
Můžete se obléct, říkám. Už jsem se podíval. Napíšu vám recept. Někteří pacienti sotva skrývají zklamání: recept? Ještě pár vteřin zůstanou nejapně stát se spodky nebo kalhotkami u kolen. Vzali si v práci dopoledne volno, chtějí si za ty peníze přijít na své, i když jsou to peníze, co za ně vysolila společnost zdravých lidí. Chtějí přinejmenším, aby je doktor prohmatal, aby si natáhl gumové rukavice a něco – některou část těla – vzal do odborných prstů. Aby jeden prst někam strčil. Chtějí vyšetření, jeho dlouholetá zkušenost, jeho klinický pohled, který vmžiku zaregistruje, co komu chybí, je neuspokojuje. Přitom to viděl už stotisíckrát. A jeho zkušenost mu říká, že není potřeba, aby si po stotisícíprvé ty rukavice natahoval.
Někdy je to nevyhnutelné. Někdy člověk musí hmátnout dovnitř. Obvykle jedním nebo dvěma prsty, jen někdy celou rukou. Natáhnu si gumové rukavice. Ták, položte se mi na bok… Pro pacienta je to zlom. Konečně ho berou vážně, podrobí ho internímu vyšetření, ale jeho pohled se už neupírá na můj obličej. Dívá se teď výhradně na mé ruce. Na mé ruce, jak si natahují gumové rukavice. Říká si, jak to mohl nechat zajít tak daleko. Jestli tohle opravdu chce. Než si natáhnu rukavice, umyju si ruce. Protože se umyvadlo nachází naproti vyšetřovacímu lehátku, stojím při mytí zády k němu. Dávám si načas. Vyhrnul jsem si rukávy. Vím, že se na mě pacientovy oči upírají. Pouštím si vodu z kohoutku přes zápěstí. Nejprve si pečlivě umyju ruce a pak ještě stoupám po předloktí: až k loktům. Přes zvuk tekoucí vody to není slyšet, ale vím, že když dojdu k loktům, pacientův dech se zrychlí. Zrychlí se nebo na několik vteřin dokonce ustane úplně. Provedeme interní vyšetření, pacient na ně vědomě či nevědomky sám naléhal. Tentokrát se nenechal odbýt receptem. Ale mezitím vyvstávají pochybnosti. Proč si doktor myje dezinfekcí ruce a předloktí až po lokty? Něco v pacientově těle se stáhne. A přitom by se měl právě co nejvíc uvolnit. Uvolnění je při interním vyšetření klíčem k hladkému průběhu.
Už jsem se otočil a utírám si ruce, předloktí, lokty. Když si pak beru ze zásuvky pár rukavic zabalený v plastovém sáčku, na pacienta se pořád ještě nedívám. Roztrhnu sáček, sešlápnu pedál odpadkového koše a sáček vyhodím. Až teď, když si rukavice natahuju, se na pacienta zase poprvé podívám. Jeho pohled je, jak bych to řekl, jiný, než když jsem se obracel k umyvadlu, abych si umyl ruce. Položte se, říkám, než stačí vyjádřit své pochybnosti o interním vyšetření slovy. Otočte se obličejem ke stěně. Nahé tělo je méně potupné než tělo v kalhotách a spodkách u kotníků. Není tak bezbranné. Dvě nohy obuté ještě v ponožkách a botách, ale u kotníků spoutané kalhotami a spodkami. Jako vězeň na řetězu s ostatními spoluvězni. Kdo má kalhoty u kotníků, nemůže utéct. Můžeme ho podrobit internímu vyšetření, ale můžeme mu taky dát pěstí do nosu. Nebo můžeme do stropu vystřílet zásobník pistole. A teď už mám do prdele toho lhaní dost! Počítám do tří… Jedna… dvě… Snažte se uvolnit, zopakuju. Obraťte se pomalu na bok. Popotáhnu si gumové rukavice těsněji přes prsty a výš přes zápěstí. Zvuk napínané gumy mi vždycky připomíná nafukovací balonky. Balonky na oslavu narozenin, nafouknuté v noci jako překvapení pro oslavence. Chvilku to asi bude nepříjemné, říkám. Hlavně pravidelně dýchejte. Pacient si je moc dobře vědom mé přítomnosti za jeho částečně obnaženým tělem, ale už na mě nevidí. To je okamžik, kdy si dopřeju čas a to tělo, nebo tedy tu obnaženou část, si prohlédnu podrobněji.
Dosud jsem vycházel z toho, že pacient je muž. V uvedeném příkladu leží na vyšetřovacím lehátku muž se staženými kalhotami a spodky. Ženy jsou jiná káva. K ženám se dostanu za chvíli. Dotyčný muž ke mně pootočí hlavu, ale – jak řečeno – už na mě dobře nevidí. Pěkně si tu hlavu položte, říkám. A hlavně se uvolněte. Pacientovi z dohledu se zadívám na holou dolní část trupu. Už jsem řekl, že to asi chvilku bude nepříjemné. Mezi tímto sdělením a vlastním nepříjemným pocitem není nic. Je to prázdný okamžik. Nejprázdnější okamžik celého vyšetření. Vteřiny neslyšně odtikávají, jako když se na metronomu vypne zvuk. Metronom na klavíru v němém filmu. K tělesnému styku ještě nedošlo. Na holé dolní části trupu jsou patrné stopy spodků. Zarudlé rýhy, které v pokožce zanechala guma. Někdy jsou tam pupínky nebo mateřská znaménka. Kůže je v této oblasti mnohdy příliš bledá, je to jedna z oblastí, kam slunce pronikne jen zřídka. Zato je skoro vždycky ochlupená. A směrem dolů ochlupení přibývá. Jsem levák. Pravou ruku položím pacientovi na rameno. Přes gumu rukavice cítím, jak tělo tuhne. Celé tělo se napíná a stahuje. Chtělo by se uvolnit, ale pud je silnější, nastražuje se, vzpouzí se blížícímu se útoku zvenčí.
A pak už je má levá ruka tam, kde má být. Když můj prostředník proniká dovnitř, pacientova ústa se otevřou, rty se od sebe oddálí, mezi zuby unikne vzdech. Něco mezi vzdechem a zaskučením. Jen klid, říkám. Hned to bude. Snažím se nemyslet na nic, ale to je vždycky těžké. Proto myslím na to, jak jsem jednou v noci ztratil klíček od kola v bahně na fotbalovém hřišti. Byl to blátivý plácek ani ne metr čtvereční a já jsem věděl jistě, že tam klíč leží. Bolí tohle? ptám se. Teď se k prostředníku přidá ukazovák, spolu najdeme klíček dřív. Trochu… Kde? Tady…? Nebo tady? Na hřišti pršelo, pár lamp ještě svítilo, ale nebylo tam dost světla, aby bylo dobře vidět. Většinou je to prostata. Rakovina nebo jen zbytnění. Při první prohlídce se to ještě nedá dobře určit. Mohl jsem jít domů pěšky a vrátit se druhý den, abych pokračoval v hledání za denního světla. Ale když už jsem byl v tom hrabání, bahno jsem měl zalezlé až hluboko pod nehty, tak proč bych s tím přestával. Au! Tam, pane doktore! Do prdele! Promiňte… Au, do prdele! A pak nastal ten vzácný okamžik, kdy mé prsty v rozmáčené kaši ucítily něco tvrdého. Opatrně, může to být taky kousek skla… Přidržím to ještě proti světlu, sporému světlu z kandelábru u hřiště, ale vlastně to už vím. Třpytí se to, leskne se to, nemusím domů pěšky. Bez pohledu na ruce si rukavice stáhnu a mrsknu je do nášlapného koše. Posaďte se. Můžete se obléct. Na nějaké závěry je ještě moc brzy, říkám.

Je to už rok a půl, co se u mě v čekárně najednou zjevil Ralph Meier. Samozřejmě jsem ho hned poznal. Jestli prý může na moment… je to jen maličkost. Jakmile byl v ordinaci, bez okolků to vyklopil. Jestli je pravda, co mu říkal ten a ten, že nedělám drahoty s předpisováním… v tu chvíli se plaše rozhlédl, jako by se bál, že by nás někdo mohl odposlouchávat. „Ten a ten“ jsou moji stálí pacienti. Nakonec si to všichni vzájemně řeknou, a tak se ke mně dostal i Ralph Meier. Přijde na to, povídám. Musím se vás vyptat na pár věcí, co se týkají vašeho celkového zdravotního stavu, abychom se vyvarovali nepříjemných překvapení. A pak? naléhal. Když bude všechno v pořádku, budete opravdu ochotný… Přisvědčil jsem. Ano, řekl jsem. Dá se to zařídit.
Teď jsme o rok a půl dál a Ralph Meier je po smrti. A zítra ráno musím předstoupit před lékařskou kárnou komisi. Ne kvůli tomu, v čem jsem mu byl tehdy nápomocný, ale kvůli něčemu jinému, o víc než půl roku později: dalo by se tomu říkat „lékařské pochybení“. Z komise příliš velké obavy nemám, v lékařských kruzích se všichni známe, často ještě ze studií. Tady nejsou takové poměry jako v USA, kde kvůli nesprávné diagnóze může advokát lékaře zruinovat. V téhle zemi by člověk musel udělat opravdu velkou botu. Ale i tak. Důtka, zákaz činnosti na pár měsíců, nic horšího se nemůže stát.
Jediné, na co nesmím přestat tlačit, je, aby to členové komise skutečně nepřestali vnímat jako lékařské pochybení. Musím vzít rozum do hrsti. Musím v to sám na plných sto procent nadále věřit – v lékařské pochybení.
Před pár dny byl pohřeb. Na pěkném, skoro venkovském hřbitově v zátočině řeky. Vysoké staré stromy, ve větvích foukal vítr a šustil listím. Ptáci štěbetali. Držel jsem se pokud možno vzadu, to mi přišlo rozumnější, přesto mě nic nemohlo připravit na to, co se stalo pak.
„Jak se opovažuješ sem přijít!“
Krátký okamžik naprostého ticha, zdálo se dokonce, jako by se vítr náhle utišil. I ptáci z ničeho nic ztichli.
„Ty hnusnej hajzle! Jak se opovažuješ? Jak se vůbec opovažuješ?“
Judith Meierová má hlas jak školená pěvkyně, hlas, který musí dolehnout i k posluchačům v zadních řadách koncertní síně. Všechny hlavy se na mě ohlédly. Judith stála u otevřených zadních dveří pohřebního vozu, kde si hrobníci právě vysadili na ramena rakev s tělem jejího muže.
Teď vyrazila ke mně, klestila si cestu stovkami smutečních hostů a oni se rozestupovali, aby mohla projít. Půl minuty vyluzovaly jediný zvuk v bezdechém tichu její vysoké podpatky na štěrku příjezdové cesty.
Těsně přede mnou se zastavila. Čekal jsem vlastně, že mi vlepí facku. Nebo že mi začne bubnovat pěstmi na klopy saka. Zkrátka že ztropí scénu, na to byla vždycky mistr.
Ale neztropila.
Podívala se na mě. Bělmo očí měla zarudlé.
„Hajzle,“ řekla ještě jednou, jen mnohem tišeji.
Pak mi plivla do obličeje.