Vzduch a smog, tovární komíny a cestující ve večerním čase, zdá se, že dýcháš a mluvíš, ale jménem koho? Stavíš se do řady při čekání na tramvaj, vypadá to, že jsi součástí společenství, které si pravidelně čistí zuby a živí se autentickými pocity, ale stejně se nemůžeš zbavit dojmu, že tu něco není v pořádku. Tentýž roh ulice, tatáž civilizovaná, koncentrovaná a relaxovaná pustina, která může každým okamžikem propuknout v pláč, uvězněná v těsných kalhotách, připravená vymýšlet překvapení, ignorovat nevědomost a slavit jakoukoli událost. Smog a vzduch, cestující, tovární komíny, kostelní zpěv, to vše přibližuje okamžik, v němž se patriarchové rozkládají na luxusní automobily, a rozhodně tu není dostatek dobré vůle. Každá ulice jako by prováděla vivisekci přežívající minulosti a není nic horšího než to, co jsme si v bezpečném úkrytu před smrtí navykli považovat za oslavu. Cestující a tovární komíny, smog a vzduch, po vesnici nenásleduje další vesnice, nýbrž výzkum veřejného mínění.

Pane prezidente, pane premiére a páni úředníci spravující naše záležitosti
(Preşedinte, primule ministru, funcţionari ai treburilor noastre)

Když už jsme konečně byli pohromadě a nebylo už třeba frází na to, abychom mohli psát poezii, tak se najednou, pane prezidente, pane premiére a páni úředníci spravující naše záležitosti, objevil problém s kůží, s tváří a s kompetencemi. Když jsme tu měli jenom diktaturu a pořád nám vykládali o míru, demokracii a komunistické společnosti, všechno bylo absurdní, ale každý člověk měl svůj smysl (a byla to jeho věc). Teď děláte všechno pro to, aby to bylo naopak, a tak se zdá, že žádný člověk pro vás nemá smysl, ale věci že mají pro změnu tolik smyslu, že si ani neumíme představit tolik světů, kam by se všechny vešly. Tvrdíte, že za to nemůžeme. Pro některé lidi byl Ceauşescu občas dobrý, jindy byl zase pro všechny špatný, ale ani teď nevybředl z těch sraček, co nám je pořád cpal do hlavy – zlatá epocha, nejmilovanější syn národa, nejbližší příbuzný Velkého šéfa, jako kdyby taky neměl žádnou vinu. Po nesčetných Burebistech si vzpomeňte na Vlada Napichovače a na jeho bratrance, jak se k sobě chovali jako dobytek, skoro tak jako vy k sobě navzájem, ale nikdo po nich nechtěl, aby se zrovna milovali, a ostatně ani po vás to nikdo nechce: jenom – starejte se sami o sebe a dejte všechno, co máte… omluveni jsou jenom mrtví… pořiďte si dobré oblečení, co v zimě chrání před chladem a v létě před horkem. Jak vidíte, my platíme dost na to, abychom přesně věděli, kdo za to může a čí je to vina. A potom se bavíme a nadáváme. Ale pozor, v poslední chvíli by se mohlo stát, že se netrefíte do spánku. Už 50 let nikdo neví, co by dělal, být ve vaší kůži. Spolu se značkovými hadříky odkládáme i pocit trestní opovědnosti za člověka, kterého odkudsi známe. Zůstáváme v zajetí věcí, které jsme už dávno měli udělat. Někdy mi připomínáte pytel, do něhož venkovan pochytal myši a občas do něj strčí hůl. „Co to děláš?“ „Musím s nimi trochu zamíchat, jinak by ten pytel prokousaly.“ Takhle laskavě všechno řídíte. Co se vám vlastně podařilo, kromě kůže, tváře a subjektivně přizpůsobených kompetencí? Možná by se vám líbilo, kdybych vám začal nadávat, abyste mě mohli polapit, ale máte smůlu, dávám si bacha. Tak to je všechno, co se vám povedlo. A teď ještě čekáte na řády a vyznamenání? Omyl!

Nejspíš na to nenajdete žádný rým,
zase za to můžu, to já dobře vím,
výmluvnost mi momentálně vyhořela,
jako báseň, jak mužská i ženská těla.

Nám všem, co jsme nenáviděli povinnou četbu
(Celor care am urăt literatura obligatorie)

Tomu černému moru se nedalo uniknout, nikdo mu neunikl. Všechny, které znám, ale přitom přepadaly záchvaty smíchu. Všichni jsme nenáviděli povinnou literaturu a na rovinu jsme jí to řekli (a ona nás na oplátku taky nenáviděla). Říkali nám, že to jsou jenom slova a že opakování je matka moudrosti: „Opakujte po mně“, ale nebylo to k ničemu. Opakuj si, že literatura je to, co tě přivedlo k poznání, že stačí pouhá výmluva, abys sepsal cosi povinného… A k tomu ještě jakési obrázky, které bylo třeba naučit se nazpaměť, třeba ten s německým vojákem, který si odskočil ulevit kamsi pod most… Vzpomínám na nás všechny, co jsme nenáviděli povinnou četbu a na to, jak jsme se kvůli ní stali jakýmsi potenciálním nepřítelem v zemi vítězů. Jen ať si opakují, mají toho spoustu na opakování. Ale my, co jsme věděli svoje, jsme používali bič povinné četby jiným způsobem: neopakovali jsme, jen jsme se procvičovali a zjistili: „Tohle není pravda, to se vám jenom zdá“. A tenhle pocit jsme dovedli až do úplného konce, jako kdybychom si čutali s nejlevnější mičudou za 35 lei a trefovali se s ní do branky. Měli jsme štěstí, vyzvrácená nenávist se najednou přetavila do blyštivého proudu; písmenko po písmenku se spojovalo s útržky skutečnosti a naše ústa mohla konečně všechno vypovědět, takže už ani nemělo smysl pátrat, kdo vlastně měl pravdu; světy kolem nás vybuchovaly, slabika po slabice. Byli bychom se raději od vás dověděli, kdo byli vaši hrdinové, kdo vám dodával odvahu, abyste jen neseděli s rukama v klíně. Ale vy jste pořád opakovali: „Jsou to jenom slova, krásná slova“. A vůbec vás přitom nenapadlo, že ani slova se nestanou slovy, pokud z nich neuděláte vaše vlastní slova a pokud je nepřimějete, aby ukázala všechno, co jste schopni vidět, počínaje malinkou muškou octomilkou. Takže takhle to bylo, kdysi jsem nenáviděl literaturu; možná jsem měl pravdu, možná ne, ale nakonec mě to přešlo.