Prostá venkovská žena s šátkem na hlavě, vylévající si srdce v religiózních básních, v nichž si vystačí s měsícem a slípkami. Kdo by si však představil variaci na petrkovskou idylku, je na omylu. V češtině vyšel výbor z Christine Lavantové (1915–1973), jedné z nejvýznamnějších rakouských básnířek 20. století.
Jonáš Hájek
Oceňovaná německá básnířka Marion Poschmann, známá českému publiku hlavně svým románem Borovicové ostrovy, navštívila vloni na podzim po několika letech Prahu a na festivalu Literatura v parku četla básně ze své nejnovější sbírky Nimbus (2020). Pro tuto příležitost pořídil české překlady vybraných básní Jonáš Hájek.
Berlíňanka Nadja Küchenmeisterová připravuje k vydání třetí svazek básní, z něhož při autorském čtení v Praze představila několik textů. Zde jsou dva z nich – u kořene a škorpion nebo pavouk – a také báseň prach z její prvotiny nazvané Všechna světla (2010) a báseň beze mne ze sbírky Pod jalovcem (2014). Básně do češtiny přeložil Jonáš Hájek.
...Stejně jako jsem velmi citlivý na to, když se v psaní o poezii na něco apeluje, cosi boří a cosi podrývá, kamsi spěje a volá se po popisech nové společenské situace, tak se ošívám při spojení angažovaná poezie...
Nový román Michala Ajvaze je knihou o šťastném prázdnu, z kterého se rodí příběhy, vyprávěním o vyprávění.
Při četbě nové básnické sbírky Petra Hrušky ihned zaujme, kolik v ní přibylo pohybu: vítr bere slova / tráva u plotu běží pryč / chlápek (…) gestikuluje něco o životnosti / vlasy ukazují každou chvíli jinam – čteme v básni Opel.
Tři básně ze sbírky Suť.
Čtenářům literárního serveru Totem je již delší dobu známa poezie Ladislava Zedníka, jehož prvotina se po různých peripetiích konečně dočkala vydání. Ohlas, který Zedníkovo vyzrálé psaní na Totemu vzbudilo, nesl snad všechny znaky konstituování silné básnické osobnosti. Jeho poezie byla přijímána s obdivem rozumějícím i míjejícím, vyvolala vlnu povrchního epigonství a stávala se opakovaně předmětem různorodého pochybování, při kterém mohla být nařčena prakticky z čehokoli.
Některé čtenáře může zklamat, že se Velká řada Hostu po prvních dvou svazcích odchýlila od původního plánu vydávat souborně několik celých sbírek. V případě Boudní muziky je to však dobře, zejména proto, že Vít Slíva prostřednictvím rozvážného výběru znovu upozornil na rané sbírky, na něž pozdější vývoj autora v rámci Boudní muziky vrhá nové světlo.