u kořene
nikdo tak přesně nevěděl, jak pozdě je
když bylo pozdě: vrátila jsem se
průvan mne chytil za ruku, dvůr

mne poznal, jako vždy, ještě spící
jsem sloupla ze zvonků stará jména
čáp, chmelík, stejskalová, pověsila jsem je

na prádelní šňůře chybějí kolíčky
kde byla kaluž, žádná kaluž není
kde nerostly stromy, rostou stromy

hovoří se mnou křoví, potichoučku, stínek
pod pingpongovým stolem, delší než odpoledne
je asi jen život pouličních světel: pan staněk

už pětadvacet let odpočívá na hřbitově
už pětadvacet let mu odpočívám v patách…
nikdo přesně neví, jak pozdě je, když je pozdě

lavičky bez opěradel, od sýrů jako vždy zář
ten malý útržek mého rtu, kousíček kůže,
který u kořene jazyka posouvám, jsem já.

škorpion nebo pavouk
tvrdíš cosi o hmotě a temném prostoru
a tvoje ruce rozpažují, jako bys chtěl
obejmout vzducholoď, hvězdy, elektrody

hlasy přicházejí, vzdalují se, monitory
něco syčí, tvá plíce, a tyto bílé
přístroje, svůdně chladné, vědí skoro všechno

o tobě, kabely, hadičky, dveře
lehce zavěšené v pantu žhnoucí neděle
odpoledne plují vzduchem smítka jak ptačí

peří po vodě… sledujeme, jak se
snášejí, snáší se částečky kůže
neslyšíme kroky na chodbě

dokud neuvidíme boty: zvíře v mých zádech
škorpion nebo pavouk, značí zlom. nemohla
jsem najít kelímek na zuby, pardon, ne

na zubní kartáček, hřeben. ještě kapes-
níky jsou v tašce, mobil a tvé brýle na čtení
dvě košile, ponožky, jedny spodky.

prach
když se zavřou dveře, utichnou i psi ve svých
boudách. letecká doprava je pozastavena, ani
sekačka ani tikání budíku, nic neruší. jenom

lem záclony, smýkaný po podlaze. paprsek
ztracený v oku. mám horečku. dřevo tiše praská.
jenom vosa, která naráží do okna. venku se

pohupují jedle. v pokoji, pod mou postelí, kde
straší ne dost ostrý nůž, se třesou smítka. prach.
prach. slyším vosu, je nade mnou. cinkání

talířů z kuchyně, břinkot skleniček, teď příbor:
kdo, kdybych křičel, kdo by mě zaslechl, zvířata
běžící na dvojce a rozhovor v plném proudu

a nic z toho pro mne, uvězněno v odpoledním
světle. prach. prach. jsem ten hmyz, strašně
unavený, v téhle posteli ležela máma jako dítě.

beze mne
nemůžu si tam vzít tenhle obraz.
všichni mluví do svých úst. ten obraz musím
zatlouct do zornice. tam obraz kráčí

beze mne: všemi vtlučená do zornice,
můžu kráčet bez úst – růst. bez obrazu se
zornice zlomí. nikdo nedá ústům půst.