Karolína Ryvolová

„Nane savore Roma jekh“, praví jedno romské úsloví, „všichni Romové nejsou stejní“. Mylné přesvědčení, že Romové celého světa jsou homogenní masou, která myslí a jedná jako jeden muž, se negativně promítá nejen do neblahých stereotypů, ale také třeba do politiky či – v našem případě – do literární vědy.

Odborník bude zaskočen, ba pohoršen, zato milovníkům okultismu a nadpřirozena kniha přinese inspiraci k výpravám do říše fantazie. Pierre Derlon s kočovnými Cikány dlouho dobu žil, jeho vyprávění má tedy reálné základy. Těžko v něm ale odlišit dobře odpozorované skutečnosti od divokých báchorek.

Dílo je tak nesnesitelně otevřené, palčivé a bolestné, že při líčení hrdinových útrap má čtenář občas potřebu odvrátit zrak. Vypráví o hrdinově dospívání v početné romské rodině, která se po Maďarsku často stěhovala, aniž by se měnila ústřední premisa jejich existence – extrémní chudoba a permanentní hlad.

Povídka „Nešťastná Ida“ vyšla v knize O mulo!, sbírce hrůzostrašných i komických romských povídek o duchách navrátivších se mrtvých.

Provokativní název knihy Norberta Mappes-Niedieka Chudáci Romové, zlí Cikáni vyvolává bouřlivé reakce. Jde ovšem o novinku občerstvující a nanejvýš potřebnou.

Milena Hübschmannová vyprávěla, že její drahá přítelkyně Tera Fabiánová, první romská básnířka v bývalém Československu, občas z radosti či z žalu začala zničehonic básnit. Prostě to z ní vytrysklo v obrovském přetlaku, přesně v duchu požadavku Samuela Coleridge a Williama Wordsworthe na „spontánní překypení silných citů“ v romantické poezii.

Sedmadvacet textů obsažených ve sbírce dokonale ilustruje „průnik zániku a vzniku“. Každá z pohádek vykazuje jinou míru autorova čerpání z folkloru, od prosté fixace až po téměř dokonalou individualizaci. Klasické motivy romských pohádek, jako jsou čerti, duchové zemřelých mule, kořenářky a čarodějky či měření sil mezi chytrým Romem a hloupým gádžem, střídá reflexe indického původu Romů a osudu utlačovaných nebo výzva k větší otevřenosti komunity.

„Jsem už dost starý na to, abych dál bydlel u táty!“ řekne si jednoho dne Bůh a udělá si svůj vlastní svět. A ve čtenáři romské pohádky „Ráj na zemi“ ze stejnojmenné sbírky Gejzy Demetera pořádně hrkne – jaký otec? A neměl by Všemohoucí mít nějaké vyšší důvody pro stvoření světa, než jen neúnosnou bytovou situaci?

Příběhy výrazných romských osobností, které jejich schopnosti v kombinaci se společenskou poptávkou katapultovaly na titulní stránky novin, se liší v detailech, ne však v základních rysech. Dostávají se pod obrovský tlak, protože jejich postavení je vábničkou pro celou řadu zájmových skupin, které si do nich projektují své ambice, cíle a naděje. Romové v nich vidí spasitele, jejichž neúspěch může být vnímán jako zrada vlastních lidí nebo interpretován jako hrabání pod sebe.

V poslední době se mezi romisty a novináři rozhořela debata o kvalitě romských literárních děl. Romisté je vesměs oslavují, publicisté nezřídka zatracují. Tuto při není možné rozsoudit, aniž by obě strany měly stejný přístup k informacím o východiskách romské literární činnosti. Zde další příspěvek do sporu, proč Horváth není – a nemůže být – Havlíček.

Když se Zoli v závěrečné scéně nadechuje ke zpěvu, je to okamžik katarze. Odpustila svému milenci a zrádci v jedné osobě, tudíž smí odpustit i sama sobě a propustit nejbolestnější rukojmí, svůj vlastní hlas. Burcující příběh s řadou peripetií se tím trylkem sklenul v elegantním oblouku ke svému závěru, podrobnosti zůstaly za oponou.

Nejdřív jsme se všichni lekli. Snad ne ten ohraný a k uzoufání trapný romský přízvuk v češtině...? A kde jsou Romové? Zase nás čeká pár pitvořících se herců omotaných pestrobarevnými šátky; zase se budeme prkenně usmívat nad gádžovskou představou o bodrých Romech z osady a v duchu se zaříkávat, že už nikdy na žádné „cikánské“ představení nepůjdeme?

V představení Šunen, Romale / Poslyšte, Romové, které by se klidně mohlo odehrávat v některé z unimobuněk, kde Milena Hübschmannová v šedesátých letech sbírala ještě fantasticky živý romský folklor, si Bára Hrzánová a Jana Boušková hrají na romské vypravěče. A dlužno říct, že obstojí i před pravým Romem, který jim k tomu dělá muziku.

Slovo je pomocník i zbraň, umí pohladit, ale i zranit; slova vyřčená ve správnou chvíli dovedou rozkurážit dav a rozpoutat vzdor proti nespravedlnosti, stejně jako lynč. Slovo je mocné a je si toho vědoma celá naše informační společnost. Věděli to ovšem už staří Romové, když obrazným jazykem varovali: Nepodceňujte sílu slova.

Anticikanismus v Čechách je kniha subjektivní, naštvaná v duchu klasického díla Frantze Fanona Porobení tohoto světa a v lecčems omylná, současně je ale angažovaná a naplňuje neustálé volání po aktivním postoji a silných názorech vycházejících přímo z romských komunit.

Během posledního roku vyšlo více beletristických knih spojených s romskou tematikou než za poslední desetiletí, chtělo by se dokonce říci, že prožíváme jakýsi boom romské literatury.

První romský román - že prvenství připadne úplnému elévovi, o němž zatím nikdo neslyšel, je obrovské překvapení. Překvapivá je ale i nečekaně vyspělá forma textu a především obsah, který se ani cípečkem nedotýká romské folklorní tradice, čímž se zcela vymyká dosud známé tvorbě.

Už ve své nejvyzdvihovanější knize Soumrak dne se Išiguro profiloval jako mistr výstavby velkých dramat na pozadí všednodenních banalit. Je možné, že ve svém následujícím románu The Unconsoled (Neutěšení) tuto metodu dovedl k dokonalosti a zároveň do limitního bodu, kdy krásná literatura téměř přestává plnit svou primární funkci – vyprávění příběhů – a stává se něčím neprostupným, složitě zakódovaným, neuchopitelným a záhadným.

V úterý 18. 3. bude v kavárně Obratník na Smíchově slavnostně pokřtěna publikace s názvem Devla, devla! Tématem jsou, jak napovídá název („devla“ znamená romsky „bože“), Romové, a ve sbírce jsou soustředěny kratší prózy a básně 15 tvůrců.

Romština je ohrožená, nicméně žije. Důkazem je literární soutěž Mileny Hübschmannové.

Iveta Pape, autorka útlé brožurky s podtitulem Příručka pro učitele a asistenty pedagogů, je naštěstí Romka, a její postřehy o vzájemném vztahu romských studentů a jejich učitelů pramení stejnou měrou ze zkušenosti romského dítěte i pedagožky Romy vzdělávající.

Ghetto no.1 se také jmenuje devadesátiminutový dokument o učebnicovém selhání sociálního inženýrství v mosteckém Chanově. Televizní a filmový tvůrce Ivan Pokorný se ve svém ambiciózním snímku pokusil proniknout do nitra ghetta, prozkoumat příčiny jeho vzniku i možnosti jeho revitalizace a upozornit, že velkou část viny na stávajícím marasmu komunity nese neromská většina. Přes všechnu snahu však zůstal vně.

Romská literatura pomalu a trošku těžkopádně nabírá dech, ale lze očekávat, že jakmile se jednou dá skutečně do pohybu, ztěží ji něco zastaví. Důkazem metaforického „rozjíždění“ může být i to, že se konečně objevilo dílo napsané Romem z Austrálie. Respektive Romkou. Yvonne Sleeová (1966) je z rodiny německých Sintů a se svým anglickým manželem žije v Austrálii.

V říjnu loňského roku byla slavnostně pokřtěná publikace Knížka romských pohádek, kterou napsal a opatřil úvodem předseda o. s. Kulturní tradice se sídlem v Liberci Dušan Kotlár.

Tony Gatlif natočil kromě Transylvánie též filmy Gádžo dilo, Vengo nebo Exil.

Nevídanou vitalitu a činorodost Mileny Hübschmannové (1933-2005), ústřední postavy československé romistiky, utla v září roku 2005 náhle a zbytečně automobilová nehoda v Jižní Africe. Do publikace Milena Hübschmannová ve vzpomínkách přispěli lidé, kteří ji dobře znali.

Tour de Transylvania - režisér Gatlif své hrdiny poslal do Drákulova kraje.

Pracovníci Muzea romské kultury v čele s ředitelkou Janou Horváthovou letos vydali katalog muzejních sbírek. Jeho směřování je především výtvarné, takže až na výjimky ilustrující prapůvod umělecké tvorby Romů zde čtenář nenajde ukázky řemesel ani tradičních krojů, i když v depozitáři jsou.

Jedno z nejrozsáhlejších děl romské literatury Krajina zahalená dýmem Menyherta Lakatose z Maďarska vyšel česky. Jeho hrdina se zmítá mezi pudovostí a touhou po vzdělání a pravdu nalézá někde uprostřed.

Tolik očekávaný, ve světě uznávaný a již po šestnácté pořádaný pražský Festival spisovatelů proletěl městem jako blesk a už po něm není ani stopy. Snad je to tím, že trvá jen několik dní (letos proběhl ve dnech 4.–7. června), nebo tím, že spisovatelé jsou vesměs světloplaší a cítí se lépe mimo dohled televizních kamer, každopádně festival přišel a odešel, aniž by vzbudil valný zájem.