Jednoho dne nám někdo ukradl našich sedm hus, které jsme nechávali jen tak venku. Na naší ulici se sice nacházelo jen pár trsů trávy, ale vesničani obvykle nechávali husy nebo kachny volně pobíhat. Nebyl to problém, nemísily se mezi sebou, protože husy i kachny mají stádního ducha nebo jak by se tomu u ptáků řeklo, zkrátka zůstávají v hejnu podle dvorku, kde společně vyrostly. Navíc vesničani mysleli i na to, že by nějaká praštěná husa nebo kachna mohla hejno opustit a vydat se někam nazdařbůh, takže je na křídlech značkovali barvou. Naše husy měly na pravém křídle jakousi fajfku vyvedenou červenou barvou, podobnou slavné značce Nike, ačkoliv v té době jsem nevěděl, jak vypadá značka Nike, a myslím, že to nevěděli ani mí prarodiče. Jiné husy zdobil třeba modrý kříž a další zase žlutý kruh. Některé měly výstřední značky: například jeden z našich sousedů namaloval na každou ze svých šestnácti hus stromeček. Zelenou barvou, samozřejmě. Další soused vyvolal pohoršení i u mých prarodičů, protože na křídla svých hus namaloval hnědou barvou falus. Babička se rozčilila, protože mi bylo jen osm let a měl jsem na podobné věci dost času. Nakonec podala s dalšími sousedy stížnost na policii. A chlapík pak musel z husích per na levém křídle odstranit hnědý falus, který je krášlil, a místo něho jim, také hnědou, nakreslil čtverec na pravé křídlo. Tenhle soused nás za to nenáviděl, protože čtverec nic nevyjadřoval a to mu vadilo. Ale narychlo ho nic lepšího nenapadlo, protože celou dobu během čištění hanbatých per a přemalovávání ptáků mu dělal společnost policista. Celé to trvalo tak půl hodiny. Takže soused neměl čas vymyslet něco lepšího než čtverec, navíc mu hrozila slušná pokuta, přestože neexistoval zákon, který by zakazoval kreslení falu na husy. Vím to, protože soused, zatímco čistil peří, říkal, že chce ten zákon vidět a policista mu vysvětloval, nejdřív klidně, pak stále podrážděněji, že v naší vesnici je zákon on. A nakonec mu nadával a výhružně ukazoval obušek.

Dědeček taky nadával, když viděl, že naše husy nejsou k nalezení. Takže je vyrazil hledat od domu k domu. Já jsem šel za ním, spíše ze zvědavosti, i když dědeček mě vzal proto, že si myslel, že já ve svých osmi letech mám bystřejší zrak a můžu si všimnout věcí, které on ve svých šedesáti přehlédne. Nakonec se ukázalo, že dědeček dobře udělal, když mě vzal s sebou. Zatímco se vydal na dvorek jednoho souseda, já jsem zůstal na ulici a kopal do mírně vyfouklého míče, který jsem si vzal z domova, abych se při hledání nenudil. A když dědeček mluvil se sousedem na dvorku, objevil se vedle mě jeden kolozubý kamarád se zaječím pyskem. Řekl jsem mu, že nám někdo ukradl husy a on mi na to řekl:

„Myslim, žže vim, kdo vám je šlohnul. Byly na rohu ulice,“ řekl a ukázal tím směrem. „Aa objevil se ten cikán, co nám jednou ukrad míč, když jsme hráli fotbal na hřišti u nádraží,“ pokračoval. „Měl s sebou proutek aa viděl jsem, že vám žžene husy nahoru, k vodárenské věži. Teda nnevím, jestli byly vašše, ale byly označené aa dokonce mě napadlo, co to jako má být, protože cikáni si husy neznačkují.“

Šel jsem rychle na dvůr pro dědečka a volal ho ven. Dědeček mi řekl, abych ho nechal na pokoji, že se baví se soudem, ale vysvětlil jsem mu, že mám stopu, takže diskusi kvapně přerušil a vyšel. A můj kolozubý kamarád se zaječím pyskem dědečkovi zopakoval totéž, což ho silně rozčililo. Podle kamarádova popisu zjistil, že toho cikána zná, že to byl syn nevím-koho.

Vodárenská věž byla přesně tím směrem, kudy se šlo na místo, kde cikáni přebývali, někde nahoře na kopci. Nikdo moc neměl odvahu tam chodit, protože v té době žili v jiném světě. Ani policie si jich nevšímala. Vesnický policista, který nadával a ukazoval obušek sousedovi s falem namalovaným na husách, neustále tvrdil, že cikáni nejsou jeho problém, ať si sami jmenují vlastní policii, jestli chtějí, on že se do toho plést nebude. Ale můj dědeček se nebál, protože měl mezi cikány řadu kamarádů, jelikož byl průvodčí ve vlaku. Dokonce se mu říkalo šéf vlaku, vlakvedoucí. A v práci vozil spoustu cikánů z vesnice zadarmo na různá místa a oni ho za to měli v úctě, a když ho viděli, tak ho zdravili: „Dobrý den, pane šéf!“ Chovali se zdvořile, protože je předtím nechal jet bez lístku, ale i proto, že ho ještě mohli potřebovat, protože měl ještě pár let do důchodu. Jednou dokonce, když jednomu sousedovi, se kterým se přátelil, zmizela kráva, vydal se dědeček sám do cikánské osady a vrátil se za pouhé dvě hodiny s krávou na provaze. Cikáni zkrátka mého dědečka ctili.

Teď nadával, protože šlo o naše husy a ne o sousedovu krávu. A mně řekl, abych šel domů, že jde pro naše husy. Jenže mně se nechtělo. Dědeček se na mě rozzlobil a řekl, že mi dá na zadek a ať už mě nevidí. Ale já, protože mi to už jednou prošlo, jsem šel k němu a ze strany jsem ho objal rukama přes břicho a prosil, aby mě vzal s sebou. Dědeček mě zbožňoval, takže mi jen řekl: „Tak poslyš, vezmu tě s sebou, ty pulče. Ale nehneš se ode mě na krok, jinak dostaneš na holou, jasný! A ani muk, nebudeš se dávat do řeči s cikány…“

Ve skutečnosti mi dědeček nikdy nedal ani pohlavek, natož na holou, jak se kasal. Zato mi neustále vyhrožoval a já, nevím proč, jsem občas měl strach. Teď si myslím, že to bylo kvůli jeho hlasu. Dědeček měl silný hlas a vždycky působil, že udělá to, co říká, že udělá.

Vstoupili jsme do cikánské osady. Polorozpadlé domy, které jsem dosud vídal jen zdálky. I na ulici to tam divně páchlo pronikavě ostrou starobou a vlhkostí. Musím přiznat, že jsem byl udivený z toho, co jsem viděl, a přemýšlel jsem, jak se budu vytahovat na své kamarády, že jsem byl v cikánské osadě a jak jim budu vyprávět o tom, co oni nikdy neviděli. Zároveň jsem byl pyšný na svého dědečka, protože jiní dědečkové nebo rodiče by neměli ani za nic odvahu vydat se tam – a už vůbec ne za ruku s dítětem nebo vnukem.

Někde před námi vpravo jsme na jednom dvoře zahlédli skupinu několika mužů a žen. Myslel jsem si, že tam jdeme, protože jak jsme se blížili, tak po nich dědeček pořád pokukoval. Ale dědeček se zastavil o dům blíž, před plotem ze starých, notně prohnilých a polámaných latěk, kterých tam i tak plno chybělo. Vytáhl háček od malé branky. Vešel na dvůr a já za ním. Na dvoře bylo místo psa pohublé prase, které rylo rypákem přímo pod prahem. Samotné domovní dveře byly křivě zavěšené v pantech, a jak tak prase vytrvale rylo pod prahem a lomcovalo dveřmi, vypadalo to, že každou chvíli vypadnou. Prase jen zakvičelo, když ho dědeček zatahal za nohu, ohlédlo se po něm, ale z místa se ani nehnulo. Tak ho dědeček zatahal znovu. Prase uhnulo stranou a znovu zakvičelo. Mně to přišlo k smíchu, protože mi to prase připadalo směšné. Vypadalo, že nervózně pokukuje po dědečkovi ze vzdálenosti těch dvou metrů, kam poodešlo. Pak dědeček zabušil na ty dveře, které sotva držely v pantech a já jsem si v jednu chvíli myslel, že se rozpadnou. Nerozpadly se, zato se otevřely. A objevil se v nich cikán, kterému pod kloboukem čouhaly bílé vlasy, a řekl:

„No jo...“

Dědeček ho však pozdravil.

„Nazdar,“ řekl.

„Á,“ vydal ze sebe starý cikán. „Zdravíčko, pane šéf!“

Pak mlčel a díval se na dědečka a dědeček se trochu zarazil, jako by nevěděl, jak začít.

„Co jako?“ naznačil cikán.

„No,“ řekl dědeček, „nepůjdeš ven? Trochu si promluvíme.“

Cikán se zadíval na vedlejší dvůr, kde stáli muži a ženy, a kývnul. Sundal si klobouk, srovnal ho, vložil si ho zpět na hlavu a znovu se podíval na dědečka.

„Půjdu,“ řekl.

Dědeček poodstoupil stranou, starý cikán vyšel z domu, zavřel za sebou dveře a pak dědečkovi ukázal vodorovně položený špalek, aby se posadil. Dědeček si sedl a já vedle něj. Starý cikán se rozhlížel dokola, očima něco hledal, až zabloudil ke špalku na dřevo, vedle kterého ležela sekera. A na tom špalku a na ostří sekery byly stopy krve. Starý cikán se k němu vydal, přinesl si ho vedle našeho převráceného špalku a pak se na něj před námi posadil, rovnou do té krve.

„Co jako,“ řekl, „o co jde, pane šéf? Nejdete za mnou jen tak mírnix týrnix, že ne?“

„Ne,“ pokýval dědeček. „Mám doma práce dost.“

„Co jako?“

„Poslyš,“ podrbal se dědeček na hlavě, „někdo mi něco řekl na tvýho kluka.“

„Co jako?“

„Já mám sedm hus,“ začal dědeček. „A dneska se mi někam ztratily.“