Tento příběh je částečně pravdivý.

Pramení z potřeby popsat události, o kterých nikdo nemluví.

Odehrávaly se zde, už když jsem se narodila.

Ještě před pár lety jsem nic netušila, a přitom jsem v tomhle městě strávila celá osmdesátá léta.

Podezřelý? Celou dobu se o něm jenom šuškalo.

Jeho oběťmi byly ženy, „napůl“ ženy.

Možná, že kdyby zemřela alespoň jedna z nás, vraha by dřív nebo později dopadli. (s. 5)

Deník Messaggero Veneto, únor 1989
Na okraji Udine byla nalezena podřezaná žena.

Život v troskách po nevydařeném manželství.

Od počátku labilní manželský svazek skončil rozvodem.

Počet ženských obětí neznámých vrahů v Udine stoupá.

Třináctá oběť – maniak znovu udeřil.

Nejméně v sedmi případech vyplouvá opět na povrch znepokojivá otázka.

Zarmoucený otec se svěřuje: „Bohužel už to ani nebyla ona. Stačila jí jedna sklenka, a byl z ní jiný člověk.“

„Někdy byla milá, jindy nesnesitelná,“ tvrdí trafikant z přízemí.

Kamarádka ze sousedního baru: „Postupně se před námi uzavírala.“

Nastoupila do vrahova auta, a ten ji pak podřezal v polích?

Dcera na ni jako každou neděli čekala v domě prarodičů marně.

Pokud se stala obětí téhož maniaka, který už podle všeho předtím zabíjel fyzicky odpudivé ženy nebo zfetované dívky z ulice, pak není vyloučeno, že ji vrah nejdřív odvezl k sobě domů, a teprve pak ji podřezal a pohodil na periferii. (s. 233)

Lilo jako z konve. Její zdvižený palec ozařovala světla projíždějících aut. Dokud jedno z nich nezastavilo.

Monika Lestuzzi byla zavražděna v noci ze soboty 25. na neděli 26. února 1989; Anna Oxa a Fausto Leali tou dobou právě vítězili na hudebním festivalu v Sanremu a lidé ve městě seděli přilepení u televize s podomácku vyrobenými hlasovacími lístky.

Našli ji v neděli ráno v jedné z prvních vísek těsně za Udine, u řeky, v blátě, mezi kamením a bahnem. Lokalita San Bernardo di Godia, u řeky Torre. Byla podřezaná zprava doleva, čistá práce. Od náušnice k náušnici. Od melíru k melíru.

I břicho měla rozpárané. Ovšem ve srovnání s těmi ostatními to byla docela malá řezná rána.

Ležela na boku přikrytá igelitem, kalhotky a punčochy stažené. Boty nazuté. Žádné stopy po sexuálním násilí.

Nikdo však nebyl zvědavý na příběh ženy, která trpěla poporodní depresí. Říkalo se, že to neměla v hlavě v pořádku a taky že byla prostitutka. Příležitostná. Po té vraždě se toho napovídalo plno. (s. 240)

Nejpopulárnějším dopravním prostředkem v Udine je kolo; ne že bychom snad všichni byli až takoví ekologisté, ale protože je to rychlejší.

Střed města tvoří prstenec ulic okolo zámku tyčícího se na morénském kopci, odkud prý podle legendy Atilla pozoroval požár v Aquileji a kde by si každý přál pokoj s výhledem. Kam? Vzhůru pod observatoř, pod ochranná křídla větrného anděla s rukou namířenou po směru severáku, který sice tolik neinspiruje literáty, zato je pořád lepší než bóra v Terstu. Dovede být akorát pěkně vlezlý. Ani ten zámek není žádný pohádkově vyhlížející Miramare, nýbrž jakási chaotická směsice stylů, pořád dokola přestavovaná buď po zemětřesení, nebo po požáru. Nicméně hoví si tam na vršku jako na trůně.

Faktem je, že městu chybí moře, chybí mu řeka i širší horizont – protékají tudy pouze takové nanicovaté potůčky, maličké kanály plné ryb a odpadků; jak šel čas, magistrát jich většinu pozakrýval dlažbou, ale nově je opět hodlá jeden po druhém odkrývat; nejspíš z ekologických pohnutek či kvůli i zde stále oblíbenější průmyslové archeologii. A přece ve všem tom maličkém, skrytém a skromném je ukryto kouzlo blízkosti. Centrum Udine je totiž tak sevřené, že se v něm člověk prostě cítí v bezpečí. „A navíc jsem se tady narodila,“ tahá své eso z rukávu Udiňanka Estová. „Pokaždé, když na dálnici uvidím nápis ,Udine sud‘ nebo ještě předtím ,Gonars‘, neubráním se povzdechu. Tak už jsem zase doma.“ I když je před sjezdem z dálnice ještě pětikilometrová kolona. (s. 22–23)

Pak zde byla její platonická láska. Arturo Malignani, udinský vědec, zesnulý v roce 1939 a pohřbený v rodinné hrobce. Vzácný zjev, skutečný génius, skromný a nenápadný. Italský Edison, ba víc, neboť právě on v roce 1895 prodal americké společnosti za závratnou částku patent na žárovku, lépe řečeno vytvořil vakuum v její ampuli a konečně tak zvěčnil světlo. Až do dalšího stisknutí vypínače. Jsou lidé, kteří si v životě vystačí s jediným výtvorem, a potom pohasnou. Ale on ne – žárovky, rádia s gramofonem, filmové promítačky… A návod na výrobu cementu. A vodní elektrárny, tramvaje, auta na baterky. No nezamilujte se do člověka, který změnil život celému světu! (s. 25)

Pan Cargnelutti vypadal upřímně zdrcen, že se mu s tím v osmdesátých letech nepodařilo nic udělat.

„A víte, co mě na tom mrzí nejvíc? Že jsem neposlouchal lidi. Třeba zelinářku z náměstí San Giacomo, co pokřikovala: ,Kdyby tady někdo vraždil manželky místních potentátů, policie by ho už dávno chytila.‘“

„Proč? Copak oni ho nedopadli?“ Agáta dělala, že nic neví.

„Už je to moc dávno, pokaždé pak na tom dělal někdo jiný.“

„Jen jednou se našel karabiník, dnes už je v penzi,“ pokračoval, „a ten se tím případem dlouho zabýval. Měli jednoho podezřelého, ale nic mu neprokázali.“

„Proč to podle vás pokaždé vyznělo do ztracena?“

„Jako novinář jsem si všiml, že se s vyšetřováním začínalo pokaždé skoro od začátku, však víte, jak to chodí v politice. Kdo vyhraje volby, naslibuje lepší sociální jistoty, pak zruší všechno, co udělal jeho předchůdce, a zase se začíná znova. Nemyslíte?“

„Ale není to neuvěřitelné, že se vraha nikdo nesnažil zastavit?“

„Mám pocit, že orgány činné v trestním řízení v tom mají totální binec. Za prvé je tu rivalita mezi karabiníky a policisty, to je známá věc. Vyšetřovací svazky putují od jednoho k druhému a začíná se pokaždé od nuly. A pak, slečno Estová, mezi první a poslední vraždou z roku 1989 už uběhlo skoro dvacet let.“

„Ale nebylo možné sáhnout k důkazům z první vraždy v roce 1971? Nevěřím, že se nenašly žádné stopy krve. Možná, že s novějšími technologiemi…“

„K tomu se nemohu vyjádřit. Připadá mi, jako by všechny ty trestné činy naházeli do jednoho velkého kotle. Tři rozsudky ve třech různých případech ovšem padly, to je dobrá statistika. Společným jmenovatelem je, že to nikoho příliš nezajímá. A navíc je v tom zmatek.“

„Co tím myslíte?“

„I já mám na tom svůj podíl, věřte mi. Ty ubodané se měly řešit případ od případu. Ale nechci vás už dál tímhle vzpomínáním nudit…“

„Ale co vás nemá, naopak. Který případ na vás například udělal největší dojem?“

„Milá paní novinářko, to je špatně položená otázka. Z těch, co jsem osobně fotil (tehdy se mnou totiž na místo činu rozhodně nechodil fotograf), neexistuje ani jedna mrtvola, kterou bych si nepamatoval do nejmenších detailů. Každá kapka krve se mi otiskla do mozku a do srdce. Když už to ale tak spolu probíráme, tak nejvíc na mě kdysi zapůsobila vražda jedné chudinky, jakési Mariny Zanzoliniové (psal se rok 1984), co ji našli na kupě kamení.“ (s. 138–139)