Matylda mínila, že zubař jako já by měl mít ordinaci raději ve velkém městě. Osud je občas třeba nakrmit kouskem masa, aby se držel zpátky. Tento osud nás zavál do Stuttgartu.

Teď jsme se jmenovali pan a paní Kühlerovi. Často nás měli za sourozence, někdy i za manžele, výjimečně v nás viděli matku se synem. Pan a paní Kühlerovi se ve všem vyznali.

Z toho, co nám zbylo, jsme mohli vyžít určitě několik měsíců. Za ta léta jsme moc neutráceli. Odcizovali jsme.

Matylda řekla: „Teď, když jsi zubařem, se musíme dobře chovat.“ Ve Stuttgartu nebudeme odcizovat nic.

Z penzionu kousek za Stuttgartem, kde jsme strávili první dny, jsme se přestěhovali do luxusního mezonetu, kde kdysi bydlela jedna paní, co malovala pestrobarevné obrazy.

Matylda našla na bleším trhu zubařské křeslo. Ve výborném stavu. Na dražbě jsme si opatřili vrtačku od zubaře, jenž odešel do důchodu. V obchodě s pracovními oděvy koupila Matylda čtyři lékařské pláště a bílou zástěru. Lampu jsme nalezli ve vetešnictví. „Jak přicházíte k takovýmhle věcem?“ ptal jsem se prodavačky, zatímco si Matylda strkala do kabelky kapesní zrcátko. Zvyk je železná košile. Člověk má sice dobrá předsevzetí, ale mimořádnou příležitost si přece nenechá ujít.

„Skupujeme pozůstalosti,“ odpověděla prodavačka.

U jednoho staršího zubaře na periferii Stuttgartu jsme si opatřili menší nástroje. Matylda si stěžovala na neurčitou bolest v jednom zubu. Pro tu příležitost jsem opět zaujal roli zaostalého dítěte. Staršího dítěte, dítěte jako hora, ale zaostalost na výšce nezávisí.

„Podívám se na to,“ řekl zubař. Křeslo se uvedlo do polohy ležmo. Bzučivý zvuk křesla mě rozveselil. Byl to můj zvuk, zvuk budoucnosti.

Díval se Matyldě do pusy, ale nemohl nic najít, což bylo logické.

Když na chvíli zašel do druhé místnosti, otevřel jsem zásuvku a strčil si do tašky hrst nástrojů.

Když se vrátil, viděl nezměněný výjev. Matylda ležela, já seděl, odříznutý od světa, sliny na bradě.

„To je váš syn?“ zeptal se zubař.

Matylda kývla.

„Něco se pokazilo při porodu,“ řekla.

„To jsou strašné věci,“ povzdechl si lékař. Pak se opět pohroužil do Matyldina chrupu. „Nemůžu nic najít,“ konstatoval.

Nic neznejistí lékaře víc než bolest, kterou nemůže najít. Bolest, kterou nemůže zařadit do katalogu, a pro niž tedy také neexistuje prognóza.

Sundal si brýle a zase vyšel z ordinace.

Otevřel jsem další zásuvku a v tašce mi zmizela druhá nálož nástrojů. Koho nachytají, ten zaváhal.

Zubař se vrátil s diářem.

„Jak to děláte?“ zeptala se Matylda a ukázala na vrtáky. „Když si u vás nechám vyměnit plombu, použijete je všechny?“

Usmála se jako dítě. Tomu úsměvu nemohl nikdo odolat.

Tenhle zubař určitě ne, čím dál tím víc se k ní přibližoval, prakticky si na ni lehal. „Nepoužiju je všechny,“ vysvětloval, „ale vlastní vrtání provádím tím, čemu říkáme rychlý vrták. To je tenhle.“

Bleskurychle popadl vrták, který podržel Matyldě před obličejem.

„Víte, jak mi dříve říkali spolužáci?“ zašeptal. „Rychlý Vrták. Protože jsem byl tak rychlý.“

„To je legrační,“ řekla Matylda.

„Mám vám vystavit fakturu?“

„Zaplatím hotově.“

Zubař vypsal účtenku.

„Dám vám ještě recept na prášky proti bolesti,“ rozhodl se. „Bolestí si nesmíme nechat kazit život.“

„Pane doktore, zítra musím s dítětem do Mnichova, nemohl byste mi předepsat dvojité balení?“ poprosila Matylda.

Zubař naklonil hlavu na stranu. Flirtoval s Matyldou, jako to dělali i ostatní, jako to dělala půlka světa. A vystavil jí nový recept. Načež mu Matylda dala peníze a on odešel k ženě pro drobné. Šel pomalu. Jen aby mohl být déle u Matyldy. Chtíč vyvolává absurdní naděje.

Mezitím mi v tašce zmizela polovina jeho sešitku s předpisy.

Z brady mi tekl vodopád.

Takto jsme seděli v našem podkroví ve Stuttgartu. Matylda si oblékla zástěru a čekali jsme na našeho prvního pacienta.

Matylda vymalovala. A koupila elektrický kartáček na zuby. Řekla: „Vždycky je dobré zuby nejdřív pořádně vyčistit, na to si pamatuju ještě z Heidelbergu.“

Byli jsme připraveni. Jenže jak přijít k pacientům?

„Potřebujeme pacienty,“ řekla Matylda, „co si nemůžou poroučet, protože když si nemůžou poroučet obecně, nemůžou si poroučet ani u zubaře. Každý potřebuje zubaře, i když si nemůže poroučet.“

„Ano,“ přisvědčil jsem.

Mé nové povolání Matyldu rozpovídalo. Kdo chce šplhat, musí mluvit.

Zapnul jsem vrtačku. A vypnul. Ten zvuk se mi líbil. Už jsem si oblékl lékařský plášť.

„Kdo si ještě nemůže poroučet, kromě nás?“

„Lidi, co nejsou pojištění,“ prohlásila Matylda. „Lidi, co nemluví německy, nebo hodně špatně, a lidi, co se bojí.“

„A čeho?“ chtěl jsem vědět.

Stoupla si vedle mě a strčila mi jazyk do ucha.

„Že budou vyhoštěni, protože tu vůbec nemají být,“ zašeptala. „Protože sem nepatří.“

Když hrozilo, že se nic nezdaří, když jsme se obávali, že nás od sebe odtrhnou, nacházeli jsme slitování. Vždycky se najde někdo slabší než vy. Stačí jen hledat. A my hledali. Hledali jsme, pátrali jsme.