D. už byl starý. Vlasy měl řídké a zcela bílé, kůži svěšenou. Ještě nezískala pergamenový vzhled stařecké kůže, ale na čele měl nahnědlé skvrny a kůže na tvářích a krku vypadala jako prázdné měšce. Ještě se pohyboval sebevědomě, přestože ruce se mu už při námaze lehce třásly. Chodil zvesela, ale spíš ze zvyku, než že by se mu chtělo zvesela chodit.

Stařecké těžkosti přicházely zlehka, aniž by ho děsily. Každé ráno objevil s nepatrným překvapením nějakou novou. Díval se sám na sebe jako na ovoce, ponechané napospas času, aby vyschlo a svraštilo se. Klid, se kterým přijímal své stárnutí, ho také překvapoval. Občas se dokonce před zrcadlem poplácal po zažloutlé tváři a pocítil spokojenost: „Nazdar, dědku,“ říkal si a ze zvyku se pomalu a opatrně holil.

Před třemi lety ovdověl. Žena mu umírala pomalu, ale bez zvláštních bolestí, na chronickou leukémii. Oba dva se s nemocí prali, jak jen to bylo možné, potom se smířili s osudem a čekali na konec. Manželka zemřela doma, aniž by pocítila bolest – prostě jí všechny orgány přestaly pracovat. Její agónii nebyl D. přítomen, protože se na ni nemohl dívat – ústa měla doširoka rozevřená, šátrala rukama po povlečení, kroutila očima. D. vešel do pokoje k nebožce, jakmile ho lékař zavolal. Její tvář už byla klidná. D. ji políbil a poseděl u ní. Trochu si poplakal a potom se pustil do zařizování pohřbu. Díky tomu nepociťoval tak strašně samotu.

Během posledních tří let zůstal D. sám. Jeho jediný syn, který se mu už jako malý kdovíproč odcizil, odletěl bez vysvětlení do USA. Ozýval se jen zřídka a povídali si suše – mlátili prázdnou slámu. D. neměl žádné přátele. Ale kdo má přátele, když je mu šedesát šest let? D. začal žít nový život staršího a samostatného člověka. Procházel kolem mnoha lidí, s několika z nich se sblížil, s většinou se rozešel, až zůstali pouze ti nejbližší, ale i ti se už ztratili kdesi v minulosti. Někteří z nich už zemřeli, jiní byli ještě naživu, ale nápad, aby se jim ozval, se mu nezdál seriózní. Dokonce mu připadalo, že je ponižující ozvat se starému známému pouze proto, že je sám. A tak si D. začínal na svou samotu zvykat. Vyplňoval ji pečlivě spořádanou existencí. Četl knihy, luštil křížovky a chodil na procházky se svým pejskem Šarykem.

Šaryk byl voříšek, kterému D. poskytl přístřešek tři měsíce po smrti manželky. Na začátku nepociťoval nic víc než běžný soucit s drobným a špinavým zvířátkem, ale postupem času se navzájem připoutali jeden k druhému tak, jak se k sobě poutají staří lidé – neradostně. Šaryk byl také starý. Každého dne v šest ráno, ve dvě hodiny odpoledne a v šest večer venčil D. hodinu svého psa. Nikdy mu nenasazoval náhubek, protože Šaryk poslouchal na slovo, a kromě toho byl tak mrňavý a chundelatý, že by to působilo směšně, kdyby ho D. vodil jako nějakou dogu. Zatímco pes očůrával stromy nebo prostě jen močil vsedě, k čemuž ho nutilo stáří, D. si prohlížel lidi i věci a objevoval malé, doposud neobjevené detaily. To ho naplňovalo pokojem. D. byl v podstatě zdravý, srdce mu bilo pravidelně, žaludek mu bez problémů trávil jídlo, myšlenky měl uspořádané. Už dávno v sobě udusil náhodná a vzácná vzbouření citů; občas si spokojeně říkal, že je umírněným a vyrovnaným člověkem. A pro D. byla umírněnost a moudrost tím samým.

Jednoho dne si D. všiml, že přišla zima. Třetí zima od smrti jeho ženy, rok a půl od chvíle, kdy zůstal bez kohokoliv blízkého, s výjimkou Šaryka. Za tři roky se naučil dobře vypořádávat se zimou, se samotou a sám se sebou jako samotářem. Věděl, kam má jít, co má udělat i o čem přemýšlet. Ve světě plném chaosu měl D. dobré a silné základy: zdravý rozum, víru, že Svět je od počátku stvořen správně, a jestli se nějaká z jeho drobných součástek pokazí, dají se opravit. D. nevěřil v Boha, protože žádná situace v jeho životě toho nevyžadovala – nikdy příliš netrpěl ani si nikdy příliš mnoho nepřál.

Blížily se vánoční svátky. Od té doby, co je sám, D. slavil svátky doma, s teplými bačkorami na nohou. Nad vchodové dveře zavěšoval borovou větvičku, což mu připomínalo ženu, která to tak vždycky dělávala, ale tehdy D. kroutil hlavou, protože nerozuměl těmhle ženským pověrám. Vařil si sám – uměl obstojně vařit – a jedl společně se Šarykem; D. si vždy uvařil čaj a posadil se do svého křesla. Trochu se díval na televizi, potom zhasnul světla a šel si lehnout. Než usnul, poslouchal neslyšné bití svého srdce.

Letos, den před Štědrým večerem, šel D. odpoledne nakoupit. Dlouho obcházel obchody, vše prohlížel, přebíral, ale nakonec koupil pouze kousek vepřového, malé kyselé zelí a žitný chléb, protože nic jiného zkrátka nepotřeboval. Když se vracel, koupil ještě za pár drobných malou ikonku se svíčkou. Poslední tři roky dával na Vánoce nějakou maličkost staré a osamělé vrátné, která tyhle dárky přijímala se slzami v očích. Díky tomu se D. cítil lepší; aniž by chtěl, cítil se lepší, přestože neměl rád obelhávání sebe sama. Znal se moc dobře a věděl, že tímhle způsobem se člověk nestává lepším.

Zatímco se vracel do svého starého domu, nacházejícího se v malé uličce, pozoroval D. lidi a věci. Všímal si, že lidé jsou uspěchaní a ve stresu. Věci se pětinásobně rozmnožily. Každý člověk nesl hromadu věcí. D. zaznamenal krásnou mladou ženu, oblečenou v drahém a nevkusném oblečení, jak vychází z obchodu s rukama plnýma krabic s dárky. Chvilku po ní viděl D. bezdomovce, který také nesl veliký náklad – desky, krabice a barevné papíry. D. ho obešel a říkal si, že extrémy vlastně nejsou extrémy a rozdíly mezi věcmi jsou zdánlivé.

Když přišel domů, už se stmívalo. Zazvonil u dveří vrátné, uslyšel šoupání jejích stařeckých kroků a z kapsy vytáhl dárek. Otevřela dveře, bradička se jí téměř okamžitě začala třást, oči se zalily slzami. Vzala strakatou obálku do obou rukou, aniž by se podívala, co je uvnitř. Mezi vzlyky řekla, jak velkou radost jí dělá každá malá pozornost, jak moc je zlé být sám a zeptala se D., jestli nechce jít dál. D. věděl, že ho stařenka pozve dál, protože ho zvala pokaždé, ale stejně tak věděl, že když půjde dál, dopadne to tak, že bude sedět v polotmě na židli a poslouchat její monotónní bědování. Neměla, čím by ho uhostila, a lampu rozsvěcela jen zřídka, protože byla velmi chudá. D. poděkoval, popřál jí zdraví a vydal se po schodech do svého bytu. Všechno bylo v pořádku. Šaryk ho uvítal jako klubko špinavé, šedivé příze, lustr v kuchyni se rozzářil a nepříjemné šero zmizelo, ale okno bylo velmi sytě modré. D. nenáviděl tmu. Zapnul malou televizi, která stála na ledničce, a začal vařit. Pohyboval se po kuchyni rytmicky, jako každý starý člověk, který měl spoustu času, aby zdokonalil každý svůj pohyb. Během hodiny uvařil. Vložil použité příbory do myčky, postavil talíř, vidličku a nůž pro sebe na stůl, Šarykovi – misku na zem. Rozhlédl se – všechno bylo v pořádku. Otevřel láhev červeného vína, které koupil před týdnem, nalil si sklenku a napil se. Dřív, když byla jeho žena naživu, D. občas sklenku-dvě vypil. Teď už pouze o Vánocích. Z velkého hltu, který mu stekl do žaludku, se mu lehce zamotala hlava. Naložil jídlo sobě i psu, začali jíst. D. si zlehka utíral ústa ubrouskem, což dělal pouze u příležitosti svátků. Jeho ženě na tom záleželo. Uměla ty ubrousky hezky skládat pro sváteční chvíle.

D. se podíval ke skříni, k podobizně své ženy. Pokusil se připomenout si její podobu za mlada, vyvolat ve své hlavě její jasný obraz, ale nedokázal to. D. naklonil hlavu a podíval se do talíře. Decentní talíř s modrým lemem, starý jako sám D. Cosi se D. dralo do hrdla, a tak vypil ještě sklenku vína. Znovu se podíval na podobiznu své ženy – nic mu nepřipomínala. Najednou se mu sevřelo hrdlo, krev mu zahučela v uších. Byl sám, starý blázen, který hraje roli klidného člověka, který klidně, beze strachu přijímá svůj život takový, jaký je. Nemá nikoho, kdo by mu zavolal, nikoho, kdo by si na něj vzpomněl, dokonce i smrt by kolem něj prošla jakoby nic, protože byl zdravý. Ano, vedl dobrý život a teď byl zdravý, vyrovnaný, kliďas. Zachvátila ho hrůza. Jako by se probudil z klidného snu do noční můry bdělé skutečnosti. Znovu se podíval na podobiznu své ženy. Kdo to je? Žena, kterou nepoznává! Věděl číslo jejích bot, pamatoval si její mateřské znaménko na zádech, vůni jejích vlasů. Ale nepoznával ji a nevzpomínal si, co s ní dělal. Kdysi žili spolu. Dokázal by si vzpomenout na data, ale tahle data měla pouze jména, jinak byla prázdná. Určitě byli šťastní i nešťastní, ale D. si nevzpomínal, protože teď byl sám a byl doopravdy naživu – pociťoval celé hrozivé magma života ve svém staženém hrdle. Pil víno, ale neuklidnilo ho. Dostal šílený vztek na celý svět, který ho podváděl a teď opustil. Cítil obrovskou zlost na svůj život, na Život, který prožíval tak pozorně a samozřejmě – jako by na jeho konci čekal jakýsi skvělý výsledek. D. si prohlížel kuchyni – byla prázdná, pes vystrašeně ležel na zemi.

D. vstal a opřel si čelo o studené okno. Venku kypěl život, obelhával stále nové a nové lidi. Před očima se D. propojovaly miliony lidí, kteří s jistotou, bez jakýchkoli pochyb přijímali od života jeho sliby. Byly svátky a lidé pili, smáli se, tesknili, plakali, přáli si vše dobré, doufali. D. stál v prázdné kuchyni. Pěsti měl sevřené bezmocným vztekem.

Pod okny D. projel kabriolet. V něm sedělo snad deset lidí – hlava na hlavě. Stáhli střechu, aby mohli dělat větší rámus. Mladé ženy, mladí muži – ženy vesele ječely, muži svírali láhve. Hudba hlasitě burácela. D. se k oknu otočil zády. Hrůza, která naplnila malou kuchyni, ho hluboce zasáhla. Jeho žena se na něj z rámečku dívala zlomyslně a posměšně. Pes se schoulil ve vzdáleném koutě. Na pracovní desce vedle myčky stále ještě ležel zakrvavený nůž, kterým krájel maso. D. téměř minutu jenom otupěle stál. Potom se mu z hrudi vydralo tiché a zlověstné zachrčení, které sílilo, měnilo se v nelidské vrčení. D. vycenil zuby; ze slušného starce nezůstalo nic. Žíly na krku i na čele mu vystoupily, oči byly přimhouřené a vypoulené. D. chytil stůl se zbytky sváteční večeře a převrátil ho. Potom sebral zakrvavený nůž a s neslyšným vrčením vyběhl ven – do temné zimní noci.