Není sporu o tom, že německý Grenzlandroman, všeobecně uznávaný jako literární kategorie, nalezl svou analogii i v české literatuře, analogii tak hlubokou reáliemi, způsoby boje, cíli i dějovým paradigmatem, že lze právem hovořit o českém hraničářském románu. Podívejme se na to, co je oběma proti sobě stojícím nesmiřitelným pólům hraničářské literatury, české a německé, společné, ale i na to, v čem se liší. V obou je zachována výchozí situace poloviny 19. století, jež přetrvává – ač oslabována – po celou dobu habsburské monarchie. Němec je představován – v českém i německém románu – jako příslušník střední až vyšší třídy, tedy člověk zámožný, vysokého politického a kulturního vlivu. Čech naopak jako příslušník nižší či maximálně střední třídy omezeného kulturního i politického vlivu, jenž se ovšem pokouší tento stav zvrátit. Nacionální boj v obou společenstvích je prezentován a mravně legitimován jako „obranný“.

Objektivní proces expanze češství na úkor němectví na první pohled vyvolává představu nefalšované defenzivy, tj. obrany stávající „německé državy“. Tak tomu ovšem zhusta není. I němectví usiluje o posílení svých pozic. Status quo, tj. konzervování aktuálního stavu, považují zpravidla obě strany za nic neřešící. S ohledem na druhořadé role českého etnika v politickém a společenském životě monarchie (potažmo českých zemí) vyznívají české snahy v české literatuře jako „spravedlivě“ nacionálně emancipační, jako návrat do historických dob, kdy Němci přicházeli do českých zemí jako kolonisté. Evokuje se tím historické právo českého národa na obnovu jeho pozic. Jde o nápravu neblahých dějů a křivd minulosti, především Bílé hory. Snahy německé jsou legitimovány jako obrana německého hájemství, tedy tradičních politických, sociálních a kulturních predominancí, které jim ovšem „právem náleží“. Ono „nadprávo“ je odvozováno od vyšší duchovní kompetence a většího množství majetku. Nezřídka je zdůvodňováno i rasově, tj. převahou k výjimečnosti předurčeného germánství nad nižším slovanstvím. Obě strany paradoxně pracují s antisemitismem. Český antisemitismus obvykle počítá židy k hrozbě germanizace, tedy do lůna německé společnosti. Poukazuje na žida jako na vykořisťovatele, lichváře, bezohledného obchodníka. Antisemitismus německý jej nahlíží rovněž jako vykořisťovatele, lichváře, bezohledného obchodníka, ale často jej navíc taxuje – na rozdíl od Čechů – jako rasově jinakého.

Současně jsou k daným cílům účelově konstruovány obrazy „druhého“ s typickými stereotypy chování a jednání. V české hraničářské literatuře je Němec panovačný, mocichtivý, neomalený a netolerantní, kulturtrégrovský odnárodňovatel – germanizátor. Čech v německé hraničářské literatuře je chudý, prohnaný a záludný, přitom ale ambiciózní, snažící se uchvátit německé pozice, a navíc je monarchii neloajální – čechizátor. Čech ohrožuje „německou národní državu“: ve městě obsazováním pracovních míst a následně budováním škol, na venkově pak zakupováním německých nemovitostí, v obou případech často i prostřednictvím českých žen, jež se vdávají za Němce a odvádějí společné potomstvo do lůna češství. Naproti tomu v českém podání Němec narušuje českou državu budováním továren v českých oblastech, příchodem německých úředníků a budováním německých škol a nátlakem na české zaměstnance, aby do nich posílali své děti. Tím je dáno základní paradigma prezentací nacionálního protivníka tzv. hraničářskou literaturou. Má však různé úrovně nacionální zaujatosti, můžeme sledovat diferencované obrazy připouštějící jisté kvality konkurenčního společenství, ale i obrazy hrubě simplifikující, černobílé.

Celou ukázku ve formátu .pdf naleznete zde.