UKONČIT SRDCEBOL, naťukám. Musí to hned přestat. Vidím příběhy lidí, nechci žádné příběhy, chci řešení, žádný soucit. TRANSFORMACE, napíšu. Google říká, že transformace se vyskytuje v matematice a v genetice. Vyberu si to druhé a tím provedu svoji první volbu. Jsem unavená z tohohle těla, které už políbilo příliš mnoho lidí, které už je asi zničené, zacházela jsem s ním bezohledně, příliš nevázaně, pryč s ním a jinak a líp. Genetická transformace. Na obrazovce mi svítí detox. Transformujte se do lepší verze sebe sama. Zavařovací sklenice naplněná oranžovou šťávou tak výrazné barvy, že vypadá chemicky. Vedle leží svazek mrkví, nějaká červenající se jablka a pár borůvek, které se snaží odkutálet. Okamžitě kliknu, 148 euro za 3 dny. To je málo. Chci utratit víc. Chci vymazat všechno, takže radši i všechny peníze.

Na jedné stránce si můžu vytvořit ideální obličej, oční koutky stáhnu dolů, zvětším si uši a tváře udělám baculatější, vůbec to nepomáhá. Pořád vypadám jako žena, která chce zmizet. Myslela jsem si, že pomůže, když budu vypadat víc tak, jak se cítím. Nic nepomáhá, a když nepomáhá nic, praštím do počítače. Slyším, jak se mi tlačítka chvějí pod prsty, sevřu dlaně v pěst a tluču, laptop se mi kymácí pod rukama, s každou ránou vrčí o trochu hlasitěji, přimhouřím oči a mlátím ještě víc, dostávám chuť urvat obrazovku. Zvuk tak pronikavý, že se chytím za uši. Opatrně otevírám oči. Zírá na mě pejsek. Oči má velké a vodnaté, olízne si packu a znovu se na mě podívá.

„Neměj strach,“ povídá pejsek.
Nemám strach.
„Klikni tady,“ řekne.
Posunu kurzor k obálce vpravo od jeho tlapky a kliknu. Pejsek vzrušeně zaštěká, a pak zmizí.

Nabízíme východisko
Všem lidem, kteří už to sami nedokážou
Všem lidem s plačícím srdcem
Všem zlomeným lidem
Cítíte se opuštění?
Táhne vás srdce někam jinam?
Na místo, kam už za ním nemůžete?
Je vaše tělo už jenom skořápkou, která
vás nutí vzpomínat na lepší časy?
Jste hledající jako tisíce jiných?
Už na nic nečekejte
a začněte s transformací ještě dnes.

Hlas zmizí. Nemám ráda, když na mě mluví webové stránky, ale tentokrát jsem to neutnula. Vyplňuji svoji adresu na první balíček, ten je zdarma. Dnes objednáte, zítra doručíme. Chci všechno jinak, nejlépe se spoustou rizik.

Moje generace neotevře, když někdo nečekaně zazvoní. V hlavě si promítám možnosti. O svých přátelích na milion procent vím, že by nikdy nepřišli bez ohlášení, něco takového bychom si vzájemně nikdy neodpustili. S podněty, které v živoucí formě vcházejí do našeho domu, dovnitř lehce vklouzne i záchvat paniky. Jedině. Existuje jediné jedině. Že bys to byl ty. Už to trvá tak dlouho, že musíš přijít s velkým gestem. Zazvonit u dveří by mohlo být velké gesto. Pokud to není teta. Někdo, kdo si ve skutečnosti nedělá velké starosti, ale líbí se mu, když se mi nedaří dobře. Pak může děťátko konečně vzít pod svá křídla. To je to poslední, na co mám náladu. Jsi přece zraněná, ať to bereš, jak chceš. Potichoučku se plížím ke dveřím, protože mám zvonek s kamerou, takový já jsem snob. Můžu je pozorovat, aniž si to uvědomují. Bez vydání sebemenšího zvuku sundám sluchátko z vidlice. Displej s blikáním naskočí. Stojí tam dívka v hnědošedém úboru s kšiltovkou na hlavě.

„Haló?“
Zadržím dech. Mohla mě vidět? Přísahala bych, že ta kamera je jednosměrná. Jenom já můžu vidět, co dělá, ne naopak.
„Mám pro vás balíček.“
Trochu mi poklesnou ramena. Balíček není návštěva. Balíček může být gesto. Stisknu modré tlačítko. Otevřu dveře. Dívka má přátelský výraz v obličeji, oči stejné barvy jako oděv, dva dolíčky těsně u koutků úst. Je ještě moc mladá, aby se o ní dalo mluvit jako o ženě, odhaduju ji maximálně na devatenáct. I když musím přiznat, že v odhadování věku jsem hrozná.
„Nebude vám vadit, když půjdu na chvíli dovnitř, abych vám všechno vysvětlila?“ Prosviští kolem mě.
„Já jsem Nico.“ Podá mi ruku. Celá nesvá s ní potřesu.
„Naši nemají rádi konvence.“

Taška se jí ztěžka kýve na rameni, černá nylonová věc, která se při každém kroku dotkne její zadnice. Vytáhne šanon a tablet a podrží je ve vzduchu.
„Rádi práci děláme dvojmo,“ řekne se smíchem, důlky se změní v dlouhé čáry přes celé tváře. Teď, když jsou dveře zavřené, si teprve všimnu jejího pachu, je cítit po zvířatech, kalhoty má samý chlup. „Posadíte se?“ ptám se automaticky. Kávu už dávno nemám, mohla bych jí nabídnout vodu nebo whisky.
„Radši postojím,“ říká, zatímco si napůl sedá na stůl.
„Vždycky začínáme s několika úspěšnými transformacemi.“
Na tabletu mi ukazuje fotku zlatého retrívra v náručí nějaké ženy. Žena se téměř extaticky směje. Nico přejede prstem doprava. Nová fotka nové dvojice. Teď je to muž s knírkem a jack russelem. Ti také vypadají velmi spokojeně.
„Začneme od začátku.“
Ze šanonu vytáhne pár papírů.
„Jsem dost chaotická, neříkejte to mýmu šéfovi. Musím vám změřit krevní tlak. Kolik že je vám let?“
Říkám si, jestli není na špatné adrese.
„Jo, už to tady vidím. Třicet čtyři, tak to v podstatě nemusíme brát krev. Bylo by to lepší, mohli bychom udělat předběžné odhady vaší transformace. Ale nesmíte se pak na ně upínat.“

Když si dívka nesedne, tak si sednu já, z jejích slov se mi točí hlava.
„Oukej, změříme ten tlak? Já to teda nemám ráda, já se obecně nerada dotýkám cizích lidí. Kůže může být hodně jemná, to nesnáším. Vy nejste tak stará, spíš celkem mladá, pardon, takže to bude v pohodě. Kdybyste radši, abych vám nejdřív všechno vysvětlila, tak můžu. Vlastně bych to měla udělat jako první. Už zase až moc mluvím, podle šéfa hodně mluvím. Každopádně, nejdřív to vysvětlím.“

Nico si z tváře odhrne pár pramínků vlasů, z tašky vytáhne krabičku.
„Už víte, kdy chcete začít?“
Z mého pohledu musela vyčíst, že nemám tušení.
„To neva, můžete začít, kdy budete sama chtít. Musím vám jenom říct, že den předtím nesmíte nic jíst. To mi přijde dost na prd, ale dobře, já se taky nebudu transformovat. Začnete teda první pilulkou nalačno, na tu vypijete obsah tohohle sáčku. Máte Sodastream? Chutná to docela hnusně, takže některý lidi to mají radši s bublinkama. Já sama nevím. Já bych to prostě rychle dala na ex, ale to jsem celá já. Některý lidi neumí otevřít hrdlo, umíte to? Tak bych to udělala já.“

Její hlas se ztrácí v pozadí, dívám se na lahvičku, pět průhledných pilulek, kapsle se žlutou tekutinou uvnitř.
„Co se stane, až si vezmu první pilulku?“
„Ještě nic moc, první cyklus se dělá hlavně proto, abychom vaše hodnoty dostali na vyšší úroveň. Vitamíny, antioxidanty, tyhle věci. Ve druhé fázi začneme s rozkladem a pak ve třetí fázi rozbijeme všechno, co jsme předtím budovali. Bude vám hodně zle, předpokládám, že jste to všechno četla, ale mám povinnost vám to znova sdělit. Teď jsem poslušná konzultantka.“

Stiskne rty a pokrčí rameny. Skoro nic jsem nečetla.
„Už to nesmím porovnávat s chemoterapií, ale je to v podstatě totéž. Imunita bum, všechno vyhodíme do povětří, jed do žíly, chemicky žlutej, to všechno se děje u nás, máme pěkný židle, někdy si tam po práci chodím sednout. Každopádně, pak teprve začíná ta pravá jízda, když jste úplně nejoslabenější, těsně předtím ještě máte možnost z toho vyskočit, to ještě můžete zpátky. Pak už je hotovo.“
Posune ke mně papír.
„Můžete to tady podepsat?“
Jsem si dobře vědoma všech rizik.
To je všechno, co potřebuju vidět. Čím více rizika, tím lépe. Velkým zakrouceným písmem se podepíšu pod datum.
„Hustý,“ povídá Nico. „Teď už je to naostro.“
Potřese mi rukou.
„První zásilka je zdarma. Další přinesu za pět dní. Platba se automaticky strhne z účtu, k tomu jste dala svolení. Ve třetí fázi ještě můžete skončit, to vám musím oznámit.“
Je pryč stejně rychle, jako se objevila.
Zavřu za ní dveře a cítím ve svém domě přítomnost pilulek, prášku a brožurky. Spěchám k nim.

Chcete se, stejně jako spousta ostatních, stát psem. Život psa je hravý a plný překvapení. Předvídatelnost dní už vás nebude obtěžovat, ale naopak těšit. Psi vidí svět jinak, dostávají především lásku svého páníčka a přesně o to nám jde. Jsme tu pro lidi, na které se společnost dívá spatra, pro opuštěné, ty, kteří zůstávají ponecháni osudu, pro partnery, kteří ještě chtějí pokračovat. Pro ty, již jsou stále zamilovaní do toho, kdo je opustil. Pro lidi, kteří zlomené srdce nevidí jako konečnou stanici. Protože to není třeba. Provedeme vás procesem proměny, v každé fázi vás budou doprovázet naši specialisté. Nikdo nemusí přijmout srdcebol jako daný fakt. Na konci vás opět spojíme s vaším milovaným. Jako pes budete moci svého partnera bezmezně milovat: kňučte o pozornost, co hrdlo ráčí, otírejte se o nohy, vyrazte společně do divočiny. Stanete se věrným kumpánem svého miláčka. Nerozlučně a už nikdy bez lásky. Vaše přání je naším posláním.

Na fotografii žena objímá zlatého retrívra, snažím se v psích očích něco zahlédnout. Packy má položené kolem ženina krku, čumák zabořený v jejích vlasech. Listuju dál, písmena se zmenšují.

Sloučení
Téměř 98 procent našich klientů, kteří proměnu úspěšně dokončí, se na konci shledá se svým milovaným. Vás prosíme o trochu trpělivosti, ne všichni milovaní hledají psa nebo ho vůbec chtějí. To většinou sami víte nejlépe. Pracujeme na tom nenápadně. Pokud musíme milovanému injekčně aplikovat sérum, které posílí jeho touhu po psovi, trvá proces déle. Někdy to mohou být měsíce (v ojedinělých případech roky), buďte si toho vědomi. Naštěstí láska nevyprchává tak rychle, takže jenom zatněte zuby a vydržte.