Když přecházím ulici u parkoviště a vybíhám po pěšince mezi dunami na pláž, když se chytám za patu a zouvám si botu, poskakuju a stahuju si i tu druhou, vidím jenom Janovu kštici a šíji. Zatímco svazuju tkaničky k sobě a věším si boty na tašku, jsem od Jana, jen co by kamenem dohodil, a v tu chvíli se ke mně otočí a mlčky zamává.
 Pročísnu mu vlasy, vzhlédnu k obloze, která potemněla, dopadají na nás první vydatné kapky. Heiner vybíhá z vody a volá, že má hlad. Válí se v písku, Jan ho začne zasypávat. Vrhnu se na ně, kroutím se a převracím, tahám Jana za ruce, Heinera za nohy, za prsty. Heiner mě drží za vlasy, doráží na nás déšť, zápasíme a smějeme se a přetahujeme se a cloumáme sebou. Jan popadne prázdnou láhev od koly a přetáhne mě s ní po hlavě, zrovna když se mi podaří chytit Heinera, který k sobě tiskne mou tašku a chce běžet pryč, utéct mi s ní. Padáme znovu na zem, do teplého, vlhkého písku, jeden přes druhého. Do obličeje mi kape voda z Heinerových vlasů. Jeho kůže mi zmáčela tričko. Heiner sotva popadá dech, hlad, hlad! Přitáhnu k sobě tašku, ztěžka oddechuju pod vahou dvou těl na sobě. Podaří se mi vylovit pár čokoládových tyček a podávám je dál. Ležíme každý tváří na jinou světovou stranu a můžeme si vykroutit krk, jak zíráme na duny, pláž, pobřeží, vlny a mlčky jíme. Na obzoru z moře stoupají malované pestrobarevné květy, a když mě napadne, že bych si je chtěla utrhnout, probudím se.
Přeháňka se nedostane hluboko, pod mokrou vrstvou tlustou asi na prst je písek po slunečném dni pořád suchý a teplý. Kapky dělají v písku pravidelné ďolíčky a zvlňují ho.

„Evo! Sedni si, přitáhni k sobě kolena a rozhlédni se! Podívej se přes ty spousty nahých těl na moře! Za malými bárkami na obzoru pluje výletní loď!“
Přikývnu a ptám se mouchy: „Je tu přece jenom hezky, nebo ne?“
Přiletí mi až úplně k uchu a zašeptá: „Ale proč jsi tady, když ani nevíš, jestli je tu hezky?“
Odpovím, říkám: „Podívej se kolem! Na vodu – tam vzadu, kde z moře v horku stoupá pára a linie obzoru se stírá. To nemůžu nevnímat.“
Od toskánského pobřeží si to k nám šine nízký mrak a zastavuje se nad zátokou Barbarossa. Oblékám si tričko.
„Vstávej! Dělej, vstávej!“ říkám Monnovi. „Půjdeme. Za chvíli začne pršet.“
Monn se převalí na záda, pomalu si zvedne sluneční brýle do čela, zavře oči a ptá se: „Co?“
Podívám se na něj, hodím ručník zpátky na deku a usměju se: „Nic.“
„Je ti zima?“ ptá se Monn.
„Ne. Proč?“
„Protože ses oblékla.“
Pořád ještě se na něj usmívám, zvednu ruce, rozhlédnu se na všechny strany a znovu se vysoukám z trička. Lehnu si vedle Monna a dívám se na mouchu. Moc toho neříkám, ale ani té trošce nerozumí.
Volá na mě z mého podpaží: „Běž, holka, utíkej do vody, jsi celá horká!“
Nešetrně ji odháním z předloktí, kde mi pod kůží prosvítají modré nitky. Ztratí orientaci, zamává křídly, vzpamatuje se a přiletí mi k očím.
Zakroutím hlavou a zaryju prsty do písku.
„Mluvím o něm,“ říkám. „Mluvím o břemenu, se kterým je ochotný mi pomáhat. Snáší všechny moje přešlapy a přehmaty. Nic nechápe, ať říkám cokoliv. Miluje mě zas a zas jenom teď.“
Zachytí se okraje mého boltce a zašeptá mi do ucha: „Tak buď ráda!“

Jan plave velkými tempy dál od břehu. Obrací se na záda. Zvedá hlavu a dlouze mi mává. Dívám se za ním.

Vzduch je příjemný a na pobřeží vedro pomalu ochabuje. Na stráni cvrkají cikády a křičí rorýsi. Rodiny balí věci. Pakují svá zabraná území vymezená sešívanými dekami a všechno sklízejí do keramických misek a uzavíratelných krabiček a pod zipy pestrobarevných tašek.

Na jedné fotce stojí Jan na bludném balvanu v Baltském moři. Oči má zavřené, bradu na prsou. Kolem něj se čeří podzimní vlny. Právě cuknul pravou rukou a pohybující se zápěstí je na fotografii rozmazané. Takže snímek zabírá Jana mezi dvěma světy. Při pohledu na mávající ruku čekám, že Jan z fotky zmizí. Pořád se bojím, že zmizí, že se tím odsune ještě dál, na nižší polici v regálu vzpomínek.

S Monnem opouštíme Barbarossu, až když je většina lehátek složená pod sklapnutými slunečníky. Jedeme do našeho malého apartmánu. Věšíme ručníky a plavky ven na plastové židličky. Vyčesávám si z čím dál světlejších vlasů vodu a sůl. Tahá to. Hřeben mi znovu a znovu projíždí vlasy beze stopy lesku. Kapky vody mi stékají po zápěstí, dopadají na rozehřáté kamenné dlaždice a odpařují se. Mezi chodidly mi proběhne gekon, pospíchá po světlých kamenech do stínu pode dveřmi na terasu. Dřepnu si a pozoruji ho: je hbitý, tmavý a tělo nemá o moc tlustší než já prst. Ukážu na zvířátko a kývnu na mouchu: „Pořád ve střehu,“ šeptám jí.

Capoliveri. Tam vyrážíme dneska večer. Sedáme si ven před bar na hlavním náměstí Matteotti a objednáváme si spritz. Stolky jsou tak blízko u sebe, že se tu nedá procházet.
„Jsem v domečku,“ říkám, zkřížím ruce na prsou, potom přitáhnu kolena až nad břicho a otevřu pusu dokořán.
Civím za až moc opálenými lidmi se stříbrnými šperky, s barevnými letními šátky – ve vlasech, kolem boků, kolem krku – kteří se nemůžou rozhodnout, jestli do trattorie, do ristorante nebo jenom focacciu do ruky.

K aperolu s proseccem nám obsluha přináší misku velikých zelených oliv. Odkusuju pevnou dužinu od pecky. Monn něco ťuká do mobilu. Píše SMS. Posílá pozdrav přátelům. Chci mu něco říct, ale on zrovna zkracuje své formulace, aby získal další znaky. Tady nahoře jsme blíž nebi. Kazí se počasí. Před měsícem s aureolou se rychlostí větru prohánějí obrovské, černočerné mraky – jeden za druhým.

Janova matka nám uvařila vejce v hořčičné omáčce a Jan do nich trochu nadrobí. „Abys mohla spát, až uslyšíš, co máme v plánu,“ říká. Nemám ráda písčitou pachuť hašiše ani strašnou únavu, která mě tak za půl hodiny z ničeho nic přepadne, ale nic neříkám. Jan se zatváří slavnostně: „Tak, Evo, už toho bylo dost! Musíme odtud vypadnout!“
Přikývnu a dlabu kaši, do které jsem si rozmačkala a zamíchala brambory, omáčku a vajíčko naměkko. Když se snažím vyplivnout to odporné písčité svinstvo z pusy, pořád ještě přikyvuju.
„Volal Heiner. Pronajal si zbytečně velký byt, který je na něj moc drahý. Ptal se, jestli se nechceme nastěhovat k němu. Pořád opakuje, že Berlín je super.“
Jan mi vypráví o bytu na Grünberger Strasse, nerekonstruovaném, ale velkém, který ve třech v pohodě zaplatíme.
„On nikoho jiného nezná, ten náš asociál!“ směje se Jan.
Už má zčervenalá očička, já nic neříkám, nemůžu otevřít pusu, protože se právě dostavila otupělost, a tak se Jan pouští do básnění a prozpěvuje: „Eválie, Eválie, pojeď, pojeď, pojeď!“
Nemůžu se přestat smát, Jan se šklebí a přitom pomalu pokyvuje hlavou. Nakonec říkám: „Tak jo.“
Potom mlčíme.

V restauraci, několik ulic pod Piazza Matteotti, si objednáváme vydatnou večeři, k ní víno a vodu, a mlčíme, nedaleko otevřených dveří. Proudy dešťové vody se valí po kamenech.
Podívám se na mouchu: „Cítíš, jak voda zahání horko?“ ptám se jí.
Ona si tře zadní nožky o křídla a souhlasně přikyvuje. Napichuju si kus grilovaného lilku.
„Jíme a jíme a pak půjdeme spát. A zítra se budeme opalovat,“ posmívám se Monnovi.
„Tak vidíš,“ říká. „Pomáhá to.“
Bere mě za ruku a loudáme se k autu.

Jan plave velkými tempy dál od břehu. Obrací se na záda. Zvedá hlavu a dlouze mi mává. Dívám se za ním.

Vedro z pokojů mizí jenom na několik časných ranních hodin. Jinak se hromadí mezi tenkými přikrývkami i v dotycích naší kůže. V každém koutě místnosti dusno, které znemožňuje odpočinek i přemýšlení. Spaní mi připadá obtížné, podřimuju a sním, v noci mě pronásledují sny a ve dne se je snažím ze sebe setřást.

Jan je mrtvý. Život se vytrácí. Oknem se dovnitř dere úzkost a nedostává se vzduchu. Postávám v potemnělých koutech Janova života a čtu jeho dopisy jinýma očima. V Berlíně je zima. Vůně tamních ulic, kterou jsme se společně opájeli, drnčí.

Ráno tiše sedím na kraji postele, rozespale se skláním k mouše, která se uvelebila na podstavci lampičky, a mumlám: „Právě proto nemám ráda dovolené. Člověk vůbec nic nedělá, a tak začíná hledat.“

Monn se ke mně otáčí, prostěradlo šustí. Zamžourá na mě, potom se posadí a podepře si hlavu rukama. Zatímco vařím kávu a poohlížím se, co bychom si mohli dát k jídlu, nezřetelně něco huhňá do rozevřených dlaní a protírá si oči. Přináším malou snídani do postele, popíjíme kávu a vkládáme si do úst kousky včerejšího ovocného koláče.
Scaglieri. Sedíme v autě a jedeme na sever. Tam se nachází bílá pláž Scaglieri. Nejdřív sjíždíme až dolů k pláži, potom zase couváme zpátky nahoru, výš a ještě výš, až konečně najdeme mezi zaparkovanými auty volné místo a zařadíme se.
„Provádíme průzkum pobřeží,“ hlasitě volám na mouchu z otevřeného okénka u spolujezdce. Monn se zasměje a rukou rytmicky poklepe na volant.
Moucha poletuje těsně nad macchií, pořád na doslech od nás.
„Jenom si to představ, nasedneme do auta a vlečeme se kamsi po zacpané silnici při pobřeží, po které se pak zase stejně pomalu kodrcáme nazpátek! Tohle děláme, když zrovna nespíme, nejíme nebo se neopalujeme!“ Moucha se na mě usměje, i když ji musí stát dost námahy, aby mi porozuměla, motor je hlasitý. Pak se vzdálí a odlétne o kus dál nad rozlehlou macchii a garrigue, které se táhnou přes pahorky i údolí až do vnitrozemí. Hledáme si s Monnem místo mezi ostatními návštěvníky pláže, místo na úrovni ostatních slunečníků a lehátek, kterých stále přibývá a které se čím dál víc přibližují. Natolik, že brzy o svůj plácek přijdeme, mám ten dojem. Blíží se desátá.
„Sama sebe bych mezi stovkou jiných nepoznala,“ říkám. „Všechny jsme tu jako červíci, jedna vedle druhé. Jeden vedle druhého: červíci na grilu! Červíci s klobouky.“
Sedím v jemném bílém písku, nedaleko veliké pinie, která na mě volá: „Pořád ještě nevíš jistě, jestli se ti tady líbí?“
Zadívám se vysoko do její koruny, na její roztažený slunečník: „Víš, Monn říkal, že to chce jenom čas a spánek a dobré jídlo.“
Zase uléhám na záda. Monn chtěl za každou cenu dovolenou na pláži se spoustou slunce, aperitivů a slané vody. Dneska je ale obloha zatažená. Světlo se prodírá chuchvalci šedi. Opalujeme se ve stínu. Pohlédnu na zvonohlíka citrónového usazeného vysoko nade mnou v koruně slunečníkové borovice.
„Proč spíš, zvonohlíku? Teď, uprostřed dne.“
Odpověď nedostávám, zavírám oči, ve spánku vzpomínám.