Dvě evropská Česká centra se letos ruší, tři nová – z toho dvě v Asii – se zakládají. Znamená to, že s propagací české kultury v Řecku (ČC Atény bylo otevřeno v roce 2018) nebo v nizozemské jazykové oblasti (tam působí ČC třicet let) máme hotovo?
Zatímco se hladina českého rybníčku knižní branže spokojeně rozvlnila po zavedení nulové sazby DPH na knihy, francouzský tisk loví sólokapry ze samého dna. Kauzy jsou to závažné, ačkoli působí, jako by je inicioval sám Arsène Lupin.
Veřejné knihovny ve Finsku jsou velmi oblíbená, hojně navštěvovaná a bezpečná místa, která jsou zasvěcena vzdělávání, kreativitě i relaxaci. Významně přispívají k rozvoji čtenářské, mediální i digitální gramotnosti, fungují jako kulturní centra i jako místa spolupráce či zdroj inspirace. Hlavně jsou však přirozenou součástí měst i obcí, jejich výkladní skříní i obývacím pokojem. Není proto divu, že finští autoři toto prostředí ve svých dílech rádi využívají.
Někdo by to jistě označil za genderový stereotyp, ale tátové se s tím většinou moc nepářou. Nepřeceňují fyzickou ani psychickou nepohodu dětí, natožpak počet vrstev oblečení, v kterých mají jít ven. Děti se s nimi stávají po všech stránkách otužilejšími a rychle se učí novým věcem.
O slepých skvrnách v literatuře i o lásce vytrvalé a odhodlané.
V pondělí ministr kultury s ředitelem Frankfurtského knižního veletrhu podepsali smlouvu o tom, že Česko bude ústředním hostem veletrhu v roce 2026. Lze na to nejlépe reagovat slovy: „Sláva!“ a „Konečně!“.
Cesta za slávou a trápení s překlady: Milan Kundera a jeho francouzské trable.
Možnost překonat alespoň na chvíli omezení daná nutností dýchat patřila po staletí k velkým výzvám, lákajícím dobrodruhy, vojenské stratégy, průzkumníky i podnikatele. Odhalování tajemství mořských hlubin lákalo i spisovatele, ať už čerpali ze zkušeností vlastních, cizích nebo jen ze své fantazie. Mnoho z nich skončilo na dně literárního moře, jiní se však dodnes drží na hladině čtenářského zájmu.
Minulý týden zemřel Milan Kundera, nepochybně jeden z nejvýznamnějších a nejlepších českých spisovatelů druhé poloviny dvacátého století. A zároveň autor, kolem jehož osoby i díla kolují nedorozumění a mýty.
Ulice umístěná přímo do dějiště Nerudovy nejznámější knihy, totiž na Malou Stranu, představuje patrně nejznámější tuzemský příklad veřejného prostranství nesoucího jméno nějakého spisovatele. Napadlo vás ale někdy, kolik Nerudových ulic asi po celém Česku máme? A jak si v tomto ohledu stojí ostatní spisovatelé? Výprava za názvy ulic a náměstí, ať už prstem po mapě nebo v nadcházejícím období dovolených i skutečná, může přinést nejedno překvapení…
Mezi pěti knihami, které dle názoru vybraných respondentů za uplynulých pět set let ovlivnily vývoj švédské literatury a společnosti, najdeme díla očekávatelná i překvapivá. A kolik z nich je k dispozici v češtině?
Pondělní malá demonstrace, která se konala před ministerstvem kultury na podporu přijetí a zdokonalení zákona o statusu umělce, měla i jednu vedlejší linku. Radost by z ní měl Jaroslav Hašek.
Ve Francii pozorují pokles čtenářských aktivit u dětí už od začátku devadesátých let: počet přečtených knih výrazně klesá ve věku kolem 11 let. Tento fenomén rozhodně není francouzským specifikem, i proto mohou být závěry tamějších výzkumů poučné také pro nás. Podobně jako pátrání po tom, kam malí čtenáři mizí.
Část veřejnosti literární překladatele už v podstatě odepsala a žije v představách, že DeepL spolu s jakousi tajemnou „korekturou“ si nejpozději napřesrok poradí se vším. Čím dřív se literární překladatelé zorientují v situaci, tím dřív mohou začít vysvětlovat, v čem přesně jejich práce spočívá a že v ohrožení nejsou v první řadě oni sami, ale zajímavé texty.
Norsko je země známá rovným přístupem. Ten je uplatňován napříč všemi oblastmi života a nevyhýbá se ani literatuře, jak dokazuje připravovaný knižní zákon. Pomoci by měl například malým a středním knihkupcům a reguluje i vzrůstající segment audioknih.
Ve Skandinávii už dávno není pravda, že na vlastní náklady vycházejí jen knihy grafomanů a bizarních pisálků. Potvrzuje to i vítězka prestižní ceny Nordiskråds litteraturpris 2022 Dánka Solvej Balle, propagátorka udržitelné literatury.
V této zemi skoro všichni milují herce, a to nejen na jevišti nebo ve filmu. Zajímají se o jejich názory, co si vaří, co se jim líbí a který politik je podle jejich mínění ten správný. Budiž jim přáno, vždyť jsou to nejméně od devětaosmdesátého naši hrdinové.
Začátkem ledna jsem jako zástupce literatury zasedal v komisi, která různým kulturním odvětvím rozdělovala docela štědré finanční prostředky od EU. Byla to zkušenost zajímavá a inspirativní, ale také notně frustrující.
Dorazily k nám domů, stejně jako do dalších milionů českých domácností. Ne, nemyslím dopisy od poskytovatelů energií ohlašujících zvýšení záloh. Myslím obálku bez uvedení jména odesílatele i příjemce, totiž obálku s hlasovacími lístky.
Skandinávci svou láskou k detektivkám nakazili celý svět. V posledních letech propadli Norové novému literárnímu fenoménu, totiž vánočním románům. Ty se nejen překládají z angličtiny jako na běžícím páse, ale píší je a úspěšně vyvážejí i domácí autoři.
Ne, vskutku nejde o telefonní seznam, jízdní řád ani sbírku zákonů. Ba dokonce ani o proslulou Rudou knížku, jejíž vlastnictví bylo v Číně jednu dobu v podstatě téměř povinné. Jde o knihu, která nás může oslovit právě v čase blížících se Vánoc.
Rotmistr Anton Schmid, Vojín W., Zabil jsem generála Franca, Paní plukovníková – na všechny tyto knihy naleznete na iLiteratuře recenzi. Na žádného svobodníka nebo praporčíka ale ne. Proč?
Čeští literární překladatelé to nemají jednoduché – to je známá věc. Ale nepřispívají k tomu trochu i sami třeba tím, jakým tónem probíhá udělování Anticeny Skřipec? Na mezinárodním překladatelském fóru se ozývá otázka na tělo: „Co děláte pro zlepšení svého postavení?“
Na velkých nebo alespoň těch větších nádražích není problém v rozumnou dobu zakoupit pro plánovanou cestu vlakem jídlo a pití. Někdo se na tyto služby spoléhá automaticky, někomu vytrhnou trn z paty, když se výjimečně předzásobit zapomene nebo nestihne. Kdo se ale spolehne na možnost koupit si na cestu i něco na čtení, obvykle se dočká nemilého překvapení…
Kdybychom si představili světovou kulturní scénu jako multižánrový festival o mnoha stagích, z nichž každá reprezentuje kulturu určité země, performeři vybavení obřími ozvučovacími systémy by na něm o pozornost soupeřili s buskery, kteří na plácku za řadou toitoiek nebudou slyšet, ani kdyby se přetrhli. Kvalita ani originalita nejsou to hlavní, co rozhoduje, jestli umělec dostane šanci zazářit.
Vyrostly v posledních letech jako houby po dešti, najdete je snad i v té nejzapadlejší vesničce. Zprostředkují leckdy nečekaný kontakt s knihami při cestě na chatu, na čundr nebo i na zmíněné houby. Lákají k prohrabání a objevení pokladů, často skrytých v haldě hlušiny – co je poklad a co hlušina, je pochopitelně otázka individuální volby (vy byste se snad dobrovolně zbavili pokladu?). Knihobudky!
Audioknihy jsou ve Skandinávii na vzestupu již řadu let. Norského autora Jana Kjærstada vede jejich masová obliba k otázce, nakolik audioformát pozmění tvář literatury. A protože je poslech knih stále populárnější i u nás, bude zajímavé sledovat tento vliv i u nastupující generace českých spisovatelů.
Na Tchaj-wanu letos vyšel překlad Kytice, což je poměrně unikátní kulturní událost. Erbenova sbírka se navíc dostala na seznam doporučené četby pro tamní žáky základních a středních škol. Ukazuje se tak, že s Tchaj-wanem nás nepojí jenom politické vazby a podobná zkušenost s bojem za svobodu a demokracii, inspirovat se vzájemně můžeme i v literatuře.
Mladoboleslavské Letecké muzeum Metoděje Vlacha připravilo pro návštěvníky krátkodobou výstavu, věnovanou postavě válečného pilota Bigglese, který se ve světě literatury pohybuje již úctyhodných devadesát let.
