Dvě velšské řeky z jednoho pramene
„Každý pták se raduje ze svého jazyka,“ praví staré velšské přísloví. Jaký osud čekal nejstarší keltský jazyk britských ostrovů, proč se ocitl na pokraji zániku a jak je na tom dnes?
„Každý pták se raduje ze svého jazyka,“ praví staré velšské přísloví. Jaký osud čekal nejstarší keltský jazyk britských ostrovů, proč se ocitl na pokraji zániku a jak je na tom dnes?
Vydání Alexandrijského kvartetu se ve své době (1957–1960) stalo literární událostí a Lawrenci Durrellovi přineslo celosvětový ohlas i zástupy fanoušků. Jeho velkolepá freska z Alexandrie v Egyptě v době mezi dvěma světovými válkami se navíc dočkala velikého zájmu literárních vědců i kritiků, vyvolala řadu polemik a podnítila mnohé otázky. Jednou z nejčastějších byl Durrellův přístup k „Orientu“.
Housle v rukách vrahů i obětí, pokusy o jejich rozbíjení, respektive hledání jejich nového tvaru. O historii tohoto „nejvšestrannějšího“ nástroje a jeho souvislostech s národním obrozením, sexualitou i nadpřirozenem.
V japonské literatuře najdeme již od 10. století zpovědi odvážných žen, které se nechtěly smířit s podřadnou rolí manželek, konkubín a milenek. Toužily po svobodě a odmítaly plnit roli krásných, sladkých a až dětsky poddajných exemplářů ve sbírkách svých pánů.
Začíná třetí dekáda jednadvacátého století a manga si na českém knižním trhu konečně vydobyla své pevné místo. V sousedním Polsku i Německu už se těší velké popularitě více než dvacet let, ale přesto jde o úctyhodný výkon domácích nakladatelů, kterému předcházel dlouhý boj a nekonečná trpělivost vydavatelů i čtenářů.
Pro čínskou literaturu byla 80. léta 20. století jedním z nejdůležitějších období v její moderní historii. Na přelomu 70. a 80. let došlo k uvolňování literárně-politických poměrů v Číně, což poskytlo prostor pro vývoj nejrůznějších, na tehdejší dobu a prostředí navýsost novátorských literárních směrů. Například Mo Jen, držitel Nobelovy ceny za literaturu z roku 2012, začal tvořit právě na počátku 80. let a byl jedním z prvních stylových inovátorů, které tato doba zplodila.
Při nedávných literárních diskusích, zda upravovat staré texty podle současného vnímání „korektnosti“, padlo i jméno Robinsona. A to v tom smyslu, že se sice jedná o všeobecně známý titul, ale dávno neaktuální, vždyť „kdo z nás ho četl“?
„Nane savore Roma jekh“, praví jedno romské úsloví, „všichni Romové nejsou stejní“. Mylné přesvědčení, že Romové celého světa jsou homogenní masou, která myslí a jedná jako jeden muž, se negativně promítá nejen do neblahých stereotypů, ale také třeba do politiky či – v našem případě – do literární vědy.
U příležitosti stého výročí narození Františka Listopada vyšla česko-portugalská kolektivní monografie, která částečně vyplňuje mezery v české literárněkritické recepci Listopadova díla. František Listopad žil a tvořil mezi dvěma domovy, ale současně mezi oběma svými domovinami vytvářel most, propojoval je a podněcoval ke komunikaci.
Dvě významné literární osobnosti: Češka Božena Němcová a Bulhar Angel Karalijčev. Žili a tvořili v různých zemích, psali různými jazyky, působili v různé době. A přece mají tito dva pohádkáři dost společného.
Osmdesát let po druhé světové válce je téma protinacistického odboje a holokaustu v literatuře stále živé, což se přirozeně projevuje i v českých překladech z nizozemštiny. V posledních letech se však zdá, že zájem českých nakladatelů i čtenářů o takové tituly nebývale vzrostl. Není dokonce větší než zájem o příběhy českých obětí holokaustu?
Literární překlad jen s pomocí slovníku a Googlu? To by byl velký malér! Německý autor Norbert Scheuer vybavil svůj protiválečný román o včelách, epilepsii a středověké filozofii obsáhlým poznámkovým aparátem. Co takový bonus znamená pro překladatele?
Když se konal poslední předpandemický Lipský knižní veletrh, psal se rok 2019. Česko bylo čestným hostem a český spisovatel Jaroslav Rudiš vydal svůj první román napsaný německy. Probojoval se s ním do finále Ceny Lipského knižního veletrhu. S odstupem dvou let vyšel Rudišův úspěšný „evropský železniční román“, nazvaný Winterbergova poslední cesta, také v českém překladu. Jak jej vlastně přijalo německojazyčné publikum?
Co dělá člověka člověkem? Co je lidská důstojnost? Co pro nás znamená osobní svoboda? Co si představujeme pod pojmem dobrý život? To je pouze kratičký výčet otázek, na které Juli Zeh odpovídá v souvislosti se svým románem Ve jménu Metody. Detailně mapuje témata románu, která se dotýkají nejenom toho, jak žijeme, ale i demokratických hodnot dnešní společnosti.
Konec světa se muslimům nikdy nezdál tak blízký jako na počátku islámu a nyní. Zatímco o projevech apokalyptiky a milenialismu ve středověku lze často jen spekulovat, o jejich soudobých podobách nás informují nejen sociologická šetření, ale hlavně křiklavé obálky kreativních apokalyptických brožurek. Ty můžeme z naší perspektivy vnímat jakožto marginální kuriozitu, ale na Blízkém východě nacházejí množství čtenářů, jimž pomáhají objevovat smysl i skryté souvislosti v dnešním komplikovaném světě.
V druhé části studie popisuje Dana Pfeiferová proměny experimentální literatury, jejíž základy položila v padesátých a šedesátých letech Vídeňská skupina v čele s H. C. Artmannem. Experimentální literatura třetí generace překračuje hranice literárních žánrů, uměleckých disciplín, beletrie a vědy či tištěných médií.
Studie germanistky Dany Pfeiferové shrnuje základní umělecké tendence rakouské literatury 20. století. V první části poukazuje především na pozdní recepci díla Ilse Aichinger (1921–2016), z jejíž básnické a prozaické tvorby vyšly v češtině knižně jen dva výbory: Kde bydlím (1966) a Vrabec v hrsti (2010). Rekapituluje rovněž specificky rakouský fenomén tzv. černé vlastenecké literatury, jejíž kritické zaměření na přelomu tisíciletí přejímá globální literatura.
Američan Robinson Jeffers je obecně vnímán jako básník inhumanismu, za kterého sám sebe prohlašoval. Ukazuje se však, že člověk má v jeho poezii nezastupitelné místo. Jeffers člověka nezavrhuje, nýbrž hledá pozitivní ideál lidství, který v jeho pohledu znamená ekologicky uvědomělý způsob bytí.
V posledních letech stoupá počet překladů staroseverské literatury do češtiny a naši odborníci patří v této oblasti mezi světovou špičku. Překládají se dosud neznámé ságy, vznikají studie i revize starších překladů. Kdy zájem o tuto literaturu u nás začal a jaká je budoucnost tohoto oboru?
Překladatel čte román jinak než běžný čtenář. V dalším kroku text přepisuje do svého jazyka: každou větu, každé slovo i interpunkční znaménko. Benoit Meunier o tom přemýšlí nahlas.
Poprask okolo vydání posledního románu Jana Němce Možnosti milostného románu odhalil chybějící teoretické nástroje interpretace pro tento v našem prostředí nový typ literatury. Skandinávští recenzenti a literární teoretici mají první rozpaky dávno za sebou a za již více než deset let, poté co tamní kulturní scénu zavalil Karl Ove Knausgård svou hexalogií Můj boj, tam vyšla na toto téma řada zajímavých studií. Některé z literárněvědných prací vydaných na Severu by stály za pozornost.
V doslovu k románu Schizogorsk představuje překladatelka složitou osobnost švýcarského spisovatele Waltera Vogta, neúnavného experimentátora a narušitele hranic, usilujícího o poznání života i smrti ze všech představitelných stránek.
Vlámský slavista Eric Metz, který působí na katedře bohemistiky Amsterodamské univerzity, porovnává několik překladů Haškova Švejka z hlediska toho, jak se v nich řeší vulgarismy hostinského Palivce v první kapitole. České „hovno“ činí v některých dobách a v některých jazycích překladatelům nečekané potíže…
Jak je známo, agent s krycím označením 007 v drtivé většině případů své protivníky nakonec porazí, aby se mohl v závěru románu plně věnovat jedné z nespočtu „bond girls“. Bylo tomu tak vždycky, tedy až do chvíle, kdy se Bond, James Bond, v roce 1966 setkal se superagentem bulharské kontrarozvědky Avakumem Zachovem… Spisovatel Andrej Guljaški, který tuto postavu stvořil, zemřel 3. července 1995. Pětadvacetileté výročí jeho úmrtí připomínáme tímto článkem.
Jak daleko je třeba odejít, aby se člověk zachránil? Někdy je nutné skoncovat se svými kořeny a zpřetrhat stará pouta… Román venezuelské spisovatelky má rysy dokumentu, ač jde o čirou – a čtivou – fikci. Lze ho chápat jako alegorii moci a osudu společností porobených autoritářským systémem.
Pět vědeckofantastických děl A. C. Doyla, jejichž protagonistou je tvrdošíjný profesor Challenger, nabízí vedle dobrodružné zábavy v podobě druhohorní fauny, vražedného éteru či oživlé Země i autorovu výpověď o závažnějších tématech, zejména jeho příklonu ke spiritismu.
Zatím poslední román Daniely Hodrové má charakter epitafu. Jeho název evokuje nejen osoby, osudy a myšlenky blízké, ale je zároveň šifrou pro blízkost smrti. V souladu s poetikou mytického psaní a jeho utopickou dimenzí však lidé i jejich příběhy žijí v textu dál, konstatuje ve své studii literární vědkyně, germanistka Dana Pfeiferová.
V roce 2019 mě oslovila redakce Literárních novin s anketou Kulturní zážitek minulého roku. Nestihla jsem odpovědět včas – jednak je akademický program hodně nabitý, jednak bych se nevešla do vymezeného počtu znaků. Tak vznikl tento krátký portrét Radky Denemarkové a studie románu Hodiny z olova o „Číně v nás“. Od dob Roberta Musila jsem totiž nečetla takto přesvědčivou literární analýzu jedné epochy.
Studie věnovaná mimo jiné srovnání dvou Winklerových próz, jež spojuje téma autorovy rodné vesnice a jejichž vydání v originále dělí dvě desetiletí: vyprávění Až nastane čas (něm. 1998, č. 2010) a prózy Táhni k čertu, otče aneb A tak s tebou ve spojení ať vytrvám do skonání (něm. 2018, č. 2020).
Díky světoznámému deníku se z Anne Frankové stala téměř obchodní značka. Bližší pohled na osudy Frankových i Annina deníku přináší i po více než sedmdesáti letech nejedno překvapení a vnáší nové odstíny do stereotypního vnímání ikonické postavy i jejího světového bestselleru.