Odhodlat se ke střelbě byl velký krok. Dalo mi to zabrat. Dostal jsem se do temného období, nebo jak se tomu říká. Vůbec to nebylo jenom tak, naopak, nebylo mi z toho dobře, měl jsem s tím obrovský problém.

Na samém začátku nešlo o to připravit někoho o život... tehdy poprvé bylo důležité střílet... mým hlavním záměrem bylo... že... chtěl jsem vyvolat rozruch, a taky si o to uprchlíci podle mě koledovali. Ale nechtěl jsem po nich pálit jen tak naslepo, šel jsem po zločincích, po těch, co se vozí v mercedesech a perou špinavé peníze, prodávají heroin a tak.

Všichni takoví lumpové, které jsem znal, byli přistěhovalci. Nejdřív jsem měl na mušce jednoho Řeka. Vídal jsem ho s jednou holkou a měl jsem pocit, že ji nutí k prostituci. Kdykoliv jsem je viděl, měl jsem chuť dát mu jednu do zubů, aby mohla utéct. Pátral jsem po něm, ale... jak typické, když po nich jdete, najednou jako by se propadli do země. Jinak je jich všude jak krys. Líná, špinavá verbež. V metru vyřvávají a dělají kravál. Copak musí být člověk notabene hulákáním v arabštině tak ohlušený, že ani nemůže přemýšlet? Když někdo žije ve Švédsku, měl by se naučit švédsky a nějak se chovat, ne? Jenomže to se jim očividně nechce!

Tak to vypadalo na Studentském vršku, bydlel jsem hned vedle nich. A ti to teda vedli. Zazvonil jsem na ně a řekl jim svoje, pěkně od plic, nijak jsem se jich nebál. Jednou jsem k nim bez klepání vešel a vynadal jim, aby už byli sakra zticha. Bylo deset večer - nebo i víc. V tom mrňavém pokojíčku se jich mačkalo nejmíň deset, byli všude, a většina z nich na sobě měla akorát spodky.

Nakonec mě přešla chuť marnit čas pátráním po zločincích. Neměl jsem prostě kdy se tím zabývat, tak jsem si řekl, že bude stačit, když vystřelím na nějakého běžence. Efekt bude stejný. Chtěl jsem, aby jim došlo, že tady nejsou v bezpečí. Chtěl jsem je vyděsit k smrti. Chtěl jsem je jednoduše vystrašit tak, aby vzali znova nohy na ramena.

(…)

Pátek 6. prosince 1991

Ředitel nahrávací společnosti, majitel zábavního parku a politik Bert Karlsson pomalu vystoupal k řečnickému pultu v riksdagu. Oběma rukama se opřel o pult ze světlého dřeva, upřel pohled do téměř prázdného zasedacího sálu a spustil. Jako obvykle se ve svém projevu zaměřil na imigrační politiku Švédska.

Bert Karlsson na úvod uvedl, že rasismus ve Švédsku existuje, ale jedním dechem dodal, že si za to můžou uprchlíci sami. Vysvětlil, že ten, kdo dává najevo odpor k lidem tmavé pleti, není rasista; jedná se pouze o normální, oprávněnou reakci na to, jak se zde imigranti chovají. Z velké části jsou to totiž lháři, zloději a podvodníci.

„Imigrační úřad si najímá drahé hotely... Vynakládají se stamiliony na lidi, kteří se ani nechtějí tísnit s ostatními někde v táboře. Někteří uprchlíci přišli na to, že když začnou vyvolávat konflikty, ubytují je v hotelu... A to švédskému národu vadí. Takhle vzniká rasismus. Spousta běženců bohužel jenom využívá náš štědrý sociální systém. Přijíždějí sem z čiré vypočítavosti... páchají trestné činy... To také vyvolává rasismus.“

Bert Karlsson ještě dodal, že valná většina cizinců, kteří do Švédska přicházejí, ani nejsou političtí uprchlíci.

„Jezdí si sem jako na dovolenou a přiživují se na našem systému. Prostě si tady naplánují placenou dovolenou a pak pokračují dál do Norska. To je velmi časté...“

Na závěr svého projevu Bert Karlsson prohlásil, že je znepokujující, jak se „zametá pod koberec“ problém vysoké kriminality uprchlíků a také fakt, že azyl může být udělen i tomu, kdo se dopustil trestného činu.

Ministryně pro přistěhovalectví Birgit Froggeboová unaveně oponovala:

„Bert Karlsson šířením nepravdivých informací podněcuje ke xenofobii. Tvrdí, že nezáleží na tom, jestli se imigrant dopustí trestného činu nebo ne, protože to nijak neovlivní rozhodnutí ohledně povolení k pobytu. To je naprostý nesmysl... K zamítnutí žádosti o pobyt ve Švédsku stačí pouhé podezření ze spáchání trestného činu a vedení předběžného vyšetřování.“

Rozezlený Bert Karlsson se vrátil k řečnickému pultu:

„Je vskutku zarážející, že pokud člověk popisuje fakta, popisuje skutečnost... hned je nařčen z toho, že šíří předsudky. A pokud jen otevřete debatu o uprchlické otázce, jste hned rasista. To je vážně skvělé.“

(…)

Šahram Chosravi se jako všichni ostatní ocitl v hledáčku médií. Byla to nová zkušenost. Chosravi po čase poskytl dlouhý rozhovor jednomu novináři z Aftonbladetu. Následně se dostavil menší šok.

„V článku mě nazývali Alim a psalo se tam, že ‚Ali je zbožný muslim a děkuje Bohu, že přežil‘. Nechápu, proč to tam ten novinář psal? Vůbec jsem mu neříkal, že se modlím k Bohu, protože to není pravda. Článek byl plný nesmyslů. Nechci toho novináře srovnávat s Laserovým mužem - ale do jisté míry přiživoval stejné stereotypy, očekávaný obraz přistěhovalce, který se mnou a rozhovorem, který jsem mu poskytl, neměl co dělat. Uráželo mě to. Volal jsem do Aftonbladetu, ale s dotyčným reportérem se mi nepovedlo se spojit.“

To byl první a poslední rozhovor o útoku, který v následujících deseti letech poskytl. Událost přestal poměrně brzy rozebírat i s přáteli a známými:

„Zaprvé to nebyla žádná příjemná vzpomínka, nedělalo mi dobře o tom mluvit, stejně jako ostatním nedělalo dobře o tom poslouchat. Já mám zkušenosti z Íránu, ale Švédi žádnou válku nezažili, nezažili takové hrozné věci, takže jsou citlivější. Potom, co jsem mluvil s několika přáteli, mi došlo: ‚aha, ono je jim to nepříjemné‘. Říkal jsem si, že by člověk neměl ostatní do takových situací přivádět, tak jsem o tom přestal mluvit.“