Za oknem se míhali drobní lidé. Beze spěchu přecházeli z jedné strany na druhou. Seshora se na ně díval, jak se pomalu pohybují, a uvědomil si, že čas má s nimi trpělivost. Zaslechl klíče ve dveřích a dvěma pohyby se otočil.
„Už jste vzhůru, ne?“

Anin úsměv bylo to jediné, co potřeboval, aby si uvědomil, že se z něj ještě nestal až tak velký zoufalec.
„Od 7, vždyť mě znáte. Pojďte sem, něco vám ukážu.“

Ana odložila tašku na malý stolek u dveří a za chůze si začala rozepínat knoflíky na tmavě červeném kabátě. Pan Bodoiu položil svou levou ruku na její pravé rameno a ukázal jí alej.
„Nemyslíte, že dneska ráno je nádherně?“

Ana se ještě více usmála. Říkal jí to minimálně jednou za tři dny. Pohledem teď hledala cestu za zažloutlými listy.
„Ale jistě, pane Bodoiu, jistě.“

Zadívala se mu přímo do očí a pro Bodoia to znamenalo naprostou jistotu. Důvěřoval jí víc než komukoliv jinému. Ana byla jediná, kdo ho dokázal přesvědčit, aby si bral včas léky a chodil jednou za měsíc na kontrolu k doktorovi. Jedl jen s Anou, jen s Anou chodil na procházky. Jen Aně vyprávěl, co se mu zdálo a co chce dělat.
„Věděl jsem, že mi rozumíte.“

Pokoušel se co nejvíc narovnat svá ohnutá záda, strkal ruce do kapes od kalhot, aby působil uvolněněji, zvedl hlavu, jednou nohou vykročil vpřed a zeptal se:
„Jak vypadám? Nechci, abyste se za mě na ulici styděla.“

Ana mu upravila kravatu a límec od saka, podívala se na kalhoty a řekla:
„Ještě maličkost a bude z vás hotový hrabě.“

Zmizela v předsíni, odkud se rychle vrátila s kartáčem. Vidět Anu u svých nohou, jak mu leští boty, bylo něco nepředstavitelného, hlavou se mu mihlo něco mezi hrdostí a poníženým vděkem, jakýsi amalgám, který ho donutil zkamenět na těch pár vteřin, kdy si to nechal líbit. Když se probral z překvapení, vyděšeně stáhl nohu zpět.
„Tohle už nikdy nedělejte,“ řekl jí, jakoby žádal o milost.

Ana se postavila a držela kartáč ve vzduchu:
„Ale to není nic špatného. Dobře víte, že se o vás starám jako o vlastního otce.“

Bodoiu zabodl oči do země. Těžko se s ní bude loučit.
„Pojďme. Vezmu si klobouk a vyrazíme.“

Nechal ji, aby šla před ním. Jeho chůze se podobala pohybům kovové zrezivělé loutky. Sotva ohnul kolena. Za ním se rozléhaly trhavé zvuky. Dal se tak dobře předvídat jeho další krok, protože držel stejné tempo. Nebyl ani rychlejší ani pomalejší. Byl stejně klidný a těžký jako ten předchozí. Každou chvíli se mohl zhroutit. Bylo mu 87 let a Ana dostávala plat za to, že ho bude až do poslední chvíle držet za ruku.
„Neřekl jste mi, kam dneska jdeme,“ řekla, zatímco otáčela klíčem.
„Půjdeme někam, kde jsem nebyl už třicet let.“

Ana mu nabídla rámě, nechala ho, ať se jí chytne a položila svou dlaň na jeho. Její podpatky a jeho šouravé kroky tvořily dohromady baladu s klasickými a retro prvky.

Sestoupali deset pater a ztratili se v drobné záplavě, kterou z výšky obdivoval.

Zajímavé, pan Bodoiu neřekl ani slovo za celou dobu, kdy šli po Aleea Parapetului. Zpravidla ho Ana nechávala, aby zapředl rozhovor a ona mu naslouchala. Proto ani teď nic neříkala. Viděla, že je ponořený do okolního světa a jeho mimiku už znala natolik, aby věděla, že se jen tak nedívá po okolí, ale že o něčem přemýšlí. Necítila však potřebu dozvědět se, kam se jeho myšlenky ubírají. Nikoli proto, že by ji to nezajímalo, ale protože věděla, že by narazila na hranice pochopení. Naslouchala mu, což však neznamenalo, že by opravdu chápala, co to znamená být starý. Bodoiu miloval ticho a její milé oči, vlastně jakési prodloužené uši. Cítil ohromnou úlevu, protože mlčení vedle ní nebylo trapné.
„Cítíte tu vůni?“ řekl po chvíli a jeho ucpaný noc zahvízdal ve vzduchu pozdního října.