„Četba je štěstím mého života,“ vyznává se v jednom rozhovoru Elke Heidenreichová.

V čem takové štěstí může spočívat, popisuje spisovatelka a feministka Jeanette Wintersonová: „Kniha mě nezrcadlí, kniha mě definuje jako nového člověka.“

„Chtěla bych číst, až se ze mě bude kouřit,“ svěřuje se Virginia Woolfová v roce 1897, ve svých devatenácti letech, staršímu bratrovi Thobymu. Ten tehdy studoval v Cambridgi, zatímco ona se doma prokousávala otcovou knihovnou.

O padesát let dříve jásá básnířka Elizabeth Barrettová Browningová: „Jak hlasitý to byl tlukot / pod mým polštářem, v temnotě rána, / hodinu před tím, než mi slunce dovolilo číst! / Zvuk mých knih, mého srdce!“

„Já nikdy nečtu romány; mám dost jiného na práci,“ vkládá Jane Austenová na počátku devatenáctého století do úst muži v jednom ze svých románů, a vynáší tak nad ním jasný ortel. Milost v jejích očích nacházejí jen ty z jejích postav, které se k četbě románů hlásí. A to jsou povětšinou ženy.

„Už nějakou dobu jsem na suchu, protože všechny mé knižní zdroje vyschly,“ stěžuje si Caroline Schlegelová-Schellingová, která v roce 1786 bydlela v provinčním městečku Clausthal, kam ji zavedlo její první manželství. Dopis je určen sestře do Göttingenu. Ta k ní pravidelně vysílá kurýrku s čerstvou várkou knih.

Anna Louisa Karschová, jedna z prvních německých básnířek, která vyrůstala v neutěšených poměrech nepřejících vzdělanosti, jak bychom dnes řekli, vzpomíná: „Skrývala jsem knihy v mlčenlivém stínu bezového keře a čas od času jsem se tajně vkradla do zahrady, abych své duši dopřála potravu.“ Matka jí číst zakázala, údajně ze strachu, že by se její dcera mohla do četby zbláznit, ve skutečnosti ale proto, že dospívající dívku potřebovala v domácnosti. To bylo kolem roku 1730.

Sedm svědectví žen čtenářek za téměř tři staletí. Hravě bychom jich našli mnohonásobně víc. Muži také mluvili o své lásce ke čtení, ale jen zřídkakdy tak realisticky a s takovou vitalitou jako ženy. Je četba skutečně doménou žen?

Jedna věc je jistá: ženy čtou více než muži a jiné texty než muži. Čtou více a dávají přednost románům a hned po nich biografiím — tedy knihám pojednávajícím o životě, ať už jde o fikci, či nikoliv. Ženy čtou, aby mohly žít a nezřídka také přežít. Při čtení dávají všanc své pocity, vžívají se do cizích postav a světů, objevují svou vlastní pravdu. A tak to funguje už po tři staletí. Maryanne Wolfová, badatelka v oblasti četby, hovoří o „deep reading“, hlubokém čtení, na rozdíl od stylu četby, při němž jde o informace a fakta. O tom, jak si ženy pro sebe objevily tento druh čtení a jak tato skutečnost ovlivnila mnohé čtenářské a životní příběhy žen, vypráví tato kniha.

Začněme nevinně. Například takto: V létě roku 1750 se po Curyšském jezeře plaví odpadlík ze studií Friedrich Gottlieb Klopstock. Jeho příjmení přímo vyzývá k tvorbě různých posměšků. Ocitá se uprostřed společnosti mladých lidí a recituje své básně. Svými ódami a zpěvy velmi pobláznil zejména přítomné mladé ženy. Takto se zrodilo autorské čtení poezie — do dnešní doby je to literární a zároveň erotický zážitek určený převážně ženskému publiku.

Již o deset let dříve rozbušil svými romány Pamela a Clarissa nejedno ženské srdce Samuel Richardson, téměř padesátiletý londýnský tiskař. Pamela pojednává o společenském vzestupu prostřednictvím lásky, Clarissa o existenciálním úpadku zaviněném rovněž láskou. Autor každý den dostává dopisy od nadšených čtenářek. Spolu s knihami od vybraných autorů je uchovává v impozantní skříni, kterou hrdě předvádí tuzemským i zahraničním návštěvám. Touha číst se u žen od samého počátku pojí s touhou po lásce — v tom je rozhodně třeba dát za pravdu kritikům, kteří považují rozmáhající se „přemíru četby“ a „čtenářskou horlivost“ za skrytý útok na základy buržoazní morálky a manželství.

Za potřebou lásky se však skrývá něco víc — touha po svobodě a nezávislosti. Paříž v roce 1789 není pouze městem dobytí Bastily, je také městem čtoucích žen. Tuto skutečnost dokládá svědectví jednoho německého cestujícího: „Každý — většinou však ženy — tam má v kapse knihu. Čte se v kočárech, na promenádách, v divad­lech, o přestávkách, v kavárnách, v lázních.“ Po některých knižních novinkách je taková sháňka, že půjčující každou z nich bez okolků rozřeže na tři části. Mohou snad knihy vyvolávat revoluce?

O něčem takovém jsou přesvědčeni také lidé v Londýně, tehdy největším městě světa, kteří bedlivě sledují dění na kontinentě. Mary Wollstonecraftová právě pracuje na svém rukopise Obhajoba práv žen a zároveň jako první žena píše profesionální literární kritiky. Zaměřuje se na ženské romány, které v té době Anglii zaplavují. Je vyhlášená především svými sžíravými kritikami: většinu knih napsaných ženami považuje stručně řečeno za nesmírné klišé — v žádném případě za vhodný materiál pro čtenářky, jež chtějí vzít svůj život do vlastních rukou.

O románech Jane Austenové, které začínají vycházet brzy poté, by to určitě neřekla. Nenápadná Austenová, pilná čtenářka Wollstonecraftové, vytváří z otázky výběru partnera pro ženu světovou literaturu. Ve čtení, zejména v četbě románů, spatřuje moderní způsob, jak ženy mohou dosáhnout větší nezávislosti.

Do dějin světové literatury se svým dílem záhy nato zapisuje také dcera Mary Wollstonecraftové, Mary Shelleyová. Jednoho deštivého léta roku 1816 se ve společnosti literátů na Ženevském jezeře v její mysli rodí postava doktora Viktora Frankensteina a jím ­stvořeného monstra. Tato bezejmenná kreatura je příkladným out­si­derem a vlastně citlivým tvorem čtoucím romány — včetně oblíbeného Goethova Utrpení mladého Werthera, knihy, jež od prvního vydání přivádí čtenáře celé Evropy k slzám. Není výtvor doktora Frankensteina dychtící po lásce ve skutečnosti ženou?

Devatenácté století však již brzy začne ukazovat svou druhou janusovskou tvář. Žena čtenářka začíná dělat kariéru — kariéru vychovatelky, učitelky, dokonce i autorky bestsellerů. Jako například Eugenie Johnová, předčítačka v knížecích službách, která píše pod pseudonymem E. Marlittová pro rodinný časopis Gartenlaube milionkrát čtené romány na pokračování. Současně však neustává démonizace čtenářek. Toto století se zdá být posedlé myšlenkou, že četba románů je přímou cestou k cizoložství, samozřejmě pouze v případě žen. Nejvýznamnějšími literárními pachatelkami (a současně také oběťmi) této mužské posedlosti jsou Ema Bovaryová, Anna Kareninová a také Fontanova Effi Briestová.

V roce 1910 dospívá dlouhé viktoriánské devatenácté století konečně ke svému závěru. Tak to každopádně vidí Virginia Woolfová, když píše, že někdy v prosinci 1910 došlo k proměně lidského charakteru. Nové století v tomto okamžiku pomalu přichází do puberty. Již brzy se objevují první známky nápadného chování: mladí lidé se například stěhují z exkluzivní londýnské čtvrti Kensington do zanedbaného Bloomsbury, homosexuální spisovatelé považují ženy za sobě rovné, lidé žijí, milují a pracují v různých uspořádáních na různých místech. Mladí manželé, spisovatelé, si pořizují ruční tiskařský lis, na kterém vždycky odpoledne tisknou v malých nákladech avantgardní literaturu. A především ženy čtou, až se z nich „kouří“.

Vývoj nelze zadržet: ženy čtenářky se stávají vydavatelkami, zakládají knihkupectví a zajišťují ilegální tisk zakázaných románů, jež mají podobně jako Odysseus Jamese Joyce vysokou literární hodnotu, jsou však plné obscénností. V padesátých letech se nechává Marilyn Monroe, nespokojená se svou image blonďaté hloupé sexbomby, vyfotografovat při čtení knihy, která to mezitím dotáhla na ikonu vyspělé kultury. Navzájem se tu obohacují dva světy, jež k sobě patří. Také literatura těží z půvabu, který na ní prostřednictvím čtoucí Marilyn v plavkách, nikterak neskrývající své vnady, ulpívá: Čtení je sexy.

Od šedesátých let dobývají ženy čtenářky svět i média, což stále více splývá v jedno. Zpočátku zesměšňované patologické chování se nyní jedinečně zhodnocuje. Role čtenářek padne ženám jako ulitá. Ženy, kterým mužská společnost vykázala místa na okraji, mají v povaze podílet se na světovém dění, aniž by se musely vrhat do boje; chtějí si vytvářet názor na společnost a přitom ji pozorovat jen zpovzdálí. Nyní, v šedesátých letech, kdy přichází druhá vlna emancipace žen a vzestup médií, nabývá tento nepřímý způsob ovládnutí světa převahy. Zejména newyorská intelektuálka Susan Sontagová vytvořila ze strategie, která zhodnocuje pozici outsidera a povyšuje ji na inovativní formu, svou obchodní značku. Co vykonala Marilyn Monroe pro sex, to udělala Sontagová pro ženský intelekt: učinila jej nepřehlédnutelným.

A dnes? Čtenářky jsou všude, kam se člověk podívá: nejen na lavičkách v parku a v dopravních prostředcích, ale také a zejména v médiích a na internetu, kde ženy z celého světa provozují obrovské množství webových stránek, kde představují své oblíbené knihy a doporučují knižní novinky. V televizi je téma „čtení“ atraktivní jen tehdy, nese-li příslušný pořad ženský rukopis. Pokud tomu tak není, divák přepíná jinam. Pod názvem fanfiction se v poslední době rychle šíří nová forma literárních textů, kdy čtenáři dopisují děj svých oblíbených knih. Drtivou většinu autorů tvoří ženy. Hrdinka bestselleru Padesát odstínů šedi, kterého se na celém světě prodalo mnoho milionů kusů, je samozřejmě náruživou čtenářkou. Právě tam, kde si užíváme stále větší a větší svobody, hraje žena čtenářka i nadále roli vetřelce. Ze čtení, které bylo až do osmnáctého století mužským způsobem života spojeným s tradicí, vzdělaností a náboženstvím, se stala ryze ženská záležitost.

ČÁST PRVNÍ
Počátky čtenářské vášně
Osmnácté století

V německém jazykovém prostředí začíná epocha čtenářské vášně v létě roku 1750. Věk osvícenství právě vrcholí. V hlavní roli vidíme Friedricha Gottlieba Klopstocka, tehdy šestadvacetiletého mladíka, který před dvěma lety přerušil studia, aby se mohl věnovat výhradně poezii. Nejprve přijal místo domácího učitele — aby si vydělal peníze a také aby mohl být nablízku své sestřenici Marii, do které byl bláznivě zamilovaný a která se v jeho ódách objevuje pod jmény „Fanny“, „Daphne“ či „Laura“. Čímž se dostáváme k nejkrásnějším vedlejším rolím této německé premiéry, co se čtenářské vášně týče, totiž přímo k nadějným dívkám a mladým ženám.

1
Magdeburk a Curych, 1750
Vznik autorského čtení poezie

Friedrich Gottlieb Klopstock musel kvůli svému příjmení snášet mnohá příkoří. Jeho spolužákům v internátní škole Schulpforta jméno „Klopstock“ mimoděk připomínalo prostředek k vykonávání tělesných trestů, který jim s nepříjemnou pravidelností tančíval po těle. Opláceli mu to tak, že si z něj utahovali. Možná i toto ponížení bylo důvodem, proč už jako školák snil o tom, že se jednou stane největším německým básníkem a jeho jméno se bude skloňovat po celé zemi. Dokonce ani starý Goethe se ve své autobiografii, která vznikla o generaci později, neopomněl zmínit, že se lidé často podivovali nad tím, jak „může tak vynikající člověk mít tak zvláštní jméno“. Nicméně nádherná poezie, která se v hlavě tohoto muže rodila, nechala podivný význam jeho jména upadnout v zapomnění. „Klopstock“ se stal synonymem pro nové propojení četby a života, pro chápání života po vzoru literatury. V románu Utrpení mladého Werthera, který poprvé vyšel v roce 1774, už pak stačí pouhé vyřčení tohoto jména, aby si mladá žena a mladý muž, rozehřátí tancem a se zuřící noční bouřkou za oknem, navzájem otevřeli svá srdce. Není náhodou, že to jsou mladé ženy, z jejichž rtů plyne — téměř jako povzdechnutí — heslo „Klopstock!“.

Muž tohoto jména byl poète à femmes, žádný Casanova, nýbrž muž, který ženy miloval a svou poezií je dokázal přimět, aby se do něj zamilovaly. Společná četba Klopstocka, která se za pěkného počasí často odehrávala venku, byla mezi lety 1750 až 1790 jedním ze způsobů, jak zahájit milostný vztah. Klopstock byl skvělým kuplířem; čtení jeho děl stálo u zrodu mnoha milostných a ­manželských svazků. Pouze čtenáře, kteří se v německé literatuře příliš nevyznali, toto slovíčko pokaždé znovu zaskočilo. Polská čtenářka Werthera, kněžna Lubomirská, marně hledala daný výraz ve slovníku. Až později jí její německý kuchař vysvětlil, že Klopstock je prý druh velmi jemné hovězí pečeně, která by se německy vlastně měla správně nazývat Klopffleisch, tedy „naklepané maso“. Tuto anekdotu vyprávěla kněžna své německé návštěvnici, spisovatelce Elise von der ­Reckeové, v listopadu roku 1803; Klopstock, narozený v roce 1724, byl právě několik měsíců po smrti a Goethe už dávno litoval své mladické nerozvážnosti. Avšak jak básníkova hvězda v průběhu desetiletí postupně pohasínala, začali si lidé doslovný význam jeho jména znovu uvědomovat. Ve svém díle Německo ­— Zimní pohádka nechává Heinrich Heine roku 1844 veršovat bohyni Hammonii, ochranitelku Hamburku: „Poprsí milého Klopstocka / na skříni stojí mi sice, / po léta však už z něho mám / podstavec na čepice.“ Někdejší básník mladých žen už zde není ani starou vestou, natožpak heslem pro čerstvě zamilované.

S poezií začal Klopstock v internátní škole. V každodenním přísném režimu této vzdělávací instituce mu nahrazovala také nedostatek tělesné aktivity, kterou tento chlapec z venkova, často ponechaný bez dohledu, tolik miloval: rád se toulal po okolí, koupal se v rybnících a lehkomyslně vyhledával nebezpečí. Klopstockova poezie vyžaduje, aby ji lidé četli nahlas, aby ji recitovali; dokáže rozpohybovat ducha i hlas. Jejím prostřednictvím autor i posluchači odstraňovali omezení institucionalizovaného vzdělávání a také konvence buržoazního slušného chování. To platí zejména pro jeho hlavní dílo, Mesiáše, oslavu spásy lidstva, která se zrodila z ducha hrdinského eposu a kterou Klopstock koncipoval ještě během svého pobytu v internátní škole. O tři roky později — to už byl Klopstock studentem teologie v Lipsku — byly v časopise Neue Beyträge zum Vergnügen des Verstandes und Witzes anonymně zveřejněny první tři zpěvy Mesiáše. Tento rozsáhlý epos o dvaceti zpěvech, obsahující více než dvacet tisíc veršů, Klopstocka zaměstnával po celých pětadvacet let a nikdy nebyl skutečně dokončen; básník text až do pokročilého věku neustále vylepšoval a měnil. Více než výsledek ho zajímal sám tvůrčí proces. A ten neprobíhal ve světnici učence, nýbrž vlastně neustále, zejména pokud byl básník jakýmkoliv způsobem v pohybu: na koni, v kočáře, ve společnosti nebo při milovaném bruslení — tehdejší oblíbené sportovní aktivitě. Nadšení, lehkost a taneční dynamika bruslení se odrážejí v metru a rytmu jeho poezie. A tak by také publikum mělo jeho díla vnímat: neměla by se číst v poklidu, osamění a tichosti, nýbrž ve společnosti, přinejmenším ve dvojici, nejlépe ve skupinách jednotlivců podobného ladění a smýšlení; měla by se hlasitě recitovat, pokud možno za pohybu v přírodě.

Mladičký Klopstock, zamilovaný do své sestřenice Marie, ve svém Mesiáši příliš nerozlišoval mezi láskou k Bohu a erotickou láskou. Oba city pro něj byly posvátné a opětovanou lásku ze strany dívky považoval takřka za důkaz Boží existence. Není tedy divu, že propadl hlubokému emocionálnímu zoufalství, když zjistil, že jeho dobře situovaná sestřenice vůči němu neprojevuje pouze běžnou ženskou nerozhodnost, nýbrž že nemajetným básníkem zkrátka opovrhuje. „Ach! Pomoz mi ji snadno získat, pomoz ji získat mému chvějícímu se a tesknícímu srdci,“ prosí následně Klopstock úpěnlivě v roce 1748 v dlouhé „Ódě na Boha“. O tři roky později po zveřejnění ódy poznamenal osvícenec Gotthold Ephraim Lessing v hodnocení tohoto díla s důraznou věcností: „Co je to za troufalost, takto vážně žadonit o ženu?“

Klopstock však cítil, že v sázce je téměř vše: nejen jeho schopnost milovat, ale také jeho básnické poslání, se kterým spojil svou existenci. Vlivný literární teoretik, kritik a profesor švýcarských dějin Johann Jakob Bodmer, zprvu velký mecenáš unáhleného Klopstocka, si uvědomil vážnost situace. Zašel až tak daleko, že v dlouhém dopise připomněl chladné sestřenici její povinnosti „pozemské múzy“: měla by básníkovu duši prodchnout „­nejněžnějšími city“, naplňovat jej „velkými myšlenkami“, místo aby „brzdila božskou poezii ve svém růstu“. Zda tento dopis k adresátce někdy dorazil, není jisté. V každém případě ani on sestřenici neobměkčil. Na popud svého bratra se o několik let později provdala za bankéře a továrníka jménem Streiber.

Klopstock se naproti tomu neochotně vzdal představy, že spása světa a poezie a nadto i jeho vlastní štěstí by měly záviset na opětované lásce jedné jediné dívky. Podnětem bylo pozvání od bohatého obchodníka Heinricha Wilhelma Bachmanna do Magdeburku. Bachmann, zapřisáhlý milovník umění a věd, vlastnil velkou usedlost s okouzlující zahradou na labském ostrově Großer Werder, která nabízela také ubytování pro hosty. Zde se v létě roku 1750 schází malá společnost, pečlivě vybraní hosté, kteří do jednoho — jak se záhy ukazuje — Klopstocka a jeho poezii obdivují. Je to „něco ne­uvěřitelně milého“, píše Klopstock ihned po svém návratu z Magde­burku své sestřenici Marii, „užívat si něžného zacházení a zároveň zbožňování od laskavých čtenářek“. Samozřejmě u ní chce svým líčením vzbudit žárlivost. Je za tím však ještě něco víc.

Shromáždění hosté Klopstocka, „obklopeného kroužkem dívek, který zpovzdálí zase uzavírají osoby mužského pohlaví“, doslova přinutí, aby jim předčítal ze svého Mesiáše. Přítomné dívky a dámy něžně dojímá zejména postava zkroušeného ďábla Abadonny. Svěřují kajícníka pod zvláštní ochranu básníka, který ho má nechat dojít blaženosti. Dvorní kazatel Sack ze sebe učiní mluvčího ženské touhy po usmíření. Klopstock se však nenechá donutit k příslibu, který by jej připravil o básnickou svobodu. Místo toho pokračuje v předčítání dalšího fragmentu Mesiáše, který pro všechny přítomné zjevně odráží jeho vlastní nešťastnou milostnou zkušenost. Posluchači cítí, že Klopstock do přednášených veršů vložil celou svou vášeň a celé své utrpení. Brzy se nedokážou ubránit ­slzám. Jeden z účastníků později uvádí, že nejenže plakali, ale téměř tonuli v ­slzách. Nechávají se pláčem přemoci, protože je ve verších básníka dojímá něco nesouměřitelného, něco, na co nedokážou nalézt odpověď. Poezie se stává prostředkem vybuzení pocitů, a to zejména těch, jež hraničí s něčím nevýslovným a vznešeným.

Jedna z přítomných dam, manželka dvorního kazatele ­Sacka, vlastní kopie jeho dosud nevydaných ód. Jsou to samozřejmě právě ty, které pojednávají o jeho neopětované lásce. „Žádali mne, všichni mne prosili, zda bych, zda bych nepřečetl zvláště dvě z nich,“ píše Klopstock, jako by u něj tato záležitost ještě dodatečně vyvolávala koktání, a připojuje hluboký povzdech: „Copak se to dalo snést?“ Nakonec se jejich přednesu ujímá o pět let starší básník Johann Wilhelm Ludwig Gleim. Klopstock se mezitím ukrývá „za krinolínami a slunečníky“ dámské části společnosti. Výsledkem jsou opět slzy. Při pohledu do uplakaných očí kolem sebe se Klopstockovi zdá, jako by hleděl na Elysejská pole ráje. Nikoliv potlesk, nýbrž společně uroněné slzy jsou pro umělce skutečným chlebem.

To jsou scény, které by o pouhé století dříve byly možné jen ­stěží. V roce 1650 se poprvé začali tváří v tvář setkávat muži a ženy z vysoké společnosti, aby recitovali básně a oslavovali literaturu. Dělo se to ve velkoměstských estétských kruzích, jako například v pařížském paláci Rambouillet. Tam si Catherine de Vivonne, manželka zámožného markýze de Rambouillet, vytvořila ve svých soukromých komnatách cosi jako svůj vlastní exkluzivní dvůr. Spektrum literárních rozhovorů tehdy sahalo od hravých rýmovaček a improvizovaných vystoupení přes literární duely v sonetech až k vysoce odborným disputacím o otázkách jazykového stylu. Velké oblibě se těšila literární travestie: hosté salonu se vtělili do role určitého románového hrdiny, například ze slavného pastýřského románu Honoré d’Urféa Astrea, a reprodukovali jeho „zážitky“.

Konverzačním tématem číslo jedna těchto setkání však byla láska. Debatovalo se o otázkách jako například „Je ke vzniku lásky zapotřebí krásy?“, „Lze spojit manželství s láskou?“, nebo dokonce „Jaké důsledky má nedostatek lásky?“. Tehdy by se však určitě nikdo z přítomných nerozplakal — stejně nepravděpodobné bylo, že by se tenkrát lidé scházeli k předčítání poezie venku v přírodě. O to se již postaraly společenské konvence, které navzdory veškeré velkorysosti nejenže jedincům nedovolovaly vyjadřovat osobní pocity, ale ani nedaly vzniknout potřebě tyto pocity vyjadřovat. Literární díla, o kterých se diskutovalo, se sice brala vážně, byla to však vážnost společenské hry, ve které člověk zaujímal specifickou roli, nikoliv vážnost literatury, která měla prostoupit život a změnit jej.

Nicméně onu scénu v magdeburské zahradě a ty, co se odehrály o sto let dříve v Paříži, spojuje skutečnost, že literatura se zde považuje za určitou formu pospolitosti. Jde o kolektivní zkušenost, ve které ženy nezaujímají jako při jiných společenských příležitostech podružné postavení, nýbrž naopak přímo exponované místo. V Paříži sedmnáctého století se společnost nescházela pouze v saloně jedné ženy, vyzdobeném čerstvými květinami a vonnými svíčkami: v centru pozornosti často stála také literární díla žen, jako například klíčové romány Madeleine de Scudéry, které obsahovaly subtilní portréty přítomných v literárním přestrojení. K jednomu ze svých děl připojila ve Francii dodnes známou mapu citů, Carte de Tendre. Jejím prostřednictvím se pokusila nově definovat ­sexualitu a lásku z ženského pohledu.

Čtení poezie na labském ostrově se naproti tomu zdá být téměř krokem zpět, pokud jde o zapojení žen; až příliš jasně zde v centru dění stojí muž a jeho dílo. Nesmíme nicméně podceňovat důležitost ženského publika při prosazování básníka, jako byl Klop­stock. Novinář a satirik Gottlieb Wilhelm Rabener, rovněž nazývaný německý Swift, již v roce 1749 usoudil: „Mesiáš pana Klopstoc­ka vstoupil mezi nás, a my ho neznáme.“ Dále Rabener dodává, že „farizeové, zákoníci a nejvyšší z lidu“ v něj věřit nebudou. Pod označením „farizeové“ rozumějme teology, „zákoníky“ byli myšleni tehdejší vědci a učenci a „nejvyššími z lidu“ šlechta a dvořané. Klopstock pocítil dopady ignorance a odmítání těchto tří společenských skupin, z nichž se v té době v Německu skládala dobrá společnost sečtělých lidí a vzdělanců. Zneuznaného básníka, jak uvádí Rabener, skutečně a nepředpojatě chápala a uznávala pouze jedna skupina: ženy. Vyjádřeno jazykem tehdejší doby: „Naše fraucimory mstí spisovatele za pedantskou lhostejnost našich převelice učených mužů a nechutné předsudky našich uměleckých kritiků z povolání.“ Klopstock psal poezii novým způsobem a obracel se na novou část veřejnosti: na nesečtělé publikum, ženy a mladé lidi, a zejména na ty, kdo představují jejich průsečík: nevzdělané a dosud neprovdané mladé ženy.

Jen několik dní po svém návratu z Magdeburku se Klopstock vydává na delší cestu do Švýcarska. Bodmer ho k sobě zval už předešlého roku. Klopstock, který se neustále potýkal s finančními problémy, nabídku s radostí přijal, vyžádal si však od Bodmera půjčku ve výši tří set říšských tolarů, mimo jiné k pokrytí cestovních nákladů. Velkou část tohoto obnosu prý bude již brzy moci splatit, očekává honoráře za vydání Mesiáše. V době, kdy Klopstock tento slib dává, však zmíněné příjmy vůbec nemá jisté. To může vysvětlovat servilnost, s jakou vůči svému budoucímu hostiteli vystupuje: „Mou fyzickou přítomnost ve své domácnosti téměř nepostřehnete,“ píše Bodmerovi, jako by chtěl o sto padesát let předjímat pokorné opatrnictví Franze Kafky. Hned poté však pokračuje nenadálým dotazem: „Jak daleko bydlí děvčata z okruhu Vašich známých? Domníváte se, že bych se s nimi mohl začít stýkat?“ Na vysvětlenou dodává: „Srdce dívčino je veliké, široké okno přírody, do jejíchž labyrintů se básník musí častokrát vydat, pokud se chce stát hlubokomyslným člověkem.“ A nakonec tajemně, jako muž muži: „Jen by se ty dívky nesměly nic dozvědět o mé minulosti; protože jinak by se mohly chovat, možná až příliš bez příčiny, nadmíru zdrženlivě.“

Je zde založeno na konflikt; je to první generační konflikt v německé literatuře (ještě před hnutím Sturm und Drang) a mnohé další jej budou následovat. Bodmer očekává učenlivého obyvatele věže ze slonoviny, pracovitého, zcela pohrouženého do své tvorby, a místo něj přijíždí společenský, pohledný mladík se smyslem pro humor, který nevynechá žádný večírek, svým šarmem si podmaňuje mnohá dívčí srdce a poezie je pro něj zejména zážitkem. Záhy se stává středem curyšské společnosti. Lékař dr. Hans Caspar Hirzel a obchodník Hartmann Rahn pořádají na jeho počest „výletní plavbu“ po Curyšském jezeře, kam pozvou společnost mladých mužů a stejný počet zpravidla svobodných dam. To je v puritánském ­Curychu něco mimořádného, omluvou je pouze přítomnost slavného básníka, čímž výlet dodatečně získává na přitažlivosti. „Jako doprovod pro hrdinu slavnosti byla vybrána choť našeho doktora, jež se mu bude snažit předvádět co nejrozmanitěji své půvaby,“ stojí v dopise adresovaném Klopstockovi. Poněkud frivolním odůvodněním tohoto opatření je, že má Klopstocka chránit před navazováním krátkodobých známostí s ostatními mladými ženami. Podaří-li se madam Hirzelové básníka k sobě připoutat, „tím lépe pro ni; nedocílí-li toho, tím lépe pro naše děvčata“. Není divu, že Klop­stock účast bez váhání přislíbí, a to ke značné nelibosti svého curyšského hostitele Bodmera; takového nudného patrona však v tento výjimečný den nikdo postrádat nebude. Projížďka po Curyšském jezeře je pak začátkem konce přátelství mezi teoretikem literatury a nevázaným poetou.

Výlet trvá od pěti hodin ráno do desáté hodiny večerní, a to včetně svítání a soumraku, stejně jako snídaně v domě rodičů jednoho z účastníků, oběda v hostinci, kde si všichni náležitě dopřávají vína, a pikniku na poloostrově, kde se společnost kochá západem slunce. Mladé dámy a mladí pánové samozřejmě neveslují sami, to zajišťují lodníci, a o tělesné blaho společnosti pečuje služebnictvo. Důvěrnost výletní společnosti narůstá zároveň s veselostí, závažnější témata, jako je výchova dětí, jsou upozaďována žerty, zpěvem a smíchem. Co se týče literární produkce, Klopstock vychází z osvědčeného programu, který mu už na labském ostrově vynesl kromě slz také zamilované pohledy posluchaček, lačnících po každém jeho slově. Tentokrát se však již neschovává za slunečníky a sukně, ale prezentuje se jako středobod této proslulé skupiny. Paní Hirzelová, vyvolená královna básníkova srdce, jejíž „výmluvné“ modré oči považuje za hodné zmínky, začíná v průběhu výletního veselí recitovat „Doris“, lehce pikantní rokokovou báseň. Klopstock ji však záhy opouští kvůli sedmnáctileté mademoiselle Schinzové, která mu učaruje svýma nepřekonatelně černýma očima. Po celou dobu se od ní nehne ani na krok a zahrnuje ji polibky.

Vášnivé city, o kterých pojednávají Klopstockovy verše, vyvolávají v souvislosti s jeho chováním u výletníků rozpaky. Pak ale někdo ze společnosti přeruší mlčení slovy, že dosud nikdy „neviděl tak nádherné zobrazení platonické lásky“. Mladý básník však tuto „učenou poznámku“ prudce odmítá a tvrdí, že ve skutečnosti měl na mysli „tu nejněžnější lásku“. Té si cení „daleko více“ než platonického přátelství. V jeho Mesiáši miluje podle něj muž dívku „zcela a bez výhrad“. Dr. Hirzel se o této scéně zmiňuje v dopise, kde se znovu v myšlenkách vrací k výletu a zachycuje reakci přítomných na Klopstockův erotický světonázor: „Dávali jsme mu bezvýhradně za pravdu, navíc Platon nebyl náš člověk. Probouzely se v nás ty nejněžnější pocity, které oživovaly zábavu.“

Také Klopstock shrnul průběh výletu v dopise svému bratranci, bratrovi zbožňované sestřenice, stručně a zároveň výstižně: „Mohu Vám říci, že jsem se už dlouho na nic tolik netěšil, tak nepřetržitě, tak intenzivně, tak dlouho, jako na tento krásný den.“ Tato nezkrotná, přetrvávající radost ze života je následně vlastním tématem Klop­stoc­kovy slavné ódy „Curyšské jezero“, jež vzniká bezprostředně po výletě. „Zde, zde jsi na nás, radosti, ­sestoupila! Plnou měrou,“ stojí v básni. Klopstock zde oslavuje svatodušní zázrak — my bychom to dnes označili střízlivěji jako čtení poezie nebo — ještě střízlivěji — jako autorské čtení. Právě to totiž Klop­stock za magdeburských a curyšských letních dnů roku 1750 stvořil. Z těchto bezstarostných počátků dopadá podnes na naše literární centra poněkud frivolní lesk: kult básníka, pospolitost podněcující k žertům a intimní porozumění se v tomto způsobu zábavy nerozlučně mísí. Jejich podstatou je i nadále skutečnost, že autor či ­autorka ­propůjčuje dílu svůj vlastní hlas. Ze strany autorů to rozhodně není samolibá sebeprezentace, nebo dokonce prostituce a ze strany posluchačů se nejedná o uctívání či voyeurismus. Každý, kdo poznal autora osobně a pak čte jeho texty, ví, do jaké míry se rytmus a melodie jeho mluvy, zkrátka jeho charakteristický hlas, promítají do jeho psaného projevu. V ideálním případě, pokud ­autor umí přednášet, je tím nejlepším, nejautentičtějším předčítačem svých textů; posluchačům bude později při vlastní tiché četbě pokaždé znít v uších jeho hlas. Jak je patrné z Klopstockova popisu i z líčení jeho současníků, pro čtení poezie je navíc charakteristické, že publikum je z velké části zastoupeno ženami, netvoří-li přímo lví podíl. Na tom se nic nezmění ani tehdy, bude-li autorem žena — ba naopak.

Nicméně kontakt mezi autorem a čtenáři už není tak intimní, jak tomu bylo ještě před dobrými dvěma sty padesáti lety. Oči posluchačů sice i dnes tu a tam zaslzí — naproti tomu polibky s auto­rem, popřípadě autorkou, se přinejmenším v průběhu akce vyměňují zřídkakdy. Jejich místo zaujalo vepsané věnování, na které si posluchači po autorském čtení a zakoupení knihy trpělivě vy­stojí řadu.

Veřejné čtení poezie napomohl profesionalizovat sám Klop­stock. Motivován úspěchy svých letních vystoupení později orga­nizoval takováto čtení v Hamburku a rovněž založil čtenářskou společnost. V jejích stanovách bylo zakotveno, že co se týče počtu a rozhodovacích pravomocí, mají mít ve společnosti převahu ženy. Jedenkrát týdně se konal čtenářský večer; dámy popořadě volily text, který následně přednesl nějaký herec, někdy pouze gymna­zista, kterého Klopstock sám zaučil. A básník mezitím nepřijímal jen slzy a polibky, ale také vstupné. Georg Christoph Lichtenberg píše Johannu Andreasi Schernhagenovi, že hovořil s člověkem, který toho byl svědkem: „Je to tam prý náramně éterické, až na peníze, které za to Jeho Excelence K. bere.“ Ačkoliv Klopstock nepsal své básně pro obživu, podařilo se mu pomocí těchto a dalších aktivit, jako například abonentních projektů, nahospodařit asi deset tisíc říšských tolarů, tedy přinejmenším pětinu svých celo­životních ­příjmů.

Úspěch Klopstockových čtení se brzy rozšířil a přivedl na další výnosné podnikatelské nápady i ostatní: například varhaník a spisovatel Christian Friedrich Daniel Schubart, vehementní kritik způsobu života šlechty a duchovenstva, začal v roce 1774 s veřejnými deklamacemi z Mesiáše a požadoval vstupné čtyřiadvacet krejcarů na osobu. Nával byl záhy tak velký, že musel vyměnit svůj obývací pokoj za veřejné prostranství. Tam počet jeho posluchačů rychle vzrostl na několik stovek, což mu vyneslo padesát až šedesát tolarů za jedno čtení. „Mohl jsem tak svým dětem dopřát nejedno potěšení a vypít na Vaše zdraví mnoho sklenic dobrého vína,“ napsal skutečnému původci svého nového bohatství. Z těchto akcí profitovali ale také tiskaři a padělatelé, neboť veřejné čtení značně stimulovalo prodej Mesiáše. Ovšem také Schubart dělá svou práci docela dobře, jak se sám Klopstockovi chlubí: „Klopstock! Klopstock! znělo ze všech úst po skončení předčítání.“ Básník byl jistě potěšen, že ani sebelepší deklamátor nic nezmohl proti citové vazbě publika k němu, autorovi, ba dokonce jeho slávu ještě znásobil.

Z Klopstockova portrétu, který zhotovil švýcarský malíř Johann Caspar Füssli během básníkova pobytu v Curychu, na nás shlíží vyzývavý mladý muž, jenž si je svého vlivu nepochybně vědom. Nedávno obdržel zprávu, že mu dánský král uděluje důchod, aby mohl urychlit psaní svého Mesiáše a v klidu ho dokončit. Podmínkou pro jeho vyplácení je však básníkův pobyt v Kodani, což se Klopstockovi zdá být, obzvláště z Curychu, příliš blízko severnímu pólu, kde se, jak známo, múzy nerady zdržují. Svou toulavost tedy drží na uzdě; dokonce koluje zvěst, že se ve Švýcarsku stal obchodníkem a chystá se tam oženit. Tak to každopádně sděluje Klop­stockův přítel ze studií v Lipsku Nikolaus Dietrich Giseke své přítelkyni z dětství, tehdy třiadvacetileté dceři hamburského obchodníka Margaretě Mollerové, přezdívané Meta, která se ho na Klopstocka vyptává. Jeho Mesiáše objevila a začala číst doslova na toaletě. Jedna její přítelkyně si z příslušných stránek časopisu Neue Beyträge zum Vergnügen des Verstandes und Witzes vyrobila natáčky, takzvané papiloty. Sečtělá a vzdělaná Meta, která ovládá francouzštinu, angličtinu, italštinu, a dokonce i latinu, proužky znovu slepí a jejich obsah ji okamžitě uchvátí. „Kde se dá sehnat více z této božské básně a kdo je jejím autorem?“ O šest týdnů později jí může Giseke podat bližší zprávu: „Klopstock cestuje do Kodaně, pojede přes Hamburk, není to obchodník a mohla byste se s ním sejít.“

Giseke, momentálně působící jako vychovatel v Braunschweigu, se tam setkává se svým blízkým přítelem Klopstockem, jenž tudy projíždí. „Poslyš, Klopstocku, musíš v Hamburku navštívit jednu dívku, jmenuje se Mollerová.“ Klopstock zcela v rozporu se svými zvyklostmi namítá: „Nejedu do Hamburku, abych se tam setkával s děvčaty, chci vidět pouze básníka Hagedorna.“ — „Ach, Klopstocku, musíš to děvče vidět, ona je tak jiná než ostatní, čte Mesiáše s velkým zanícením, už tě zná a nemůže se tě dočkat.“ Popisuje mu Metu, její velké, světlé, kritické oči, její otevřenost a nezávislost. Klopstock se zamyslí a Giseke dodá: „Jenom se do ní nezamiluj, už je zasnoubená.“ Tím ho dostal: „Dej mi její adresu.“

Ihned po příjezdu do Hamburku nechává Metě Mollerové vzkázat, kdy u ní může pan Klopstock vykonat zdvořilostní návštěvu. Meta právě se svou sestrou pere prádlo. Přesto odpovídá bez váhání: „Pan Klopstock může hned hned hned přijít.“ Sestra je zděšená: „Rozmysli si to, kde ho chceš přijmout, topí se jen v tomhle pokoji a zrovna je tu plno prádla.“ Meta se nerozmýšlí, popadne všechno prádlo a o tři minuty později je místnost vyklizená.

A to už je Klopstock na místě. Sestra mezitím sedí v nevytopené místnosti a domnívá se, že návštěva určitě nebude trvat dlouho. Musí se však v chladném pokoji třást zimou celé dvě hodiny. Asi po hodině vchází Meta, aby si vzala knihu. „Jak se ti líbí?“ — „Ach, to ti je výjimečný, výjimečný mladý muž, už jsem ho pozvala na zítřejší oběd. Musíš hned požádat Hagedorna a naše nejlepší přátele, aby také přišli.“

Podle jiné verze příběhu překvapí Klopstock Metu svou návštěvou, když ještě není ani oblečená. V rychlosti si sepne vlasy, navlékne na sebe nedbalky a holá ramena si provizorně zahalí šátkem. Doufá, že autor Mesiáše příliš nedbá na zevnějšek, pohled na něj ji však ohromí. Sice v žádném případě nesdílí předsudek, že seriózní básník bývá pochmurný, mrzutý, špatně oblečený a nemívá valné způsoby. Ale skutečnost, že autor Mesiáše je natolik pohledný mladý muž, přece jen značně přesahuje její představivost.

Při dalším obědě má Klopstock oči jen pro Metu. On, který přijel do Hamburku údajně jen proto, aby navštívil o šestnáct let staršího uznávaného Friedricha von Hagedorna, je sice usazen vedle něho, hned však žádá Metu, zda by si nemohla sednout z druhé strany. Od této chvíle má společnost dojem, že Klopstock jako by ani nebyl přítomen, tolik je zabraný do hovoru s touto mladou ženou. Společnost vůbec neví, co si má o takovém chování myslet. Domnělý Metin ženich, který je rovněž pozván, opouští společnost ještě během jídla.

Pak oba přistoupí k oknu. Klopstock se Mety ptá, zda zná jeho žalozpěv „Tobě jen, milující srdce“. Meta ho sice zná, ale bojí se, že ne dostatečně. Proto odvětí: „Ne.“ To je dobrým důvodem k odchodu do vedlejší místnosti. Meta začíná číst báseň nahlas, ale přes slzy nemůže pokračovat. Ve čtení ji střídá Klopstock a uchopí ji přitom za ruku. Následuje úryvek z Mesiáše. Když se k nim připojí Metina sestra, zeptá se jí Klopstock, zda by si za to nezasloužil polibek. Sestra přitakává. Meta, velmi stydlivá mladá dáma, se brání: nebude líbat osobu mužského pohlaví. Místo aby Klopstock tuto skutečnost přešel bez povšimnutí, začne, zcela v duchu intelek­tuálů, vznášet argumenty proti. Meta si pro sebe říká: „Proč tě ten hlupák nepolíbí? Ty mu přece polibek dát nemůžeš.“

Ačkoliv měl Klopstock jiné plány, zůstává onoho dne u Mollerů až do devíti hodin večer. Nakonec se Mety zeptá, zda by si ­dokázala představit, že by za ním někdy přijela do Kodaně. Ona odvětí: „­Určitě.“ On na to: „Ale bylo by vám tam velmi chladno.“ — „Kdybych v sobě měla stejnou vášeň jako vy, tak snad ne,“ míní se smíchem. „Ach, vy v sobě máte dostatek vášně,“ říká Klopstock. A nyní ji políbí. Ještě na lodi do Kodaně jí píše svůj první dopis. Sestra, které Meta dopis ukáže, jí hned říká: „Tady ti vyznává lásku.“ Meta zná příběh se sestřenicí a je na pochybách; než však stihne Klopstockovi sama napsat, přicházejí další dva dopisy, „ne tak mystické, nýbrž srozumitelné a jednoznačné“, jak se domnívá její sestra. Během následujícího Klopstockova pobytu v Hamburku se proti vůli Metina nevlastního otce slaví zásnuby, o dva roky později svatba. Ale již v roce 1758 Meta Klopstockovi umírá po porodu mrtvého dítěte.

Jak můžeme vědět o všech těchto důvěrných detailech, rozmluvách, čteních, polibcích? Dochovaly se v dopisech, jež si tehdy mladí lidé vyměňovali, předávali mezi sebou a předčítali v malých skupinkách. Velmi otevřeně si v nich sdělovali své zkušenosti a touhy, zejména v záležitostech lásky. Něco z toho může být stylizované; popisy si v některých detailech protiřečí, v jiných se doplňují. Uvolněnou atmosféru, nakloněnou flirtování a frivolnosti, nicméně vykreslují skvěle. Navazování vztahů bylo v těchto nových kruzích úzce spjato se společnou četbou literatury a diskusemi o ní. Otázka, zda a do jaké míry se lze z literatury něco naučit a zda je potřebná pro život, nebyla tak podstatná jako prožitek a oslava okamžiku: při čtení se zapomínalo na čas, projevovaly se city a lidé k sobě nacházeli cestu. Stručně řečeno, čtení bylo prostředkem k probuzení citů. Ale bylo také ideálním způsobem, jak se ženy mohly zapojit do nově vznikajícího, nenuceného způsobu soužití a hrát v něm nějakou roli, bez ohledu na zevnějšek a sňatkový trh. Četba literatury dala ženám hlas a společenské postavení. A to bylo — sice ne zcela, ale přece jen do značné míry — nezávislé na jejich původu, příslušnosti k určité společenské vrstvě a akademickém vzdělání, jež bylo pro ženy zpravidla nedosažitelné. Četba jim zajistila trochu nezávislosti a otevřela nové způsoby, jak si užívat života.

Dveře se otevírají — a do místnosti vchází svůdce. Toužebně hledí na nevinnou dívku, která sedí u stolu a právě začíná psát dopis svým rodičům. Toto je první scéna z románu století Samuela Richardsona Pamela, který vyšel v roce 1740. Román byl ve své době něčím ze života a oklikou četby opět něčím pro život. Žádný jiný literární žánr nedokázal zastihnout čtenářku tak bezprostředně v jejím soukromí, žádný jiný žánr jí neposkytoval tak hluboký vhled do pocitů a tajných myšlenek hrdinek a hrdinů.

2
Londýn, 1756
Jaké překrásné dopisy: láska a román

Na podzim roku 1756 navštíví vysoký důstojník Bernhard von Hohorst, příležitostný básník a Klopstockův strýc, v Londýně romanopisce Samuela Richardsona. Uplynul sotva rok, co byl von Hohorst kvůli rvačce s jedním důstojníkem zatčen. Rozsudkem válečného soudu byl v prosinci 1755 propuštěn z dánské vojenské služby a zbaven hodnosti důstojníka. V létě roku 1756 přijíždí do Londýna, kde setrvá několik měsíců, poté o rok později vstoupí do pruských služeb a po účasti ve dvou bitvách sedmileté války umírá koncem léta roku 1757 na horečnaté onemocnění. Podobný osud potkával tehdejší muže častěji.

Von Hohorst se chce svému synovci básníkovi v Londýně zavdě­čit. Cílem návštěvy u Richardsona je rovněž snaha získat romanopisce jako mecenáše a šiřitele Mesiáše v Anglii. Richardson je v tehdejší době nejznámějším a nejčtenějším evropským spisovatelem. Jeho romány v dopisech Pamela aneb Odměněná ctnost (1740), Cla­rissa aneb Příběh mladé dámy (1747–1748) a Paměti sira Charlese Grandisona (1753–1754) mu zajistily nesmrtelnost ještě za života. Všechny tři byly krátce po svém vydání přeloženy do francouzštiny, němčiny a dalších evropských jazyků. Klopstock začal Clarissu číst ještě ve Švýcarsku, v překladu göttingenského profesora Johanna Da­vida Michaelise, otce Caroliny Michaelisové, budoucí Schlegelovy a Schellingovy manželky, která přichází na svět teprve v roce 1763. Pod dojmem četby Richardsonova románu napsal Klopstock svou ódu „Mrtvá Clarissa“. Von Hohorst vyhotovil prozaický překlad ódy a dává ho Richardsonovi jako dárek. Dobrý začátek pro nikoliv zcela nezištnou návštěvu.

Richardson je v roce 1756 ve svých sedmašedesáti letech již starší muž, kterému zbývají necelé čtyři roky života. Jeho velké románové úspěchy se neodehrály zase tak dávno, protože s jejich psaním začal až ve svých padesáti. Von Hohorst skládá autorovi, jehož „velké vášnivé, šibalské, duchaplné modré oči“ mu utkví v paměti, přátelské komplimenty: mnozí z jeho příbuzných a přátel, včetně Mety, by si prý jeho románové postavy vybrali za vzor ctnosti. Hovor se poněkud nenuceně stočí k Mesiáši. Richardson přistoupí k jedné ze skříní, jimiž je místnost přeplněná. Vytáhne dopis z Německa, který obsahuje shrnutí prvních tří zpěvů Klopstockovy slavné básně v anglic­kém překladu. Von Hohorst se cítí potěšen, vypráví Richardsonovi pokračování děje a bez váhání mu nabízí to, co on sám nazývá „cenzurou“ a co bychom dnes nejspíš chápali jako redakci anglického vydání. Richardson však tuto „žádost“ odmítá, jak musí von Hohorst svému synovci přiznat, poskytne však hostu doporučující dopis pro svého přítele Edwarda Younga. Jeho dílo Nářek aneb ­Noční rozjímání o životě, smrti a nesmrtelnosti z let 1742 až 1745 bylo v té době oblíbenou básní vzdělané Evropy.

Když se pak návštěva chýlí ke konci, padne von Hohorstův pohled na jinou skříň plnou popsaných papírů, a ptá se slavného autora, zda se jedná o originály jeho románů. Richardson mu prozradí, že to všechno jsou dopisy čtenářek nejrůznějšího věku a z rozličných společenských vrstev, které obdržel od vydání prvního dílu Pamely. Jedno z prvních psaní pocházelo od irské básnířky Mary Barbe­rové. Dva nadšené dopisy, jež dostal o něco později, byly podepsány „Six Ladies of Reading“. Richardson se snažil odpovědět na téměř každý dopis. V některých případech to vyústilo ve vzájemnou korespondenci, zvláště když autor čtenářky přímo vybízel, aby mu sdělovaly své čtenářské zážitky — a nedělal to pouze ze ­sympatie. Richardson měl ve zvyku přepisovat pro další vydání pasáže, které se jeho čtenářkám nelíbily nebo kterým nerozuměly tak, jak zamýšlel. Navíc tehdy romány vycházely na pokračování a Richardson neustále pátral po látce — motivech, obratech, ženských zvláštnostech. Leckdy do vznikajícího díla převzal téměř doslova celé odstavce z dopisů, které mu přicházely. Tak úzké bylo ze strany autora pouto mezi životem a literaturou.

Richardsonovi neujde zvědavost německého návštěvníka a je ochoten von Hohorstovi ihned některé z dopisů přečíst. Nečekaná četba korespondence spisovatele s jeho čtenářkami se stává skutečným zlatým hřebem návštěvy. Von Hohorst, na nějž tento zážitek mocně zapůsobil, píše svému synovci do daleké Kodaně: „Jaké to byly překrásné dopisy; a jak nepopsatelně krásné byly odpovědi na ně.“