Hubená natáhne ruku směrem k Ulrice a představí se. Potom přidá nejdůležitější doplňující informaci, stav věcí, jehož účelem je patrně vše vysvětlit: I was the first one here. Dalších pět už je usazených vedle ní. Vypadají, že tak trochu vyděšeně vzhlíží k její chladné větě a také ke Šlomith samotné, k té vyhublé, velmi staře vypadající ženě. Ulrice už nepřekážejí vlasy, a tak vidí v obličeji Šlomith všechnu tu hrůzu: kůži má vrásčitou a křehkou, jako z papíru, úplně jako by se dala odfouknout. Lícní kosti má vystouplé, a nebýt tu tak přímé světlo, byly by se pod nimi rýsovaly obrovské prohlubně stínů. Kdyby ji Ulrike chtěla popsat, udělala by to takto: Stará čarodějnice, kaštanové prstýnkové vlasy; oči velké, duhovky rozlité, zářivě hnědé, veliké hypnotizující oči beladony. Trochu moc intenzivní, skoro nepříjemně nestydatý pohled, který tomu, kdo se odváží ho opětovat, zaručeně neuhne jako první. Vůdkyně. O tom není pochyb. Šlomith je Vůdkyně.

Projdeme si to.

První, ona sama, úplně první: Šlomith.

Druhá: Polina.

Třetí: Rosa Imaculada.

Čtvrtá: Nina (malý Antoine & malá Antoinette v její děloze).

Pátá: dvojité vé napsané prstem do vzduchu (wé jako Wlbgis).

Šestá: Maimuna.

Představují se jedna po druhé, každá svým způsobem, a zdvořile si s Ulrikou potřásají rukou. Pořadí jejich příchodu je pro ně očividně dost podstatné, protože zvedají každá odpovídající počet prstů, jako by se tak předem domluvily; je to jejich vlastní pořadové číslo. Kdyby to tak proběhlo kdekoli jinde, v tělocvičně, kam se lidé uchýlili před hurikánem, ve stanovém městečku, kde se shromažďují uprchlíci před občanskou válkou, propukla by Ulrike, jež se katastrofickými představami odmalička bavila, v smích. Ženy jsou tak komické, tak přehnaně vážné, prsty se svými pořadovými čísly drží stále vztyčené. Ulrice pocukává v koutcích úst úsměv.

Vtom Rosa Imaculada stáhne své tři vztyčené prsty zpátky do dlaně. Udělá krok směrem k Ulrice, zamává pěstí a začne směsicí portugalštiny a angličtiny cosi vysvětlovat. Odtud dál je tohle představení všem kromě zaskočené Ulriky důvěrně známé. Rosina panická show je vždycky rozčílí, hned jak začne. Na tvářích se jim objeví vrásky, drážky otrávené netrpělivosti charakteristické pro jednotlivé obličeje, jejich zjev závisí vedle temperamentu také na věku, kvalitě pleti, procentu tuku. Šlomith má obličej samozřejmě nejvrásčitější ze všech. Ale Rosa si toho nevšímá. Mluví, jako když zurčí, hlas jí stoupá, ruce nevydrží chvíli na místě. Občas se Rosa skloní, aby zabušila pěstí do bílé pod sebou. Z ran pěstí vychází dutý zvuk, který začíná ostře, ale hned se ztupí; jako by někdo tloukl do propusti kovovou tyči zabalenou do vlněné ponožky.

Ulrike tomu začíná rozumět. Rosa Imaculada po ní chce, aby jí řekla něco, co jí ostatní říct nedokázaly. Rosa Imaculada si klepe prstem na hlavu, očekává odpověď, i když musí tušit, že ani Ulrike, chudák ubrečená holka, jí odpověď nedá.

Ulrike sbírá odvahu, probouzí v sobě již vyhaslý hněv. Otevírá ústa a křičí na Šlomith svou gymnaziální angličtinou, gymnaziální výslovností, gymnaziální slovní zásobou, drobná sedmnáctiletá gymnazistka s gymnaziální povýšeností (přesně s takovou vzpurnou jistotou, jaká je mladým dívkám vlastní a jaká dokáže některé zralé muže připravit o rozum), křičí na Šlomith a žádá ji, aby jí řekla všechno, úplně všechno, protože ví, že Šlomith ví, ona musí vědět. Byla tu přece první.

Šlomith nemá na vybranou. Musí mluvit, jako pokaždé. Vždycky znovu musí mluvit a tentokrát objasnit i trochu delikátnější záležitosti. Proč svlékla Ulriku od pasu dolů (teprve teď to Ulrice dojde a začne si natahovat kalhoty), proč ji Polina a Nina držely za ruce (Ulriku znovu poleje stud: jak tu mohla zůstat sedět s holou prcinou!), proč jí Maimuna a Rosa Imaculada postávaly u nohou a násilím jí je držely roztažené (Scheise! Scheise! Scheise! ), proč si Wlbgis položila dívčinu hlavu na kolena a proč si ona, Šlomith, nejhorší ze všech, dovolila nořit svůj jazyk do jejích nejtajnějších míst.