Bulharská básnířka, dramatička a především spisovatelka pro děti Kina Kădreva se narodila v roce 1931 ve velkém přístavním městě Burgasu, který se stal její celoživotní inspirací. Ta se odrazila například v povídce o lidských vztazích Mrtvé ryby (Мъртвите риби, 2017), v nejnovějším tematickém výboru pohádek Mořské pohádky (Морски приказки, 2016), obsahujícím nejen starší pohádky ze souborů Tisíc zlatých rybek (Хиляда златни рибки, 1973) a Velká pohádková kniha (Голяма приказна книга, 1981), ale i nové o kapitánovi a o městečku, které se chtělo stát větším.

Kădreva vystudovala bulharskou filologii na Sofijské univerzitě a začala se věnovat tvorbě pro děti. Její první dvě knihy doporučil k vydání slavný bulharský spisovatel Emilijan Stanev; šlo o sbírky povídek Milčin stromek (Милкиното дръвче, 1962) a Modrý zvonek (Синята камбанкa, 1965). Redaktorka její třetí knihy – souboru pohádek a povídek Zajíček a chlapec (Зайчето и момчето, 1966) –, známá básnířka Leda Mileva, ji přizvala ke spolupráci pro Bulharskou televizi (БНТ). Působila zde dlouhá léta jako redaktorka dětských pořadů a představení, například večerníčku Dobrou noc, děti! (Лека нощ, деца!), cyklu portrétů spisovatelů pro děti i série vlastních pohádek, z nichž Pravdivou lví pohádku (Истинска лъвска приказка) vyprávěla známá bulharská herečka Nevena Kokanova.

Kina Kădreva vytváří originální a inovativní programy pro děti, její příběhy a pohádky se staly součástí osnov bulharských škol. Při hledání nových vyučovacích metod v 80. letech v Německu bylo použito jejího textu Velká neuvěřitelná pohádka (Голяма невероятна приказка). Pohádka se stala příkladem, jak nově pojmout literární výchovu na základních školách. Další její pohádkové texty se používaly v Hamburku při práci s duševně nemocnými.

Mezinárodní uznání přišlo v roce 1994: Kina Kădreva obdržela Andersenovu cenu a za Pohádku o neposedném lučním koníkovi (Приказка за палавото скакалче, 1992) je její jméno zapsáno na čestnou listinu IBBY. Další pohádka upravená pro divadelní scénu Malý příběh o Kvakovi (Малка Квак история) reprezentovala Bulharsko mezi ostatními evropskými státy na mezinárodním festivalu Evropalia v roce 2003.

V roce 2011 dostala autorka státní cenu Konstantina Konstantinova za celoživotní přínos v oblasti dětské literatury. Obdržela i další ceny, například státní znak Zlaté století (kopii pečeti cara Simona) a cenu Svazu bulharských spisovatelů za celoživotní přínos.

Píše také populárně naučné práce, eseje a odborné knihy; jmenujme publikace Děti a my neboli umění být rodičem (Децата и ние, или изкуството да си родител, 2006), soubor povídek o E. Stanevovi, A. Karalijčevovi, Ch. Fotevovi a dalších bulharských spisovatelích Za hranice mýtu spisovatelů (Отвъд мита за писателите, 2009), knihy O abecedě aneb o velkém bulharském hnutí (За азбуката, или големият български ход, 2010), eseje o protikladu reálného a kouzelného vidění světa Kouzelné prizma aneb o pohádce, fantazii, současné dětské literatuře a dítěti 21. století (Вълшебната призма, или за приказката, фантазията, съвременната детска литература и детето през XXI век, 2011) a o umělecké literatuře O fenoménu uměleckého slova (За феномена художествено слово, 2012) či publikaci o díle sv. Cyrila a Metoděje Záhada svatého Cyrila a Metoděje, nebeských ochránců Evropy (Ребусът Св. Св. Kирил и Методий – небесните съпокровители на Европа, 2015).

Pro dospělé napsala Kădreva knihu aforismů Drak pod prachovým polštářem (Змей под пухена възглавница, 1997), román Liturgie za úsměv (Литургия за усмивка, 1997), který původně vznikl jako divadelní hra, dále prognostický román Temno (Тъмното, 2000) a sbírku veršů Začarovaný kruh (Омагьосаният кръг, 2007). Nyní připravuje fantazijní román o bytosti z jiné planety Tin, vesmír a oceán (Тин, космосът и океан).

Kina Kădreva je však především autorkou řady pohádek, z nichž některé byly přeloženy do francouzštiny (např. Kapka rosy – Капчица роса, 1967). Mezi její nejznámější pohádky se řadí Veselé příhody Gruchča, Galunky, Gaštarana a Vrabčolana (Веселите приключения на Грухчо, Галунка, Гащаран и Врабчолан, 1969), kniha o moři, jeho obyvatelích, ale i o hvězdách Tisíc zlatých rybek (Хиляда златни рибки, 1973), Taratunčo-Barabunčo (Таратунчо-Барабунчо, 1989), Noc kouzel (Нощта на чудесата, 1996) a Velká létající pohádka (Голяма летяща приказка, 1996), která se stala motivem pro čtenářskou akci Knihovny hlavního města v roce 2001 – Vcházíme do nového tisíciletí s létajícími pohádkami Kiny Kădrevy. Mezi její novější pohádkové knihy patří úsměvný příběh o mlsném ježečkovi, který touží ochutnat višně – Ježeček Třešňáček (Таралежчето Черешко, 2010).

Některé pohádky odvysílala Bulharská televize, například v roce 2016 série Malé kouzelně stříbrné pohádky (Малки вълшебно-сребърни приказки).

 

Mráček a zajíček
Letěl si mráček nad lesy, nad poli, a když se večer unavil, smotal se do hebounkého klubka a lehl si do roklinky, aby si odpočinul.

Do roklinky přiběhl zajíček. Uviděl mráček a zastavil se: nevěděl, zda se leknout, či neleknout.

„Hej, kdo jsi?“ zavolal zajíček a pro jistotu poodstoupil o dva krůčky dozadu. „Nejsi ty veliký bílý zajíc?“

„Nejsem,“ odpověděl mráček. A pak přemýšlel, přemýšlel a nakonec řekl:

„A nejsi ty obláček? Úplně maličký obláček?“

„Jak můžu být obláček, když jsem zajíček?“ podivil se zajíček.

„Podívej se, jaké mám uši. A co tvoje uši, kde jsou?“

„Nemám uši,“ řekl mráček, „ale jestli budu chtít, udělám si je.“

A vytáhnul si dlouhé, předlouhé uši.

„Teď se mi líbíš mnohem víc,“ řekl zajíček a přiskočil blíž.

„A kde máš nohy?“

„Nemám,“ odpověděl mráček, „ale když budu chtít, i nohy si udělám.“

Začal se protahovat a hop – vyrostly mu nohy, dvě přední byly kratší a zadní dlouhé, úplně jako zaječí. Dokonce se objevil i ocásek. Maličký a kulatý.

„Hej,“ řekl zajíček, „teď jsi celý zajíc. Ale jakpak to přijde, že jsi tak veliký a nadýchaný?“

„To je z nebe,“ odpověděl mráček a ospale se protáhl.

„Aha, už je mi to všechno jasné,“ řekl moudře zajíček, „ty jsi určitě nějaký nebeský zajíc. A čím se živíš v nebi, že jsi tak veliký? Nebeskými mrkvemi, nebo nebeským zelím?“

Ale mráčku se chtělo spát a neodpovídal. Byl to moc unavený mráček a ke všemu nerozuměl tomu, na co se ho zajíček ptal. Vy určitě víte, že mráčky se živí pouze vodní parou.

„Psssst!“ řekl.

„Lissstí, říkáš?“ zeptal se pak malý zajíček, ale nedostal žádnou odpověď.

„To je zvláštní,“ řekl si.

„Jaké je asi to nebeské listí?“

„Hej, nebeský zajíčku, slyšíš mě?“ zeptal se tichoučce zajíček a strčil do mráčku pacičkou.

„Zítra, až půjdeš, vyrazím s tebou na to místo, kde se země dotýká nebe. Rád bych ochutnal to vaše nebeské listí. Možná i já pak budu tak veliký.“

„Dobře,“ odpověděl mu mráček ze sna.

„Tak dobrou noc!“ radostně zašeptal zajíček.

„Dobrou noc,“ odpověděl mráček.

Potom se k sobě přitulili a usnuli.

(Z rukopisu pro francouzské vydání)

 

Pohádka o tichu
Co je to ticho?

Co je to ticho?

Malá nadýchaně odkvetlá pampeliška uprostřed pole – to je ticho!

Je tady, ale dotkneš-li se jí, už tady není.

Proto berušky kolem ní chodí po špičkách.

I broučci chodí po špičkách.

Dokonce i pavouček chodí po špičkách.

„Pšššt,“ šeptá vítr, schoulí se do trav a zatají dech.

Květiny utichají a pozorně naslouchají.

„Hej, slyšíte něco?“ ptá se plaše cvrček.

„Slyšíme, jak berušky chodí po špičkách kolem ochmýřené pampelišky,“ odpovídají květiny. „Také slyšíme broučky, jak přecházejí kolem po špičkách. I pavoučka slyšíme.“

„Dokonce slyšíme, jak jim vítr říká: ‚Pšššt!‘“

„A co je to všechno dohromady?“ ptá se cvrček.

„To je hlas ticha,“ odpověděly květy.

„A odkud se bere ticho?“ ptá se cvrček. „Možná spadlo z nějaké hvězdy?“

„Ne! Je z ochmýřené pampelišky,“ odpovídají květiny. „Celá je stvořena z ticha.“

„Tak já složím písničku o tichu,“ řekl cvrček. „Může být písnička o tichu?“

„Může,“ odpověděly květiny. „Jen dávej pozor, aby se pampeliška nepolekala tvé písničky a nerozletělo se jí chmýří.“

„Písnička bude velmi tichá,“ odpověděl cvrček. „Je o lehoučkých krůčcích berušek, které chodí po špičkách kolem pampelišky, o zvonivých krocích broučků a pavoučka. Je to píseň o květinách, které pozorně naslouchají, aby zaslechly ticho, je to píseň i o samotné pampelišce, která je celá stvořena z ticha.“

Cvrček začal lehoučce hvízdat, hvízdal a pak zase hvízdal.

Písnička se tak zalíbila beruškám, že se přestaly procházet, stulily se do květinových křesílek a usnuly.

I broučci se zaposlouchali a usnuli.

Také pavouček se zaposlouchal a usnul.

Dokonce i květiny zavřely své zvonky a usnuly.

Hvězdy jedna po druhé vykukovaly z nebe, aby viděly, kdo to píská, a tak zůstaly skloněné nad paloučkem po celou noc.

„Co je to za píseň?“ ptaly se, když pak nakonec cvrček umlknul.

„To je písnička o tichu a o pampelišce, která je celá stvořena z ticha,“ odpověděl cvrček.

„Možná, že skutečně pampeliška celá vznikla z ticha, ale samotné ticho – to nejkrásnější – to je tvá píseň,“ řekly hvězdy. „Když budeme chtít ticho, přijdeme za tebou.“

Tak pravily hvězdy a cvrček se začervenal.

„Pletete se,“ řekl. „Ticho vzniklo z lehounkých kroků berušek, které chodí po špičkách kolem pampelišky, aby ji nerušily. A také z opatrných krůčků maličkých broučků. A z krůčků pavoučka. A z šepotu větru. A ze zatajeného dechu květin. A ze snů pampelišky, která je celá z ticha. Já jsem jen tohle všechno proměnil v píseň. Tak je to,“ řekl cvrček.

A pak začal cvrček hvízdat.

Pak znovu – hvízdal a hvízdal.