Alexej Sevruk

Posledně jsem poodhalil Vaší Královské Milosti panoráma svých vztahů se ženami. A teď trochu o mých vztazích s KGB. Doufám, že Vaše Nebeskost ví o této instituci aspoň něco. A když ne, tak si uděláte určitou představu na základě mého následujícího vyprávění.

Ukázka z básnické knížky ukrajinského spisovatele Serhije Žadana Dějiny kultury začátku století, která vyšla v českém překladu.

Najednou vše přestalo být kontrolováno. Vládě nezbývalo nic jiného než připustit, že na ulicích panuje občanská válka, jen namísto kulometů se v ní válčí chronomaty. A tato válka nebere konce, protože nepřekonatelná touha po čase se přiživuje na pomíjivosti času, a nikdo se nikdy sám od sebe nenabaží trváním mládí, nikdo se dobrovolně nezřekne přání zastavit svůj biologický věk v bodě největšího rozkvětu. Vláda nedokázala tuto válku zvládnout. A tak na ní začala vydělávat.

"Střední Evropa pro mě je místem, kde se cítím pohodlně. A tím nemám na mysli, že se tu dá dosyta najíst, že tady nefouká a podobně. Pohodlím mám na mysli porozumění s lidmi. Když jsem před mnoha lety byl poprvé v Německu, tak jsem se tam, abych pravdu řekl, cítil jako přírodozpytec. Jako bych byl nějaký Humboldt, který popisuje rostlinnou a živočišnou říši."

Významný ukrajinský spisovatel Leopold von Sacher-Masoch měl ve všem smůlu: dokonce se mu povedlo zemřít 9. března – to abychom neměli čas si ho připomenout během pravidelných oslav výročí narození „tatíčka Tarase“. O jeho bezděčné příslušnosti k masochismu nemluvě… Všude jen slyším udivené dotazy: významný? ukrajinský? bezděčný? Vezměme to tedy postupně, od jednoduššího ke složitějšímu.

S literárním vědcem, překladatelem, kritikem a publicistou Oleksandrem Bojčenkem (nar. 1970) jsme se potkali v jedné z četných kaváren města Černovic – starodávné multikulturní metropole Bukoviny.

Jurij Andruchovyč, jeden z nejvýraznějších současných ukrajinských autorů a všestranných kulturních činitelů, přišel na svět 13. března 1960 ve městě Stanislav (dnes Ivano-Frankivsk) v ukrajinské Haliči. Vystudoval Ukrajinský polygrafický institut ve Lvově a ve studiu pokračoval na Literárním institutu M. Gorkého v Moskvě, který absolvoval v r. 1991. V roce 1994 obhájil disertaci o ukrajinském modernistickém básníkovi Bohdanu-Ihoru Antonyčovi, jehož tvorba byla v sovětském období zakázána.

Ukrajinský spisovatel Jurij Andruchovyč o svých literárních plánech a preferencích, o angažovanosti, vztahu umění a státních orgánů a o básníkovi Bohdanu-Ihoru Antonyčovi.
 

Román, jenž nese podtitul Příběh jednoho vynálezu, tvoří pětadvacet kapitol, přičemž každou kapitolu lze vnímat jako samostatný text, jakousi reportáž z pomyslné a ne příliš vzdálené budoucnosti. Zde se bezesporu odráží původní novinářská profese autora, přinášejícího reportáže ze své vlastní antiutopie, fikčního světa, za kterým lze rozpoznat rysy naší současnosti.

Ve vydavatelství Národní knihovny ČR – Slovanské knihovny vyšla na sklonku léta neprávem opomíjená kniha Zelené evangelium, představující výběr z básní jednoho z nejvýznamnějších ukrajinských básníků 20. století, Bohdana Ihora Antonyče.

Jurij Izdryk je autorem, jenž by mohl sloužit jako vyhrocený příklad Freudovy definice procesu tvůrčího psaní: odtržený od reality a uzavřený do světa vlastní fantazie par excellence, posedlý vlastní výlučností.

Za ústřední téma prozaického cyklu Ladislava Balleka Južná pošta lze označit dětství, strávené na jihu Slovenska, na slovensko-maďarském pohraničí.

Že Ukrajinci nejsou jen zdatní loupežníci, pasáci, prostitutky a vymahači výpalného, ale mj. také pozoruhodní spisovatelé deklaruje nedávno vydaná antologie současné ukrajinské povídky Expres Ukrajina.

Kniha nazvaná Moje Evropa obsahuje dvě eseje: Středovýchodní revizi Jurije Andruchovyče a Lodní deník Andrzeje Stasiuka.

Citová výchova v marci (1965) je prvním povídkovým cyklem Pavla Vilikovského (*1941). Jedná se o soubor devíti povídek, jejichž společným jmenovatelem je mladý hlavní hrdina zachycený v mezní životní situaci.

Děj novely Stanislava Rakúsa Temporálne poznámky se odehrává v průběhu několika říjnových dnů roku 1972. Jak napovídá název díla, čas hraje v textu ústřední úlohu.

Debutoval v roce 1995 básnickou sbírkou Cytatnyk, následovalo dalších pět básnických sbírek (Heneral Juda, 1995, Pepsi, 1998, Balady pro vijnu i vidbudovu, 2001, Istorija kultury počatku stolitťa, 2003, Maradona, 2007), díky kterým stanul po boku svých starších kolegů jako Jurij Andruchovyč nebo Oksana Zabužko.

Rozhovor se současnou mladou ukrajinskou spisovatelkou Kseňou Charčenko, která nedávno navštívila Prahu.

Kseňa Charčenko (nar. 1984) je ukrajinská novinářka a spisovatelka, autorka několika povídek a jednoho delšího prozaického celku, nazvaného Istorija (Příběh).

Kniha žánrově leží někde mezi „pokusem o intelektuální autobiografii“ (zastoupenou knihou Andrzeje Stasiuka Jak jsem se stal spisovatelem) a uměleckým interview (čtenáře obeznámeného s českou literaturou napadne rozhovor Jana Pelce s Mejlou Hlavsou, vydaný pod názvem Bez ohňů je underground).

Jurij Pokalčuk se narodil v roce 1941 v městě Kremenec na Ukrajině. Vystudoval Pedagogickou fakultu Lucké univerzity a filologii na Leningradské univerzitě. Od roku 1976 byl členem Sdružení spisovatelů Ukrajiny, kterému v letech 1997 – 2000 předsedal.

První román současného ukrajinského autora Jurije Andruchovyče.

Básnická sbírka klasika ukrajinské literatury Ivana Fanka ydaná u příležitosti výročí básníkova narození i úmrtí.

Povídková sbírka současné ukrajinské autorky O. Zabužko věnující se tématu ženy.

„Z Běloruska jsem emigroval z hygienických důvodů,“ řekl spisovatel Alherd Bacharevič v rozhovoru s posluchači v pražské Běloruské klubovně.

U příležitosti nominace předního současného běloruského básníka Ryhora Baradulina na Nobelovou cenu za literaturu vydala Národní knihovna v Praze – Slovanská knihovna dvojjazyčnou česko-běloruskou publikaci s názvem Žít!. Kniha představuje průřez básnickou tvorbou Baradulina a bezesporu potěší každého milovníka poezie.