s koleny pod bradou máš ten nejlepší výhled
s koleny pod bradou se nejlíp čeká
až vyroste tráva
až někdo uklidí nepořádek
za poslední tři týdny
až sestra přejede koberec sebere prádlo z podlahy
a utře prach
staří kamarádi ti nepošlou žádný dopis
vymyslí si totiž že se máš přímo skvěle
noví kamarádi budou zvonit u jiných dveří
a ty budeš mlčet pořád dál
protože co jiného ti zbývá

***
uzavřeli jsme se v mlčení a chováme se
jako bychom přišli o ruku
nebo jako kdyby kolem byly samé ploty
padám na záda
je to sotva slyšet
pomalu se svlékám tak pomalu
jako tvé ruce které mě zvedají vzhůru
jenom žárovka se potichu houpe
uprostřed pokoje
nevím kdo tudy prošel
žárovka se ještě nezastavila

***
z pokoje od vedle je slyšet Antičin hlas
posloucháme ji a vyslovujem jména dětí plavoucích v řece pod postelí
hají hají
pořád dokola Antičina píseň jako by ucpávala uši vatou
koženou bundu jsem si položila u dveří nadechujeme se
hají hají spěte moje ruce
hají hají spěte moje nohy
my jsme hodné vodní žínky
budem zticha pusu na dva zámky
děti před námi vyskakují jak zajíci z papírových kulis
Madi mi říká pár jmen a tlačí mě ke dveřím
cítím jak voda do mě vtéká jak do kanálu
lenivě s rukama připaženýma pořád čekám
na truhláře až přitluče hřebík do zpuchřelých dveří
oblečená v kožené bundě
hají hají spěte moje ruce
hají hají spěte moje nohy
my jsme hodné vodní žínky
budem zticha pusu na dva zámky

***
ticho se ve mně uhnízdilo jako dravá šelma
a roste čím dál víc
až se s tím svým kožichem do mě ani nevejde
Madi na ně volá pejsánku Antika ho zve k jídlu
udělejte mu místo
když vystrčí nohu
v tomhle domě ho nikdo nenaučí jak se řekne máma
šelma křičí
ma-na na-na na-ma nikdo neodpovídá
znovu se uvnitř přikrčí
když se usadíš v koutě
sny ve kterých jedna z nás umře
jsou ty nejbarevnější
autobusy s reklamou na dům kde chceš bydlet
zastaví ať jsme kdekoli
sedadla jsou bíle povlečená
není žádná tvrdá zem pro toho kdo padá
ani velké výšky
všechny básně o lásce se mačkají
v našem snu
tak dlouho až jsou z nich žvýkačky

***
romantiku
zastihla jsem tě jak ses převlékal
v domě plném much
zůstala jsem tam
a nic se nestalo
zastihla jsem tě jak ses převlékal
sešla jsem dolů po schodech
dřív než jsem na to zapomněla
tvůj neklid sebou škubal jako ryba
u mých nohou

***
natáhnu se v posteli
a dlaněmi si přejedu prsa
a potom břicho
soustředím se na ruce z nichž se stávají ptáci
dlouze se na ně budu dívat
až úplně zmizí
přikrytá červeným prostěradlem
jako obraz na výstavě
musímtiříctžejinakseztohozblázním
utíkám sama před sebou
utíkám před celým světem
jak před chomáčem vlasů na kraji umyvadla
strkám hlavu do lednice
(hledám včerejší světlo)
teď když marnost rozechvívá mozek
až se kutálí po podlaze
žádná vzpomínka mě už netěší
ten chytrý nápad že každý je sám
se ke mně ještě nedostal
zůstaly jen bílé zdi které pohlcují
všechno co za něco stálo
a vlhké uši jako dvě
obrovská stvoření
v černé tmě

***
tu křídovou čáru pečlivě mažeš
jak bezvýraznou tvář
tu myšlenku bys chtěl odehnat
anebo taky smazat
odstrčit loktem
a děláš to všechno pomalu
jak v nějaké hlučné show
kdy nejlepší způsob jak to přestát
je abstinence
zařekl ses že nebudeš mluvit jen v dobrém
že neprožiješ ani den bez protestu
protože chceš lásku
protože tenhle podzim listí
opadalo příliš brzy
a ještě se ti nepodařilo
podobat se mostu po kterém ona
naposledy přešla
protože ses neodvážil
požádat o pomoc
a všechno cos chtěl říct
už řekli ti druzí
nemáš komu vyložit že všechno není v pořádku
že jsi čím dál smutnější
čím dál osamělejší
čím dál