V podstatě byl jakýkoliv jiný, jen ne krásný, a ani nebyl jedním z těch, za kterými by se člověk z nějakého důvodu aspoň otočil. Kdybych měla být opravdu upřímná, pak myslím, že byl na dospívajícího kluka příliš mohutný, hlavně ve srovnání se svými vrstevníky; a to i přesto, že hrál basket – jak jsem později zjistila – se záviděníhodnou mrštností. Nebyl ani moc vysoký, teda na šestnácti-sedmnáctiletého kluka, každopádně ne tak vysoký a viditelný jako pivot, se kterým jsem v té době chodila a jehož pohyby připomínaly svěží topol, což se nám, holkám, líbilo.

V podstatě byl čímkoliv jiným než vysněným modelem, ať už by byl jakýmkoliv boyfriendem. A to byla pravděpodobně nejvíc zneklidňující věc. Když se o tom budeme takhle bavit u piva, tak zneklidňující byly všechny moje původní představy o něm; a všechny souvisí s postupujícím zoufalstvím poté, co mi padl do oka.

Vypadal jako nějaký druh velké kočky, možná panter, nebo spíše puma, se světle hnědými vlasy a s pískovýma očima (dlouho jsem se do nich nechtěla podívat a raději jsem věřila, že jsou modré nebo zelené). Tehdy už měl na tváři náznak knírku, který se o deset let později zhmotnil v oblíbený design a jen podtrhoval jeho kočičí vzezření.

Neusmíval se. Bavil se akorát s několika málo svými kamarády. Buď se na někoho díval přímo, nebo se na něj nedíval vůbec; což v mých patnácti letech znamenalo velké mínus (buď je nafoukaný, nebo má nějaký problém), že není schopen určitého postranního pohledu. Wrong! Wrong! You would say now....

Jednou večer, na začátku univerzitních studií, když už jsem byla pár měsíců vdaná, jsem jela ze stanice Universitate domů napůl prázdným autobusem. Bylo voňavé jaro (teď bukurešťské vůně potemněly, i když už tehdy existovaly výfukové plyny a obracely naruby žaludek, vaječníky, hormony v podvěsku mozkovém, stoupaly až za uši jako jakési omamné bzučení). Autobus byl napůl prázdný, a jak jsem se blížila k domovu, lidí jen ubývalo … Bydlela jsem několik měsíců v „mém domě“, v pronajatém pokoji v zadní části koketní vilky se zahradou plnou růží, byl to krásný dům a bydlela v něm jen starostlivá domovnice. Člověk by řekl, že už jsem dávno zapomněla na toho polořeckého kocoura, kvůli němuž jsem v mládí tolikrát nespala a který mě naučil, aniž by to věděl, odmítat. Odmítat sama sebe.
V jednu chvíli nastoupil s vysokou dívkou s kadeřavými kratšími vlasy ve žlutavém tričku. Vypadala sportovně, možná to byla volejbalistka nebo tenistka. Stála jsem po směru jízdy, ona zády ke mně, on tváří ke mně, s rukama oběšenýma na podélných hliníkových držadlech, jako v jakémsi westernovém souboji, jen půl metru jeden od druhého. Nemluvili. V jednu chvíli on galantně ustoupil a natočil se bokem, jakoby ochranně; nevzal ji za ramena, jen to naznačil gestem, a ona se okamžitě posadila na jedno z prázdných míst poblíž. Pak se jeho ruce sklonily, aby se jako štít opřely o opěradlo jejího sedadla a sedadla před ní a ohnul přitom záda.

Najednou jsem uvnitř sebe polkla strašně nahlas ping-pongový míček, který se mi usadil v krku. A zjistila jsem, že jsem přejela stanici, kde jsem měla vystupovat. Nenápadně jsem se protáhla ze zadního místa ke dveřím. Dala jsem se do sprintu a plánovaně jsem se několikrát nadechla a vydechla. Vzala jsem to pěšky přes starý Grantův most směrem k domovu (nový se teprve projektoval) a děkovala jsem tomu nahoře, že se můžu čtvrt hodinky v klidu projít, aby se mé bušící srdce mohlo uklidnit.

První obrázky jsou přímo rozčilující. V prvé řadě proto, že nosil tu praštěnou školní uniformou s kravatou dokonale nataženou a naškrobenou košilí. Když se přitom leckterý vzorný žák v té době spokojil s tím, že si přetáhl jen vestu přes jakoukoliv košili a více nebo méně viditelně tak zakryl horní část džín. Ve druhé řadě proto, že byl vedoucím SSM ve škole, přestože byl jen o rok starší než my, nováčci. Což bylo samozřejmě špatné znamení signalizující oportunismus a trestuhodné šplhounství. Po celé tři roky, kdy jsme chodili stejnými chodbami, byl nucen, aby u příležitosti každého začátku školního roku pronesl proslov, vždy ho odříkával stejně koktavě a monotónně … jménem všech studentů. Hned po řediteli. Začínal „V tento krásný podzimní den“, jako by repetent psal slohovou práci a pokaždé končil přáním zdaru. Tyto jeho fráze jsem od vyšších tříd systematicky a vydatně parodovala a spolužačky z toho brečely smíchy. Disciplinovaně jsem tak vlastně pouze vytvářela zástupné pokrytectví.

Navíc se účastnil matematických olympiád, to bylo blbý! Tehdejší stranická a státní politika se snažila vychovávat kádry od útlého věku; člověk si musel už od začátku gymnázia vytvořit dostatečně pružný plán, aby se nestal „nadějným kádrem“; ale zároveň aby proplul systémem a vyždímal z něj maximum.

Rozčilující bylo také to, že hrál roli vzorného premianta se záchvaty kariérismus s jakousi studenou lhostejností, s níž se stejně skláněl ke spolužákům i vyučujícím. „Vím, že pohrdáte tím, co dělám, ale co si myslíte vy, je mi jedno“… asi tak nějak. Navíc asi po dvou měsících, když jsem já začala studovat na gymnáziu, mu umřela máma. A ve škole z toho byl malý poprask, se seřazenými spolužáky, kteří jí šli na pohřeb, profesorky byly smutečně oblečené a ustaraně pobíhaly celé uslzené, no hotová komedie. Nevím přesně proč, ale tehdy, v tu chvíli, kdy ho potkal tak strašný osud, získal v mých očích jakýsi nádech odporné podezřelosti. Připadalo mi to jako špatně zrežírované představení pochybné kvality.

Text ukázky v rumunštině
Text ukázky v češtině

Více o projektu