Sobota 7. srpna 1943

Rodina vrátného se v zimě ani v létě neřídí předpisy ohledně zatemnění. Jako by byl mír, doba, kdy ve všech bytech tak přívětivě svítila lampa a obyvatelé seděli společně u jídelního stolu nebo kolem čajového stolku.

Rodina vrátného jako by si z míru či války nic nedělala, jasně ozářeným oknem je aspoň vidět, jak táta, máma, syn a dcera sedí společně u stolu.

Máma zkrátka nechce o válce moc vědět. Náhražkovou masovou šťávu nedělá, radši ji vůbec nejí, nevaří náhražkový čaj, nýbrž pije mátu, a když se střílí a ona to nechce slyšet, má i na to spolehlivý prostředek. Usadí se totiž ve sprše a pouští z gramofonu tu nejhlučnější jazzovou hudbu. Když si sousedé stěžují, nedbá na to, ale druhý den jim na usmířenou přinese něco na zub.

Paní ze třetího patra, jejíž dcera je zasnoubená s jejich synem, dostane tlustou palačinku a paní Steenovou, sousedku vpravo, uctí pěti deky cukru.

Nevynechá ani zubaře z druhého patra vzadu, jemuž asistuje její nejmladší dcera, ale na toho má táta vztek, protože mu musí po každé prostřílené noci obětovat tři cigarety.

Přes den jsou táta s mámou sami a s láskyplnou obětavostí se starají o pět den co den tlustších králíčků. Na spaní mají kolíbku, proti dešti kotec a místo jídelního stolu misku. Na zimu mají zvířátka domeček s okny a pěkné prostorné kotce. K obvyklému jídelníčku patří mrkvová nať a podobné dobroty.

Táta hodně pracuje na zahradě; máma doma. Jen se to tam leskne, jen co je pravda. Každý týden okna do ulice i do dvora, každý týden koberečky, každý týden kuchyňský inventář, to všechno společně s tlustou posluhovačkou, která u nich pracuje už roky.

Táta už toho moc na práci nemá. Dělá teď vrátného pro velkou obchodní společnost nahoře a potřebuje jen lehký spánek, aby zaslechl případné zloděje. Máma dřív uklízela společně s posluhovačkou celý dům. Nicméně od té doby, co se jedna dcera vdala a druhé se narodilo desáté dítě, už toho nechala.

Největší radost pro mámu s tátou je, když přijdou na návštěvu vnoučata. To se stále ozývá po zahradě: „Dědo, babi, podívejte se, ti králíčci jsou tak legrační!“ Děda s babičkou se k nim hned rozběhnou, protože jsou toho názoru, že vnoučata je třeba rozmazlovat. S vnoučaty je to jiné než s vlastními dětmi, ty vedli přísně.

Kvůli nejstarší vnučce má děda plné ruce práce; k narozeninám jí vyrábí kanoi. „Kdybych tak já ještě měla takového dědečka!“