Adrian Suciu (nar. 1970, Năsăud) je rumunský básník a prozaik. Absolvoval bakalářské studium na Univerzitě Babeș-Bolyai v Kluži (1995). V 90. letech pobýval na stážích v Praze, Krakově, Paříži a Kodani v tisku a médiích. Pracoval jako moderátor, redaktor a šéfredaktor v řadě rumunských médií, v současnosti působí jako parlamentní expert oddělení pro styk s veřejností. Vydal dvanáct sbírek poezie a prózy. Jeho dílo se objevilo v mnoha domácích i zahraničních literárních antologiích (mj. v antologii Streiflicht – Eine Auswahl zeitgenössischer rumänischer Lyrik (81 rumänische Autoren) – Rozptýlené světlo, dvojjazyčná antologie děl 81 rumunských autorů v překladu Christiana W. Schenka, Dionysos, 1994) a bylo přeloženo do angličtiny, francouzštiny, němčiny, maďarštiny a okcitánštiny. Autor za ně získal četná literární ocenění.

Pít tak sám…
Nikdo neví, jaké je pít tak sám,
že dáš jméno své slivovici. Mnozí seděli
u opuštěného stolu, ale o čem mluvit
s těmi, již neznají jméno tvé slivovice?

Nikdo neví, jaké je pít tak sám,
že dáš jméno své krvi. Ta jediná
ti ještě dělá společnost. Než přijde den.

Nikdo neví, jaké je pít tak sám,
že dáš jméno své samotě.

Nikdo neví, jaké je pít tak sám,
že ani tvá samota s tebou již
nezůstane u stolu…

Polož ruku!
Polož ruku na svého muže, ženo! Polož ruku
na svého muže, ať poznáš každý jeho sval
a každou vrásku! Neboť, až přijde jeho čas,
bude tát a zmenšovat se a ty mu budeš muset
zúžit šaty v noci, po paměti prstů,
abys mu nepřetrhla spaní. Tvůj muž se vzbudí,
oblékne šaty přes noc zúžené
a nebude vědět, že taje a zmenšuje se!

A nakonec budeš česat muže oblečeného
do šatů pro panenku, který se na tebe bude smát
úsměvem věčného dítěte.

Nedávejte ženám!
Žena může postavit dům z jediné
cihly. Proto nedávejte ženám cihly:
stavební průmysl by zbankrotoval.

Žena může založit zemi se šťastným
národem na zrnku písku. Proto nedávejte
ženám zrnka písku: nenašlo by se dost králů
pro všechny země.

Žena může přepsat Pánaboha propiskou.
Proto nedávejte ženám propisky:
vše, co známe, by bylo naopak. Tělo by šlo do nebe
a duše do země, kde by byla šťastná
jako řeznický nůž, který se smiluje.

Krajinka
Smyslem života je chovat motýly a pozorovat je, jak mizí k západu.
Starý mistr brýlí pro slepé brousí světlo.
Něžná řetězová pila rozveseluje pole s máky a třešněmi. Jsou
svěží rána a popletené dny. Války vedené nemluvňaty.
Další nicotnosti usazené na cestě. Starý slepec natolik živý,
že se zdá mrtvý. Psát symfonii pro zbytečné brýle
je smyslem života. Poslouchej ji jen ty, jak se zvedá k západu
a dívej se, jak tančí kohorty motýlů. A věř vší silou
v zapomenutého Pánaboha a truchlení slepců. Z jeho nepoznané
milosti se něco zjeví a vzniknou
pěšinky k západu.

Věci samotné
Nemůže nebýt krásné město, z nějž pocházíš ty,
z ulice mezi dvěma zapomenutími.

Jsou tam slyšet neustále továrny na stín,
které balí věci samotné. Mluvíme o nich,
jako bychom zasévali písek v poušti. My,
nejnaplněnější vdova a nejveselejší sirotek.
Mluvíme mlčením v domech bez cest,
když nevychází slunce a měsíc ještě čeká.

Ve válce jsou přeživší. V lásce ne.

A tvé ruce jsou natolik čisté,
že jimi můžeš umýt vodu…

Jsem smutný, že se opíjím do veselí
Kterýkoli destilát je znamením božské přítomnosti. Kdyby
nebyl Bůh, aby stvořil člověka, nemohl by člověk stvořit alkohol.
Hle, jak se náruživec nemůže vyhnout sklínce. Já však
jsem mrzutý, že jsem ztratil smutek. Nemůžu se již opít do smutku,
jak jsem to kdysi dělával, nechat za sebou koberec slz.
Jsem smutný, že se opíjím do veselí. Krčma na rohu
je autobus. Ještě někdo přistoupí, jede stanici, dvě, čte noviny.
Božské veselí roztrhne kouř, jenž se rozestoupí do dvou ikon,
hadi se zvedají na nohy. Sám, sám, sám v autobuse,
jenž jede až na konečnou, opilec slov
řečených nikomu. Malíř kouřových chrámů.
Dej, Pane, opilcům gramatiku a chlast těm, kdo vědí, jak s ním zacházet!